Charles W. Freemen
25. duben 2016 CzechFreePress
Budu zde psát o konci amerického impéria. Ale nejdříve chci poznamenat, že jedním z nejkouzelnějších rysů našeho charakteru jako Američanů je naše zapomnětlivost. Myslím, že jsme tak klidně mohli zapomenout, co jsme udělali, a kde jsme to udělali ‒ a pak se dočkat informačních překvapení, kterých se dopustíme sami.
Připomíná mi to chování jednoho podivína asi v mém věku, který sedí v obývacím pokoji a popíjí s kamarádem, zatímco jeho žena je zaneprázdněna v kuchyni.
Řekne svému příteli:
– Víš, my jsme minulý týden zašli do parádní restaurace. To se ti bude líbit. Skvělá atmosféra. Chutné jídlo. Skvělé služby.
– Jak se to jmenuje? – Ptá se kamarád.
Hostitel se podrbe na hlavě a řekne:
– Jak se to jenom… Jak se říká těm červeným květům, které dáváme ženě, kterou milujeme?
Muž, nejistě:
– Růže?
– Přesně tak! Jo. Hej, Růženo! Jak se jmenuje ta restaurace, kde jsme byli minulý týden?
Američané raději zapomínají, že jsme kdysi měli impérium, nebo tvrdí, že pokud jsme ho skutečně vytvořili, udělali jsme něco, co jsme nikdy ve skutečnosti nechtěli. Jenže impuls doktríny „vyvolených osudem“ z nás impérium udělal. Tato doktrína nás zavedla daleko za břehy kontinentu, který jsme ukradli místním domorodcům a mexickým pánům. Monroeova doktrína prohlásila za americkou sféru vlivu celou západní polokouli. Jenže americké impérium se nikdy na tuto polokouli neomezovalo.
V roce 1854 poslaly Spojené státy mariňáky do Číny a Japonska, kde donutili místní, aby otevřeli naše první přístavy pro volný obchod. V něčem se podobaly Guantánamu: tato místa se nacházela v jiných zemích a vládlo tam naše, nikoliv jejich právo, ať se jim to líbilo nebo ne. V tomtéž roce 1854 začaly americké dělové čluny operovat v horním toku řeky Jang-c (životně důležité tepny pro Čínu); tato praxe skončila až v roce 1941, kdy Japonsko, stejně jako Číňané, šli proti nám.
V roce 1893 Spojené státy zorganizovaly změnu režimu na Havaji. V roce 1898 jsme Havajské ostrovy kompletně připojili k naší zemi. Ve stejném roce jsme pomohli Kubě získat nezávislost na Španělsku a zároveň zabavili zbývající majetky španělské říše v Americe a Asii, tj. na Guamu, Filipínách a v Portoriku. Americké námořnictvo od roku 1897 bojovalo s Německem o Samou. V roce 1899 jsme obsadili východní ostrovy Samoa a založili zde námořní základnu v Pago Pago.
V letech 1899 až 1902 Američané zabili odhadem 200 000 Filipínců, kteří se snažili dosáhnout nezávislosti. V roce 1903 jsme donutili Kubu vzdát se Guantánama a oddělili jsme Panamu od Kolumbie. V následujících letech jsme obsadili Nikaraguu, Dominikánskou republiku, Haiti a část Mexika.
Toto bezostyšné budování amerického impéria skončilo po druhé světové válce. Tehdy bylo nahrazeno zápasem mezi námi (spolu s těmi, kteří jsou v naší sféře vlivu), na jedné straně, a Sovětským svazem (a zeměmi v jeho sféře vlivu), na straně druhé. Jenže antipatie vytvořené předchozím imperiálním vzmachem jsou stále silné. Sehrály významnou roli v rozhodování Kuby, zda hledat u Sovětů ochranu po revoluci roku 1959. Inspirovaly sandinistické hnutí v Nikaragui (Augusto Cesar Sandino, jehož jméno hnutí nese, byl charismatickým lídrem nikaragujského hnutí odporu proti americké okupaci v letech 1922‒1934). V roce 1991, jakmile studená válka skončila, Filipínci okamžitě vyhnali americké vojáky ze základen a na svém území je zrušili.
Sféry vlivu představují jemnější formu nadvlády než samotné impérium. Podřizují jiné státy velmoci neformálně, aniž by bylo nutné podepisovat smlouvy a dohody. Během studené války jsme se stali vůdci tzv. svobodného světa, který byl svobodný v tom smyslu, že zahrnoval všechny země, které byly mimo soupeřící sovětskou sféru vlivu, ať se už jednalo o demokracie a spojence Spojených států či nikoli. S koncem studené války jsme zahrnuli velkou část sovětské sféry vlivu do naší vlastní a vyhlásili jsme zodpovědnost za řízení všeho, co se nacházelo v jejich hranicích, a to až k hranicím Ruska a Číny. Nesouhlas Ruska s tím, že vše, co se nachází mimo jeho území, je naše a my jsme tam pány, způsobil krize v Gruzii a na Ukrajině. Nesouhlas Číny mlčky se smířit s trvalou americkou dominancí v mořích, která ji obklopují, se stal zdrojem současného napětí v Jihočínském moři.
Představa o sférách vlivu, které se týkají celé planety s výjimkou několika oblastí jako je Rusko a Čína, je nyní tak hluboce zakořeněna v americké psychice, že naši politici mají za zcela přirozené dělat řadu dalekosáhlých zobecnění, jako jsou tyto:
1) Svět zoufale potřebuje, aby ho Američané vedli, a to s pomocí vytváření pravidel, která definují veřejné statky v celosvětovém měřítku. Dále pak aby uskuečňovali dohled nad společným dědictvím a likvidovali „zlé kluky“ všude a všemi prostředky, které náš prezident považuje za nejvhodnější.
2) Amerika ztrácí vliv, když neposílá ještě více vojáků do ještě více míst.
3) Spojené státy jsou nezastupitelným arbitrem toho, co a jak mají dělat mezinárodní finanční organizace.
4) Americké hodnoty, i když se mění, představují samy o sobě vždy univerzální normu, a odklon od nich znamená pro ostatní kultury jenom potíže. Rouhání, svatokrádež a nadávky, za něž ještě nedávno hrozil Američanům trest, jsou nyní základní lidská práva. A tato práva musí být chráněna na mezinárodní scéně. Totéž platí i o homosexualitě, popírání klimatických změn, produktech GMO a konzumaci alkoholu.
A tak dále.
Tato americká domýšlivost je samozřejmě škodlivá. Tím spíše je to jasnější cizincům, protože každý může vidět, že se Amerika nyní nachází ve schizofrenním rozpolcení: je schopna zahájit palbu na imaginární nepřátele, ale je ovládána bludy, dezorientována a vnitřně rozdělená až do míry politické paralýzy. Probíhající „sekvestrace“, to je souhlas lidu s tím nepřijímat rozhodnutí o národních prioritách, nebo rozhodnutí o tom, jak za ně platit. Kongres ustoupil, vzdal se rozhodování o válce a míru a delegoval to na prezidenta a hospodářskou politiku přenechal FEDu, který nyní vyčerpal všechny možnosti.
Téměř polovina našich senátorů si našla čas na psaní americkým nepřátelům v Teheránu, aby se tak distancovali od prezidenta, který nás má reprezentovat na mezinárodní scéně, jak je předepsáno podle zákonů a ústavy. Ovšem čas na to, aby zvážili smlouvy, posoudili kandidáty na státní úředníky a přehlédli veřejné rozpočty, si nenašli. Politici, kteří už dlouho tvrdí, že se „Washington zbláznil“, se zdají být sami na sebe hrdí, že s ním konečně skoncovali. Začátek předvolební kampaně před prezidentskými volbami v roce 2016 dává jasný signál, že v současné době Spojené státy trpí politickou analogií nervového zhroucení.
Kongres může být ve stavu stávky proti zbytku vlády, ale naši vojáci, námořníci, letci a mariňáci i nadále vykonávají těžkou službu. Od počátku tohoto století bojují v řadě uspěchaných a špatně naplánovaných válek, které prohráli nebo prohrávají. Hlavním úspěchem četných invazí do muslimského světa je demonstrace faktu, že použití síly není odpovědí na mnohé problémy, ale prakticky neexistují problémy, které by nemohly invaze zhoršit. Naše opakovaná neschopnost války vyhrát a ukončit je, poškodila naši prestiž jak u našich spojenců, tak u protivníků. Když však Kongres zahájil stávku s tím, že odmítl plnit své zákonné povinnosti a veřejnost se vzbouřila proti chaosu ve Washingtonu, může se globální americká hegemonie projevovat snad jen na bojišti, kde její výsledky ale nejsou příliš působivé.
Zahraniční politika, kterou nebrzdí diplomacie, rozjela spoustu akcí, aby tak okořenila televizní zpravodajství, nicméně vytváří prostor pro odvety teroristů, a to nás stojí draho. Existuje přímá příčinná souvislost mezi evropskou a americkou invazi na Středním východě a teroristickými útoky v Bostonu, Paříži a Bruselu, stejně jako je to v případě uprchlíků, kteří nyní zaplavují Evropu. V tomto století jsme „získali“ do dnešního dne více než šest bilionů amerických dolarů ‒ a to jako náklady a budoucí finanční závazky ve válkách, v nichž se podařilo dosáhnout velmi málo, pokud vůbec něčeho, nepočítáme-li rostoucí protiamerické teroristické hnutí po celém světě.
Půjčujeme si peníze na udržení těchto vojenských akcí v zahraničí na úkor investic do vlastní země. Jako děsivý doplněk k našemu státnímu dluhu stojí za zmínku všeobecný pokles životní úrovně, tedy až na „jedno procento“, řídnutí střední třídy, rostoucí strach z terorismu, rozpadající se infrastruktura, nekontrolované šíření lesních požárů a zničení občanských svobod. S výjimkou vynikajícího Bernieho Sanderse každý z hlavních kandidátů na prezidentský úřad z hlavních stran slibuje nejen pokračovaní, nýbrž navíc zesílení spoléhání se na politiku, které je příčinou tohoto nepořádku.
Není tedy divu, že jak spojenci, tak protivníci USA nyní mají za to, že jsou Spojené státy nejméně kontrolovatelný a předvídatelný prvek v současném světovém pořádku. Není možné udržet si úctu svých občanů i občanů jiných zemí, když se odmítáte učit ze svých chyb. Nelze někoho vést, a to včetně sebe sama, když nevíš, kam jít a proč. Nemůžeme získat respekt spojenců, a oni nás nebudou následovat, jako v případě Iráku, když trváte na tom, že musí jít s vámi ke zjevné porážce, a to na základě falešných informací od rozvědky. Je nemožné udržet si loajalitu svých chráněnců a partnerů, pokud je zrazujete, když jsou v nesnázích, jak jsme to udělali s Husním Mubárakem v Egyptě. Nelze pokračovat v řízení globálního finančního systému, pokud jsme ‒ tak jako v případě MMF a Světové banky ‒ odmítli naplnit sliby a reformovat je a financovat.
A je nemožné očekávat mnohé, když začneme válku, a pak žádáme velitele, aby určili, jaké mají být její cíle, a co může postačovat k úspěšnému uzavření míru. Jenže my to děláme právě takto. Naše generály a admirály příliš dlouho učili, že musí politiku realizovat, nikoliv vytvářet. Jenže co dělat v případě, když je civilní vedení neinformované, nebo uvedeno v omyl? Co když neexistuje žádný dosažitelný politický cíl těchto vojenských akcí?
Šli jsme do Afghánistánu zničit pachatele 9/11 a potrestat režim Talibánu, který je ukrýval. Dokázali jsme to, ale jsme tam pořád. Proč? Protože tam může být? Aby bylo zajištěno vzdělání pro dívky? Proti islámské vládě? Aby byla zajištěna výroba a distribuce heroinu pro celý svět? Nikdo nemůže dát jasnou odpověď.
Šli jsme do Iráku, aby bylo zajištěno, že se zbraně hromadného ničení ‒ které neexistovaly ‒ nedostanou do rukou teroristů, kteří rovněž neexistovali, dokud jsme tam nepřišli a nevytvořili je. Jsme tam pořád. Proč? Abychom zajistili vládu šíitské většiny v Iráku? Abychom zajistili Iráku íránský vliv? Abychom rozdělili Irák mezi Kurdy a sunnitské Araby a šíitskými Araby? Abychom zajistili přístup Číny k irácké ropě? Abychom bojovali s teroristy, které vytváří naše přítomnost? Nebo proč? Nikdo nemůže dát jasnou odpověď.
A náš Kongres mezi tím v tomto neomluvitelném nepořádku pravidelně žádá velitele, aby jim politicky poradili, a to nezávisle na těch, koho mají za své vrchní velitele, nebo nezávisle na ministru zahraničí. Naši generálové takovou pomoc nejen poskytují, oni otevřeně plédují za akci v takových místech, jako je Ukrajina a Jihočínské moře, což podkopává vedoucí úlohu Bílého domu a hraje do karet kongresmanům „jestřábům“. Do dlouhého seznamu ústavních krizí musíme přidat zmenšení civilní kontroly nad ozbrojenými silami, které je poháněno naší touhou po imperiálním dobrodružství. V zemi, kde občané nic nemohou, vojáci nabízejí výkonost a disciplínu, které mohou mnohé zlákat. Americký militarismus však má nyní celý seznam přesvědčivých průšvihů, když se snaží udělat ještě něco, s výjimkou eskalace násilí a vzrůstu dluhu.
To mě přivádí k příčině neschopnosti civilní vedení. Jak nedávno řekl prezident Obama: existuje washingtonský scénář, který armádě přikazuje, jak rychle reagovat na mezinárodní výzvy. To je hra, kterou hrajeme a prohráváme po celém světě. Příčina našich neúspěchů je vnitřní, nikoliv vnější. Navíc je strukturální, nezáleží na tom, kdo je u moci nebo kdo sedí v Oválné pracovně. Vývoj v Bezpečnostní radě státu pomáhá vysvětlit, proč tomu tak je.
Bezpečnostní rada státu je vládní orgán, jenž byl zřízen na začátku studené války v roce 1947 za účelem projednání a koordinace politiky, kterou vytvářel prezident. Zpočátku neměl politickou úlohu nebo úlohu při jmenování osob, které by bylo nezávislé na vládě. Současná podoba úřadu vznikla pod vedením prezidenta Kennedyho. Kennedy chtěl mít pár poradců, aby mohl provádět rychlou a agresivní zahraniční politiku. Všichni byli spokojení. Jenže úřad, kteerý vytvořil, se v průběhu desetiletí rozrostl a nahradil vládu jako centrum rozhodování v zahraniční politice. Postupně se jeho hlavním úkolem stalo nastavit všechno tak, aby mezinárodní vztahy nedělaly prezidentovi ve Washingtonu problémy.
V počáteční fázi (za Kennedyho) měla Bezpečnostní rada státu pěti lidí; někteří z nich, jako například McGeorge Bundy a Walt Rostow, si udělali špatnou reputeaci jako iniciátoři války ve Vietnamu. O dvacet let později, když byl v úřadu prezident Ronald Reagan, se úřad rozrostl na přibližně 50 osob. V době, kdy se stal prezidentem Barack Obama (2009), čítal jejich počet asi 370 lidí plus dalších 230 nevládních odborníků, tedy celkem asi 600 lidí. Tento vzrůst byl nekonečný. Pokud někdo vůbec ví, kolik mužů a žen dnes sedí v Národní ebezpečnostní radě, stejně to neřekne. Zaměstnanci rady, stejně jako ministerstvo obrany, nebývá předmětem kontroly.
To, co kdysi bylo prezidentovým osobním orgánem, se již dávno proměnilo na nezávislý úřad, jehož trvalí i dočasní zaměstnanci kopírují věcnou odbornost eministerstev exekutivy. To prezidenta osvobozuje od nutnosti spoléhat na pochopení problémů, na zdroje, a také na omezení a vybalancování vlády jako celku. Zároveň mu to umožňuje, aby soustředit moc do rukou Bílého domu. Aparát Bezpečnostní rady státu dosáhl kritického množství. Stal se ebyrokratickým orgánem, jehož zaměstnanci se s žádostí o schválení obracejí hlavně k sobě navzájem, spíše než k civilní, vojenské či zahraniční zpravodajské službě. Jejich úsilí je zaměřeno na ochranu či posílení prezidentova politického postavení v zemi, a to upravováním zahraniční politiky parametrům washingtonského „akvária“. Výsledky zahraniční politiky jsou posuzovány zejména z hlediska, zda slouží tomuto účelu.
Velikost a údaje mají svou hodnotu. Mimo jiné zvyšují již tak nadměrnou specializaci. To vede k tomu, co Číňané nazývají „jing di zhi wa“, tj. úzkým pohledem žáby, který se nachází na dně hluboké studny. Žába vzhlédne a vidí malý kruh světla, které podle jejího názoru představuje celý vesmír mimo její domov. Je-li dnes v aparátu Rady soustředěno tolik lidí, máme stovky žab ve stovkách jamek, přičemž každá z nich hodnotí, co se děje ve světě svým malým fragmentem reality, která je přístupná jejímu chápání. Efektivní proces, který by zahrnoval komplexní posouzení trendů, vývoje a jejich příčiny, takové fragmentární úhly pohledu ovšem neposkytují.
(konec první části)
(překlad vlastní, upraveno)
Originál: The End of the American Empire vyšel 13. dubna 2016 na ecounterpunch.org.
