Zdeněk Hrabica
28. 4. 2016
Někdejší obec Troubelice se proslavila mnoha desetiletou existencí vzorového JZD Vítězného října. Stala se i po průvodních dramatických padesátých letech, kdy v duchu generální linie KSČ posadila statkáře na žebřiňáky a odvezla je daleko za jejich humna, posléze předobrazem pro československé zemědělství. Bylo to dávno před vznikem prosperujícího JZD Slušovice a JZD Mír Práče.
Když čas oponou po listopadu 1989 trhnul a jiní zorganizovali majetkový převrat, rozhostilo se i zde nakrátko ovzduší, zhruba jako všude jinde. Ale rozhodně ne podobné výlevům ministra zemědělství, že zemědělství bude nutno u nás zrušit, neboť co potřebujeme, všechno dovezeme. Nic se ani tady, díky bohu, nepodobalo pochodu Václava Havla v jeho tažení proti panelákovým králíkárnám ve městech a po návratu k soukromému hospodaření na venkově.
Právě včera jsem odtud přijel. Troubelice rozkvetly do nové krásy. Ten, kdo se práce neštítí, si práci najde doma nebo v okolí. Z budovy radnice – skleňáku obecního úřadu – jaký jim mohou závidět i hejtmani z podobných skleněných paláců – vane svěží vítr. Zasedly zde ne politické strany – ale ve své většině seskupení, která nechtějí mít příliš společného s těmi, kdož v zemi způsobili chaos, rozkradení všeho v minulosti nashromažděného, kteří zorganizovali největší majetkovou loupež v české, moravské a slezské novodobé historii.
Díky těm, kdo jsou nyní u kormidla obce, a díky těm moudrým troubelickým Hanákům, kteří se znovu „rozhébale“, zde nezahynula ani živočišná, ani rostlinná výroba, se obyvatelům daří, jako málokde.
Zde se rozrostl střední stav, daří se tu drobným živnostem, zapomenutým řemeslům, k novým přibyla palírna nebo rodinná výrobna pravé čokolády.
Měl jsem z Troubelic opravdu radost, neslyšel jsem tu nikde hořekování nad stavem, jaký k nám doléhá na každém kroku.Ale neslyšel jsem ani žádnou chválu na ty, kteří na mne zevlovali z nástěnných skříněk – a zvoucí do řad těch, kteří se zcela a na celé čáře proflákli za uplynulé čtvrtstoletí.
Hlavně tenkrát, když se na minutu zhaslo. A kdy se kradlo a loupilo do alelujá…Hlavně ve velké privatizaci.
I život, i smrt tu prožívají jinak než většinou je prožíváme – my ostatní. Mé dva bratrance, které smrt v jednom dni zastihla po záslužné práci rukou a hlav, ostatní vyprovodili, jak se na lidi sluší a patří…Tak, jak to má být mezi pořádnými a dobře vychovanými lidmi.
Psáno pro Novou republiku, Nové slovo a LUK.
