Lubomír Man
25. 4. 2016
To je oříšek. Ten člověk totiž disponuje čímsi jako vzduchem naplněná figurina, která je tím pádem nepotopitelná. Můžete ji sice do vody ponořit, ale stačí chvilka nepozornosti a figurina vám jakoby s výsměchem vyšplouchne zpět na hladinu.
Tím, čím je vzduch pro nepotopitelnou figurinu, je pro tohoto politika talent postavit se na stranu, která vyhraje a současně slibuje i doživotní vzestupnou kariéru. Vzpomeňme na říjnové setkání odbojného křídla ČSSD s prezidentem po posledních parlamentních volbách v r. 2013. Sešlo se jich tam hodně, co v téhle straně něco znamenají, ale Zaorálek tam prozíravě chyběl – a proto se stal ministrem zahraničí. A hned v hodinu a den, kdy tu funkcí dostal, se celý proměnil – a to dokonce i barevně. Z předchozí barvy, když ne ne přímo rudé, tedy přinejmenším světle červené, stál tento člověk náhle před republikou stejně duhový jako jeho předchůdce v úřadě Schwarzenberg. Stejně protiruský a proukrajinský jako on a stejně jako on proseveroatlantický, proamerický a proevropskounijní.
A republika stála nechápající a čučela na tu přeměnu s otevřenými ústy. Ale úplně celá přece jen ne. Ti, ze stejného těsta, jako nový ministr, měli pochopení. „No co, počítá, co s ním bude po dalších volbách. ČSSD je můžou projet a kde potom bude honit fleka? Kdepak hoši, ten už spekuluje s něčím mastným – buď v EU, nebo v NATO. A platy tam a u nás? Kam se hrabem, vždyť předseda evropského parlamentu bere v našich korunách měsíčně skoro milion. S takovou sumičkou se může potkat i Lubošek, ale jedině, když nebude kecat proti větru.“
Ano, i takové umírněné hlasy Zaorálkovu proměnu provázely, ale zůstaly ve výrazné menšině. Většina jeho politické salto odsoudila, zvláště pak příznivci a voliči ČSSD, ve volných chvílích vypočítávající, kolik voličských procent náhle proměněný politik mohl tak své straně asi ubrat. A že je těch procent dost, na tom se shodli všichni. A téměř všichni současně uznali, že se s tím – bohužel – nedá nic dělat, protože ministr to má za svou neúčast na shora už zmíněném srazu stranických odbojníků v Lánech vyžehlené u předsedy strany na věčnost.
Posuzovala se samozřejmě i morální stránka věci. Jaký příklad se takovýmto přeskokem politika z jedné barvy do druhé dává mládeži, jak ji to může morálně nalomit a od účasti v politice, která by měla být záležitostí co nejveřejnější, možná i navždy odradit. Zvlášť v případě, když se onomu politikovi podaří dostat se po ministerské funkci doma k pohádkovému postu zahraničnímu jen a jen díky nemravnému obrácení politickému.
Ale i tady – bohužel – končily a končí všechny podobné stesky poukazem na přátelství předsedy strany a jeho ministra, zpečetěné v jednom říjnovém večerním boji, v němž šlo tzv. o všechno.
Že nás tím pádem skutečně čeká stát se po příštích volbách svědky přestupu našeho proměnlivého politika z funkce ministerské do vyšší funkce v úřadu nadnárodním, žralo pochopitelně i mě – a možná víc, než kohokoliv jiného. Za zradu výhoda a povýšení, kam se poděla morálka a jaká je tohle spravedlnost, honilo se mi hlavou, ale týdny a celé měsíce jsem nedokázal ten rebus vyluštit. A teprve včera v noci jsem na to přišel. Neexistuje-li možnost zbavit se Zaorálka v úřadě ministra zahraničí včetně jeho navazující, morálně nezasloužené a už skoro vykolíkované cesty do EU či NATO, vystupme jak z EU tak i z NATO my Češi. Myslím jako republika. Zabijeme tak dvě mouchy jednou ranou. Zaorálek jako Čech a tedy nečlen EU i NATO získat funkci v těchto organizacích už nebude moct, a my ostatní se těch nadnárodních kazimírských potvor konečně zbavíme. Stejně nás z nich jen bolí hlava, a to každý den víc a víc. A kazí nám charakter. A to taky víc a víc, jak i z popsaného příběhu nevyvratitelně plyne
