Zbyněk Fiala: Ukažte nám východ z nouze

Avatar
Původní autoři

Fiala Zbyněk

Zbyněk Fiala
10.4.2016  Vaše věc

Nezaměstnanost klesá, ale v ekonomice, která se vyprofilovala nízkou technickou úrovní. Dá se s tím něco dělat? A kdo to má udělat? 

 
Nezaměstnanost v březnu klesla na 6,1 procenta a zaměstnavatelé začínají žebrat o levné pracovní síly z dovozu. Nižší nezaměstnanost je už jen v Německu – ale se zcela jinou úrovní mezd. Část vyšší životní úrovně Německa přitom pochází právě z nesmyslné české orientace na levnou práci. Na té vydělávají velké zahraniční firmy. Nelze se divit zjištění, že Česko je nejatraktivnější zemí pro německé investory (před Polskem a Slovenskem), protože na konci roku odevzdáme do zahraničí na dividendách a dalších transferech minimálně desetinu HDP.

V Americe teď rozčeřilo debatu rozhodnutí prvního a třetího největšího státu USA podle počtu obyvatel, Kalifornie a New Yorku, že zvednou minimální mzdu na 15 dolarů na hodinu. To je při dnešním kurzu dolaru srovnatelné s českými 60 tisíci korun měsíčně. Nebude to hned, až v příštích letech. Přesto to srovnejme s 11 500 korunami, kde má být česká minimální mzda roku 2017. Slabším počtářům pomohu – je to skoro šestkrát méně.

Také v Americe se samozřejmě rozhořel spor, zda to nebude mít zničující vliv na pracovní místa. Tento spor známe, také u nás se spolehlivě vynoří při návrhu na sebemenší zvýšení. Pokud jde o ČR, minulá léta potvrdila, že zničující vliv na pracovní místa mělo hlavně šetřílkovské blouznění, iracionální škrty ve státním rozpočtu, které podtrhly příjmy, a tedy i poptávku, takže snížily daňový výnos a zvýšily dluhy. Měli jsme pak krizi i v době, když jiní už z toho byli venku. Zaplať pámbu, z toho už jsme vyrostli, ale nízké mzdy nám zůstaly. ČR má osmé nejnižší náklady práce v Evropské unii. Berme to jako vizitku podnikatelské úrovně v naší zemi.

Pokus o zasazení české situace do strategického rámce nabízí štábní cvičení Úřadu vlády ČR nad přípravou strategického dokumentu Česká republika 2030. Chystají se debaty u kulatých stolů za účasti veřejnosti, včetně zástupců odborů a nevládních organizací. Proto jim teď byl rozeslán diskusní podklad, který vznikl v expertním týmu a ve Výboru pro socio-ekonomický rozvoj Rady vlády pro udržitelný rozvoj. Zní to hrozně komplikovaně, ale i zmíněný výbor byl budován s výraznou vnější účastí, jen pracuje systematičtěji a dlouhodoběji než kulaté stoly.

Uvedený diskusní podklad otevřeně poukazuje na to, že v ČR je nízký podíl mezd na celkovém HDP ve srovnání se zbytkem Evropy. Devalvace koruny toto podhodnocení mezd ještě zesiluje. Žádná konvergence se nekoná, životní úroveň ČR se vzdaluje od Německa a Rakouska. Proto bude třeba alespoň částečně dorovnat rozdíl mezi produktivitou (ta je oficiálně asi 45 procentní) a mzdami (kolem 30 procent) ještě před vstupem do eurozóny. Zároveň bychom měli dorovnat výkon ekonomiky na úroveň dvou třetin evropského průměru (ve směnném kurzu, nikoliv v umělé statistické veličině parita kupní síly, tedy po započtení vnitřních cen, kde jsme asi na 80 procentech).

Jenže tento růst bude těžký, protože ekonomika v držení zahraničních vlastníků se nás moc netýká, vyšší přidanou hodnotu dovezou, my ji zamontujeme za nízkou mzdu, a zase ji odvezou. Zisk pak odpluje v dividendách. Skutečně česká ekonomika, která se na tom podílí, se ani zdaleka neprofiluje jako hi-tec, ale jako její přímý opak, low-tec. Nabízí nízké mzdy za nízkou přidanou hodnotu, zatímco ve světě zuří vědecko-technická revoluce. Je to vizitka i našich liberálních ekonomů.

Strategie by nás ráda orientovala jinam, protože bez zvýšení produktivity a poptávky po kvalifikované práci hrozí ztráta konkurenceschopnosti. Zkrátka krach. Závody ke dnu skončí na dně, skokem do vypuštěného bazénu. Jenže velké podniky nám nepatří – a moc malých a středních nemáme. Ty, které se točí kolem automobilového průmyslu, poskytují nanejvýš střední přidanou hodnotu.

Celkově je konstatována slabá úroveň podnikavosti, ke které přispívá – vedle vysoké závislosti na zahraniční kontrole – také nestabilita regulačního rámce. Což se dá přeložit tak, že trochu platí jen to, co se momentálně hodí několika nejsilnějším subjektům, obaleným šedou sférou.

Co chceme? Strategická buňka, kterou udržuje při životě Vladimír Špidla na Úřadu vlády, nabízí vizi:

„Česká republika má fungující ekonomiku, založenou na principech sociálně-tržního hospodářství a spolupráci podnikatelského sektoru s veřejným a neziskovým sektorem. Staví na tvůrčích schopnostech lidí, oborech s vyšší přidanou hodnotou, na oběhovém hospodářství, nízkouhlíkové ekonomice, digitalizaci a využití bioekonomiky k produktivnějším a odolnějším zemědělským, lesnickým a vodním ekosystémům, které jsou šetrnější k životnímu prostředí a reagují na globální změny.“

Co to znamená? Tak třeba oběhové hospodářství, to je to bezodpadové. Jenže vláda nedávno rozhodla, v jiné strategii, že při nakládání s odpady zvýší podíl spaloven. Jinými slovy, Špidla ať si klidně obíhá, ale Brabec souhlasí se spalováním. Proto považuji chystané diskusní stoly za štábní cvičení.

Strategie tu nepochybně vznikne, ale podstatné bude, co s ní bude dál. Při jedné z prvních debat tohoto strategického procesu, kdy se hodnotily kvality studie prognostického pracoviště Univerzity Karlovy (CESES na fakultě sociálních věd, vede prof. Martin Potůček), bylo možné konstatovat, že tenkrát roku 2000 celkem slušně odhadli, kam svět zamíří v roce 2015. Jen to nikdo nepoužil. Strategie přitom vznikaly všude, na ministerstvech, v krajích. Je jich aktivních asi 110, ale jedna o druhé neví.

Strategická parta na Úřadu vlády tak připomíná hrstku Moravanů u Bílé Hory. Ale nevzdala to. Všemocná však není. Může tedy upozorňovat na potřebu bezuhlíkaté ekonomiky, oběhový přístup „od kolébky ke kolébce“, odolnější zemědělství (menší plochy, méně orby, více hnoje), které pomáhá i udržení vody v krajině, a samozřejmě digitalizaci a onu zásadní celospolečenskou změnu, která se skrývá za výrazem Průmysl 4.0.

Myslí také na obnovu malého a středního podnikání (vědí, že tam patří i moderní družstevnictví, které se však může v mnohém inspirovat první republikou) a upozorňují na potřebu podpůrného systému. Tou není dotace 60 milionů korun na vydláždění návsi kamarádem, ale funkční státní rozvojová banka (tady už Mládek nabízí i konkrétnější plány) a systém poradenství a propojení s lokálními univerzitami do inovačního systému, jak o tom nedávno v Praze mluvili experti ze Švýcarska. Mluvíme samozřejmě o regionálním a lokálním rozvoji.

Jenže pak se do strategie opřou velké prachy a hlasy z hradních výšin, a najednou se mluví o komparativních výhodách českého stavebnictví a dopravy. Tam napřeme zdroje. A poukáže se na chybějící propojení s evropskými vodními cestami… Znovu tedy auta s betonem a mužici s lopatou.

Potřebujeme protihru proti velkým prachům. Část z toho plní odbory, které hromují proti nízkým mzdám a rozšiřují svůj strategický záměr také na koncept národní ekonomiky, čili nikoliv jen na lepší život těch, kdo otáčí kolečky globálního byznysu. Odboráři však zatím nenašli cestu k bezuhlíkaté ekonomice, protože centrála musí hájit i zájmy zaměstnanců v energetice a hornictví. Zatím to dělá bojem za udržení míst. Lepší by bylo, kdyby zatlačila na vznik jiných. Ostatně nejen tam. Třeba podporou družstevních řešení pro zkrachovalé podniky – dát lidem něco do začátku, silnou poradenskou podporu, případně veřejné zakázky.

Mizerně placení čeští pracující mohou nad těmito řádky přinejmenším zjistit, že už si někdo všiml, jak to nikam nevede. Ale budoucnost jim nikdo nedodá, nepřijde v balíku s mašličkou. Chtělo by to víc odborářů. Víc aktivních občanů, kteří se rozcvičují třeba na participativních rozpočtech. Víc rozdurděných akademiků. Víc poctivých ekonomů v téměř vyhynulém oboru národohospodářství. Víc realistických ekonomických komentářů v nezávislých médiích. Víc odhodlaných lidí, kteří se rvou do politických stran, přestože je tam nikdo nechce, protože naruší pořadí čekatelů na funkci. Víc lidí u volebních uren. Prostě víc chtít, ale doopravdy, nejen po třetím pivu.