Zdeněk Hrabica
30. 5. 2016
Ač již nemáme téměř dvě desetiletí jakoukoliv bojeschopnou armádu, přesto ji v místech nahrazují, zvláště při slavnostech či pohřbech, dobrovolné i stálé hasičské sbory v čele s generalitou. Před očima se šikují nejrůznější seskupení aktivních vojenských záloh. Máme bezpočet nejrůznějších militar klubů z protichůdných stran – v průsečíku století. Ke cti k naším předkům uchováváme skvělou vojenskou techniku nebo již dokonce konáme početné rytířské souboje (ve všední dny i o víkendu za vstupné), a to již i na blízké louce, hraničící s pražskou Thomayerovou nemocnicí.
Poslední sovětskou soldatesku – dočasně umístěnou na našem území – jsme vyprovodili s Kocábovým Pražským výběrem z Milovic a z okolí. Ač na tom tento umělec neměl zhola žádnou zásluhu. Žili jsme v blahé naději, že stejně s námi, se stejnou vervou s mírotvorci světa – po jednání G. Bush a M. Gorbačov na Maltě, se pustí do díla i s americkou soldateskou, stejně jakož i my, mírumilovný západní svět. A hle, bulíky, bulíky, houbelec – bum bác.
Nic takového se nestalo a asi brzy se nestane – přes území mé rodné vlasti znovu projíždějí – tentokrát hodně hlasitě – vojenské kolony, tentokrát trvale usazené v Německu. A co je nejpotupnější skutečností, že se takové přemísťování příslušníků 2. jízdního pluku armády USA děje s rukou třesením dvou českých nevojáků, kteří jeden v ruzyňských kasárnách v doprovodu profesionálního armádního generála povídá o nutnosti, že si musíme kvůli hrozbě na spadnutí pomáhat. A druhý se zase omlouvá u vyškovského garnizónu, že silnice České republiky – Tschechie nejsou naší silnou stránkou. Aby oběma potentátům příštích možných válek, tentokrát na evropském kolbišti a válčišti, každému i dohromady, huba neupadla. A od plukovníka armády USA Derecka Holbrooka se všem dostává českého zadostiučení: „ Naším cvičením chceme především odradit všechny nepřátele Severoatlantické aliance, ať jsou už odkukoliv.“
Všichni se od nás – z Česka – ne z Německa – odpíchli na cestu do Pobaltí, ve směru na Estonsko, na velké manévry, kde se spojí s dalšími útvary třinácti armád NATO. Úkol je jasný, odstrašit především Rusko, zajistit prý bezpečí střední a východní Evropy.
Málokdo již uvažuje, že to vše se přece koná v hlubokém rozporu nebo na hraně zákona č. 310/190 Sb, který rigorózně hovoří o pobytu cizích vojsk na našem území.
Bezpečnostní expert Jaroslav Štefec tuto aktuální událost na našem území nazval příhodně, „klanění tří králů“, když poznamenal: „ Nevím, jak na většinu společnosti působí fakt, že po příjezdu konvoje do Prahy se jde představit veliteli konvoje osobně ministr Stropnický v doprovodu náčelníka generálního štábu. Do Vyškova se přijede veliteli konvoje poklonit dokonce sám premiér (česky předseda vlády – pozn. ZH). Tato vazalská scéna, jak vystřižená z historie indického kontinentu v období britské nadvlády – když přijel do do domorodé vesnice oblastní náčelník policajtů nebo nějaký představitel okresní moci, všichni náčelníci a nejproslulejší bojovníci se mu spěchali poklonit.“
Kdo byl v Indii, jistě přizná, že tento zvyk poklon tam v mnoha ohledech trvá dodneška. Samozřejmě – již ve zcela jiných situacích. Indie už dávno není “banánovou” republikou.
Psáno pro Novou republiku, Nové slovo a LUK
