Irina Alksnis
22. 5. 2016 Eurasia24
„Rusko rozvinulo ve světě informační ofenzívu, a to hned v několika oblastech – v politice, kultuře, umění nebo společenském vývoji. Nejzajímavější na tom je, že přitom tato ofenzíva probíhá z velké části spontánně a bez nutnosti ji organizovat.“
Jedno ruské přísloví říká, že „při setkání (hodnotíme člověka) podle šatů, při spolužití podle mysli“. Zpravidla je to interpretováno tak, že vlastnosti a charakter člověka jsou přednější, než jaký onen člověk vyvolává vnější dojem. Zdá se, že nadešel čas podívat se na tuto starou moudrost novýma očima.
Z přísloví jasně vyplývá odmítavý a přezíravý postoj k „oděvu“, tak jak je to většinově chápáno i v Rusku. V naší zemi se totiž opravdu na člověku oceňují především jeho vlastnosti a charakter. Jeho „obal“, „šaty“ nebo, chcete-li, vnější zjev nemá samozřejmě tak velký význam jako „nitro“, měl by ale být takový, aby mu nedělal ostudu. Navíc je pravdou, že nové „velké věci“ mají zpravidla i „atraktivní obal“.
Velmi příhodně to vyjádřil Tupolev svou větou „Dobře létat mohou jen krásná letadla“. A tomuto slavnému leteckému konstruktérovi stojí za to věřit.
Před téměř sto lety nabídlo Rusko světu zcela nový společensko-politický projekt, který sliboval celému lidstvu lepší a spravedlivější společenský řád.
Výsledkem tohoto nového projektu byly natolik geniální a novátorské práce a díla umělců, básníků, architektů, režisérů a také tak velká celospolečenská hnutí, že z nich svět čerpá inspiraci až do dnešních dnů.
A zřejmě ne náhodou se vnitřní rozklad projektu sovětů projevil vnějšími formami – nezáživností, formálností, ztrátou jiskry, síly a nadšení z prvních desetiletí jeho realizace.
Dnes se v Rusku hodně píše o podstatě vnitřních procesů probíhajících v zemi; autoři těchto úvah se snaží orientovat a porozumět těm nejzákladnějším a nejhlubším příčinám a mechanismům její obrody a znovu vznikající společenské svornosti.
Západ dnes zatím píše o „nových ruských hrozbách“ a důsledcích „ruské informační války“. Výsledky jeho zkoumání procesů probíhajících v Rusku a závěry, které z toho vyvozuje, jsou v podstatě k smíchu – jsou povrchní a přihlouplé. To ovšem není tak podstatné, protože má plnou pravdu v něčem jiném: v tom, že adekvátně a objektivně hodnotí hrozby, které z toho pro něj vyplývají – nikoli z podstaty změn (v ruské společnosti), ale z forem, kterými se projevují.
Rusko rozvinulo ve světě informační ofenzívu, a to hned v několika oblastech – v politice, kultuře, umění nebo společenském vývoji. Nejzajímavější na tom je, že přitom tato ofenzíva probíhá z velké části spontánně a bez nutnosti ji organizovat. Rusko v jejím průběhu hledá nové podněty (a jejich projevy), aby je v první řadě využilo samo pro sebe.
Do celého procesu je zapojena jak vláda a nevládní struktury, tak i řadoví občané. Přitom zejména stát, věren své tradiční byrokratické těžkopádnosti, si častěji než kdo jiný počíná značně neobratně. Akce „Georgijevská stužka“ byla iniciována agenturou RIA Novosti a akci „Nesmrtelný pluk“ celou vymysleli řadoví novináři z Tomska.
Přesto je proces národního znovuzrození tak mocný a silný, že i jeho „vedlejší efekty“, které pronikají do světa, stačí na to, aby západní sdělovací prostředky a političtí experti bili na poplach a hystericky vykřikovali, že „russkije idut“.
Televizní seriál „Máša a medvěd“ propaguje takové tradiční hodnoty, jako jsou aktivní přístup k práci, poctivost, laskavost, zájem o druhé a podobně – ale propaguje je ve zcela novém a moderním „balení“. Máša nosí sarafán a šátek, ale pod šátkem má krátce střižený účes a na nohou módní tenisky.
Zimní olympijské hry v Soči přinesly jasný důkaz toho, že Rusové dovedou vymyslet, udělat, postavit nebo vyrobit krásné věci a že dovedou využívat moderní technologie. „Třešničkou na dortu“ se přitom stal příběh nerozvinutého olympijského kruhu (červeného, tj. symbolu Ameriky) při zahájení her, který pořadatelé efektně „zopakovali“ při ukončení her.
Krátce po olympiádě, prakticky „co by dup“, uviděl svět ruské představení ve zcela jiné oblasti.
Jsme hrdi na to, že Krym se vrátil domů, do náruče Ruska bez prolévání krve. Stejně tak je ale důležité, jak dobře vypadala akce „Zdvořilí lidé“.
PR kampaň ruské armády ohromila svět svojí efektivitou, novátorstvím a vnějším dopadem. V rámci informační ofenzívy dnes Rusko aplikuje jak tradiční, tak i ty nejmodernější metody působení. Jde o využívání sociálních sítí, organizaci společných pracovních cest pro domácí i zahraniční žurnalisty nebo třeba o park „Patriot“ („Vlastenec“ – centrální muzeum vojenské techniky v Kubince), který teprve zahajuje svoji činnost.
Vojenská přehlídka pořádaná ke Dni vítězství 9.května se během posledních let změnila ve velkolepé divadlo, jehož součástí jsou jak předchozí zkoušky, tak netradičně umístěné kamery (v dlažbě Rudého náměstí, na hlavních tankových děl nebo v kabinách stíhacích letadel), které umožňují jejichpřekvapivé a dříve naprosto nedosažitelné záběry.
Něco o kamerách
Před nedávnem se jeden západní novinář rozohnil v alarmujícím článku o nové tajné zbrani ruské informační války – dronech, díky kterým začala ruská média využívat mimořádně efektní videozáběry, nejčastěji z oblastí válečných konfliktů.
A tady se znovu vracíme od vnějších projevů k vnitřní podstatě.
Rusku se daří překonávat krajně negativní hodnocení a intenzívní protiruskou informační kampaň západních sdělovacích prostředků díky tomu, že pravidelně a stále častěji dochází k událostem, které západní média prostě nemohou ignorovat, protože jsou samy o sobě tak velkým pozitivním poselstvím, že je svět přijímá i přes všechny negativní interpretace a komentáře.
Dochází k tomu hlavně proto, že jsou tyto události založeny na něčem velmi reálném a skutečném , co není zabaleno do rádoby líbivé „slupky“. Samozřejmě, drony mají i západní sdělovací prostředky. Ale speciálně ruští vojenští zpravodajové jsou ochotni vlézt i do samotného pekla jen proto, aby připravili dobrou reportáž. A to je skutečnost, kterou západní odborníci nepochopili – tajnou zbraní ruských žurnalistů nejsou drony, ale přímo oni sami.
Proslulý koncert Symfonického orchestru petrohradského Mariinského divadla, který vyvolal negativní odezvy na Západě, byl také zbraní. Ano, byla to ohromující propagandistická a PR akce Ruska. Tak úspěšná, že naši oponenti div neskřípou zuby. V čem ale tato akce spočívala? V tom, že několik desítek umělců – interpretů klasické hudby – přiletělo do válčící země, a to nikoli do týlu, ale až k linii fronty.
Do místa vystoupení absolvovali osmihodinovou jízdu autobusem – pod palčivým sluncem, krví zalitou zemí, ve které na ně mohlo každým okamžikem číhat nebezpečí. A pak je čekalo vystoupení v Palmýře – v místech, kde ještě donedávna probíhaly masové popravy. Pro každého z hudebníků i jejich dirigenta to musel být projev jejich lidské a občanské statečnosti a odvahy.
Přesně ta statečnost a odvaha, jakou projevil i Alexandr Prochorenko, který u Palmýry padl hrdinnou smrtí, naplnila hluboký význam a smysl koncertu v tomto historickém městě bez ohledu na jakékoli pragmatické úvahy jeho pořadatelů.
A to je vysvětlení, proč Západ, obávající se informační a ideologické ofenzívy Ruska, má ke svým obavám opravdu pádný důvod. Rusko předkládá světu alternativu, která je jak svým obsahem, tak i formou natolik silná a životaschopná, že stále častěji úspěšně čelí totální protiruské kampani Západu.
A tak si myslím, že konstruktér Tupolev by dnes byl spokojen – ze současného Ruska se stává „krásné letadlo“.
