Zbyněk Fiala
22.5.2016 Vaše věc
Co bude až Brexit prohraje? To je důležitější otázka, než jak to dopadne, protože bublina protiunijní rétorika už přestává držet pohromadě. A je tu také generační pohled.
Zatím to vypadá na mírnou převahu hlasů těch, kdo dávají přednost pokračování britského členství v Evropské unii. Brexit Poll Tracker, služba, která sleduje všechny běžící průzkumy na toto téma, nabízí na první pohled dost nepřehledný obraz. Dokonce i zpráva z 15. května o převaze stoupenců pokračujícího členství (zůstat 47 procent, odejít 39), která způsobila prudké posílení libry, nemá jasnou interpretaci. Stejná agentura ICM došla stejného dne i k opačnému výsledku, kdy 47 procent chce naopak odejít a jen 43 zůstat. Ten první výsledek byl totiž po telefonu, zatímco druhý po (mnohem nespolehlivějším) internetu.
Jiná agentura ORB došla stejného dne k podobnému výsledku jako ICM po telefonu, a sice 51 procent zůstat a 45 odejít. Průzkumy dalších agentur v následujících dnech vidí také převahu tábora Zůstat, dokonce podle ComRes v poměru 52 : 41. Přitom v týdnech na konci dubna a na začátku května to vypadalo spíše na odchod. Vidíme tedy trend ke zvratu původně odtažité nálady? Nebo nastal jen příklon agentur k vládnímu stanovisku? Těžko říci, jak to v Británii chodí, v paměti je strašlivá ostuda z minulých voleb. Agentury předpovídaly těsný výsledek, ale dopadlo to zcela jinak, vládnoucí labouristé dostali historicky nařezáno.
V každém případě, čísla nemůžeme brát úplně napřímo, když záleží na médiu, kterým byla pořízena. A předpovědi výsledku červnového referenda o tom, zda má Británie zůstat v Evropské unii, se výrazně liší podle toho, zda jde o telefonické nebo internetové dotazování. Na internetu je častěji víc těch, kdo chtějí odejít, telefon pravidelně ukazuje víc těch, kdo chtějí zůstat, ale také víc nerozhodnutých.
https://ig.ft.com/sites/brexit-polling/
Může to být ovlivněno charakterem média – na internetu se rozhoduji sám a Brexit je změna. Když změnu chci, mám tendenci jednat, když změnu považuji za zbytečnou, mohu se vyjádřit i tím, že nereaguji. Zatímco telefon zazvoní a ne každý to hned utne a vyhne se záludnostem otázek.
Bývala také tendence vysvětlovat rozdíly obou médií generačně – ti starší si s internetem nerozumí a jsou proto aktivnější na telefonu. Jenže dnes je mobil jak hlasovým pojítkem, tak internetem, to generační rozdíl dost zamlží. Je skoro zázrak najít mladého člověka, který má mobil odlepený od hlavy.
Existují však i jiné doklady toho, že stereotypní vnímání mladých ve spojení „internet – Brexit“, a starých jako „telefon – zůstat“, je falešné. Agentura Ipsos MORI sleduje generační rozložení důvěry či nedůvěry Britů v Evropskou unii dlouhodobě. Rozdělila ji na čtyři patra. Nejmladší je skupina 18 – 34 let (generace Y), pod ní středňáci do 54 let (generace X), pak silné poválečné ročníky dědečků a babiček, a nakonec ty předválečné, pra-. Může nabídnout dlouhodobý pohled, sleduje to od roku 1997. Našel jsem graf, který zachycuje vývoj těchto postojů do roku 2014. Je to tedy trochu starší, ale zase prosté jakýchkoliv aktuálních tlaků.
Z tohoto grafu je patrné, že finanční krize důvěrou Britů v EU značně otřásla a vyvolala pokles ve všech generacích. Dno vidíme roku 2012 po sestupu o 10 procentních bodů, pak se to začalo obracet. Jen dědečkové a babičky představují výjimku, zřejmě se tu podepsaly dozvuky rozvratu fondových penzijních systémů a hypotéční krize. První poválečné ročníky jsou otrávené z EU zhruba stejně, jako ty předválečné, tedy hodně.
Vidíme tedy, že optimističtější výsledky průzkumů o britském referendu nelze vysvětlovat tím, že po telefonu reagují spíš starší lidé, protože ti starší naopak vykazují dlouhodobě největší nedůvěru k EU. Je to opačně – nejvyšší míru důvěry dlouhodobě vykazují mladí, a u nich také nacházíme nejstrmější obrat z krizové propasti. Roku 2014 tam byla dvakrát vyšší míra pozitivních odpovědí než u starých respondentů. A středňáci – jak už to s takovými bývá – byli ve středu.
Aktuální průzkum Ipsos MORI z 16. května ukazuje drtivou převahu Zůstat (48) nad Odejít (35). Po dubnovém průzkumu jedy stabilní podíl těch, kdo chtějí zůstat (byl 49), ale klesl podíl zájemců o odchod (byl 39). Příznivci Brexitu se zdají být zvikláni, neboť současně narostl podíl nerozhodnutých z 9 na 14 procent.
Existuje několik komentářů. Kampaň Brexit začala před oficiální výkopem, zákon pro ni vyhradil jen šest týdnů. Dlouho taky byl spor, jestli vláda smí vyjádřit, co chce. Nyní se premiér David Cameron probudil a začal bojovat o život. Na jeho straně je jeden důležitý prvek – může být nudný, může přehánět, ale ví se, že moc nelže.
Vláda nesmí moc lhát, protože to samotné ji může potopit, i kdyby byl žádoucí výsledek, o který šlo, na dosah ruky. Zato opozice obyčejně lhát musí. Je to nejspolehlivější způsob, jak na svoji stranu strhnout pozornost. Buď s tím vyhraje, nebo zůstane na svém. Proto taky dal Cameron přednost debatě s Nigelem Faragem před Benem Johnsonem. Farage je slabší a Johnsona to vytočí, takže může plácnout něco snadno napadnutelného.
Brexit musí pracovat se starými předsudky, a tam je vděčnějším posluchačem stará a nestarší generace válčící z pohodlí gauče. Mladí musí hledět dopředu. Británie přitom nežije jen Brexitem, nedávné lokální volby ukázaly, že labouristé i s prudkým levým obratem nového předsedy Jeremy Corbyna relativně uspěli. To je také obraz aktivizace mladých, podobně, jako je probudil ve Spojených státech socialista Bernie Sanders. Další významný levičák, francouzský ekonom Thomas Piketty, autor neomarxistické práce Kapitál pro 21. století, nyní vystoupil s výzvou, aby evropská levice zradikalizovala eurozónu.
Není pravda, že se s tím nedá nic dělat, že nás blokují nepřejednatelné unijní smlouvy, polemizuje Piketty s odevzdaností levicových prelátů. Tak je obejděme! Evropský stabilizační mechanismus i Pakt stability byly dojednány mezivládně! Jinou věcí je, že byly dojednány špatně a škodí. Náprava je však možná. K tomu je však potřeba demokratický nástroj, žádné uzavřené noční jednání ministrů financí, kteří se pak druhý den nedokážou shodnout, k čemu že vlastně došli.
Musí vzniknout Parlament eurozóny jako orgán „tvrdého jádra“, který působí souběžně, vedle oficiálních institucí EU. Vytvořil by se nepřímo, jednotlivé státy by do něj delegovaly určitý počet národních poslanců v poměru podle obyvatelstva a rozložení politických sil. Tento parlament by byl otevřený i členským zemím EU bez eura, pokud by měly zájem, ale musely by respektovat princip, že nesmějí blokovat zájemce o rychlejší postup. Rozhodnutí by se realizovala na bázi mezivládních dohod, tedy co se dojedná, potvrdí národní úrovně, samy mezi sebou.
Parlament eurozóny by převzal veškeré finanční a rozpočtové záležitosti této části evropské spolupráce. Včetně stabilizačního mechanismu, tedy pomoci zemím v dlužnické krizi. Vedle toho by dohodl společnou úroveň zdanění organizací (konec závodů ke dnu) a společný rozpočet na takové výši, aby umožnil investice do infrastruktury a univerzit. Jedním z cílů této další vrstvy spolupráce by bylo oddlužení. Prudký poválečný rozvoj byl postaven právě na tomto principu. Tenkrát bylo oddlužované hlavně Německo.
Až se tedy vystřílí prach v demagogických salvách Brexitu, zůstane tu vítězná strana evropské integrace a její významnou složkou bude probuzená mladá generace. Mohla by prokázat větší zájem o realitu, než ti, kdo se živí – na její úkor – hlavně přifukováním starých iluzí a hnojením nejdivočejších předsudků.
