Svět se zbláznil: Regiment mediálních cenzorů

Avatar
Původní autoři

Tereza Spencerová

28.5. 2016   Literárky
Američané sice tvrdí, že s Rusy v Sýrii nespolupracují, ale může to být jinak, sděluje Tereza Spencerová ve svém pravidelném shrnutí týdenních událostí. Komentuje též stav v Rusku a na Ukrajině a rovněž vznik nového pracoviště našeho Ministerstva vnitra, které má bojovat s ruskou propagandou.

Američané horečně anoncují útok na Rakká. Jen anoncují, nebo i chystají? Několikrát jste nařkla USA, že dobytím Rakká si jen chtějí na poslední chvíli zajistit „místo v dějinách“ porážky džihádu v Sýrii, a rozebírali jsme též fakt, že podle toho, kolik toho „pomlátíte“ vojensky, se k vám budou chovat u jednacího stolu. Nuže, o kterou z těchto „mission objectives“ se teď snaží Američané? A kam se posunuli Rusové a Asadova vojska? Byly zprávy o ztrátě vojenské techniky a zlých explozích na pobřeží Sýrie.

Začnu lehkou opravou: Nikdy jsem USA ze snahy „dobýt si“ v Sýrii taky něco pro sebe „nenařkla“, mluvila jsem o tom, že je to ruská nabídka, která reálně padla. Něco jako: Přidejte se a odneste si taky vavřín, protože v téhle válce nejde o to, jestli bude někdo jednoznačným vítězem, ale o to, aby nakonec byli všichni aspoň trochu spokojení, a tudíž nechali Sýrii být. V uplynulých dnech se znovu začalo mluvit o tom, že Rusko nabídlo Američanům „koordinaci“ útoků proti Daeši, což Američané odmítli. Přinejmenším oficiálně, protože současně se zahájením útoku „amerických“ Kurdů a jejich arabských spojenců na Rakká začala syrská armáda shazovat letáky, které vyzývají obyvatele rovněž Daešem obsazených oblastí u sousedního Dejrizoru, aby odešli ze svých domovů, což značí, že se chystá ofenzíva i tam. A bude souběžná s tou proti Rakká; a co víc, Kurdové, kteří jsou americkým „esem“ v boji proti Daeši, oficiálně konstatují, že svou ofenzívu proti Rakká koordinují i s Ruskem. Pokud to tedy mám shrnout, oficiálně se USA s Ruskem v Sýrii „nekamarádí“, ale vedou souběžnou ofenzívu s nasazením sil, které koordinují svůj postup s Ruskem. Takže se vlastně „kamarádí“, ale nesmí se to říkat nahlas, aby nevznikly snad nějaké drby nebo tak něco. A kdyby se drby přece jen objevily, tak se dají odmávnout třeba vytrvalým americkým odmítáním „separovat“ své džihádisty od Al-Káidy a vystavit je tak ruským náletům. Naopak, různé party fanatických hrdlořezů jsou dál pod americkou ochranou a lídr Ahrár aš Šám dokonce před pár dny zajel přímo do USA, na což ministerstvo zahraničí USA reagovalo tvrzením, že „o tom vůbec nevědělo“. Je tu tedy další porce pokrytectví. Pokud ale máte silný žaludek a důsledně se v ní prohrábnete, zjistíte, že například na onom východě Sýrie, kolem Rakká a Dejrizoru, se přece jen děje cosi konstruktivního. Jako by ta porce pokrytectví, čiré hlouposti a hájení teroristů na severu Sýrie byla nutnou cenou za náznak zdravého rozumu na tamním východě. Svým způsobem je to vše vlastně až neuvěřitelné.

V této chvíli se přitom ale jako důležitější zdají být postoje Turecka a Saúdské Arábie. První se netají tím, že do Sýrie vyslalo speciální oddíly, jejichž cílem může být Daeš, ale také nemusí, protože novoosmanská duše je široká a hledí daleko za horizont stávajících hranic. Aleppo pro ně v tomto směru vždy hrálo klíčovou až mytologickou roli. A Saúdové už otevřeně vyhrožují Spojeným státům, že budou financovat džihád v Sýrii, i když na to nemají vlastně už ani peníze, jen aby dosáhli čehosi hmatatelného, v jejich konkrétním případě svržení Asada. Čili obě země se jaksi svým „sponzorům“, tedy Západu, vymkly zpod kontroly a to nemůže znamenat nic dobrého. Tedy pro Sýrii a pro vyhlídky na ukončení války.

Co se týče syrské armády, situace často připomíná houpačku – sice nyní využila mezidžihádistických bojů a obsadila vcelku snadno několik strategických měst v damašské provincii, na jihu Sýrie ale vyjednává s džihádem o příměří a jinde pak tu něco dobude a tu něco zase ztratí. Ve finále se sice asi dá konstatovat, že se rozloha vládního území neustále zvětšuje, ale v posledních měsících to jde hodně pomalu. Faktem přitom ale zároveň je, že se armáda soustředí na „dočišťování“ džihádistických kapes na už ovládnutém území, které pokrývá 80 procent obyvatelné (tedy bez pouště počítané) Sýrie, takže dojem velmi pomalého dalšího postupu může být i oprávněný, byť třebas s ohledem na realitu mylný.

A když mluvíte o zničených ruských vrtulnících na základně, tak ano, viděla jsem satelitní fotky ze Stratforu. To je asi tak všechno, co k tomu můžu říct. Rusové to popírají. A pokud vezmete v úvahu, že se onehdy ukázalo, že nemocnice, kterou mělo v Aleppu zničit syrské letectvo, snad ve skutečnosti vůbec ani neexistovala, tak si odsud z Prahy netroufám vůbec nic říkat, natož hodnotit. Třeba je to pravda, třeba ne. Z hlediska vývoje války jako takové je to ale beztak bezpředmětné.

Hynek Kmoníček se svou typickou nenuceností nadnesl v minulých dnech několik poznámek k situaci v Sýrii: Je to tam, jako kdyby vzbouřená kasárna v Litoměřicích bojovala proti Kralupům. Definitivní uspořádání vlády a moci se dohodne asi až příští rok, a pokud ne, zemi hrozí rozpad. Zatímco v Ženevě oficiálně jednají vláda a opozice, ve Vídni se Írán a Saúdové – čili „sponzoři“ – dohodli, že jejich „sponzorovaní“ opravdu začnou jednat. Zatímco Asadovým alavitům jde o fyzické přežití, jiným jde o džihád a jiným zase jen o „prachy“, stručně parafrázováno. Inu, ředitel zahraniční sekce KPR nebyl zrovna západně konformní. Čili… Co si z toho finálně poskládat a co upravit či upřesnit?

Také mi už dlouho vrtá hlavou, odkud se berou ta bombastická čísla o obětech syrské války. Některá se už blíží k půl milionu, ale přitom, když sledujete informace z tamního bojiště, obvykle zjistíte, že po „dvou týdnech prudkých bojů“ na obou stranách dohromady padlo třeba i dvacet lidí. A takových „bojů“ je tam spousta. Stačí si pustit příslušná videa: na liduprázdné pláni občas někdo někam vystřelí, zakřičí u toho Alláhu akbar, pak se nechá ještě poplácat po ramenou spoludžihádisty, kteří už asi neumějí nic jiného než ono Alláhu akbar, pak video dalších pět minut sleduje tu prázdnou pláň, pak zas někdo kamsi vystřelí a zase se začne skandovat… Nechci tím nijak shazovat lidskou tragédii, kterou Syřané už šestým rokem prožívají, ale na druhou stranu je jasné, že představovat si tamní válku jako třeba bitvu u Verdunu nebo u Kurska není na místě. Tím spíš, že válka dnes má jinou podobu – stačí si připomenout těch skoro 150 mrtvých lidí, které nyní zabil Daeš při několika sebevražedných útocích v Latakii a Tartúsu.

Nafouknutým číslům ale přesto rozumím, protože všechna pocházejí ze Západu a nedají se nijak doložit. Tato praxe začala přitom už v Libyi, kde jsme – my, Západ – Kaddáfímu přičetli 50 tisíc civilních obětí, abychom měli morální argument ho zmasakrovat a zničit funkční stát. Jakmile se ale válečný kouř ztratil, našlo se asi pět tisíc obětí a většinu z nich navíc měli na svědomí „naši demokratičtí hrdlořezi“, které jsme si tam navozili z Afghánistánu a odjinud. A velké počty obětí v Sýrii zase mají ukázat Asada coby strůjce všeho toho zmaru, jako diktátora, který masakruje vlastní národ, a obhájit tak naše snahy ho svrhnout. Jako kdyby zabíjení cizích národů bylo nějak mravně přijatelnější, nebo co. Nicméně, až jednou válka skončí a dopočítají se i lidé, kteří mezitím uprchli do zahraničí, vsadím se, že „mortalita“ bude výrazně nižší než se aktuálně uvádí.

Opravdu nevím, kdy se dojedná – a hlavně s kým – definitivní uspořádání moci v Sýrii, ale Rusko prý už sepsalo návrh nové „syrské ústavy“ a v ní jsou omezeny prezidentské pravomoci, stejně jako role armády v mocenském pavouku, a navrch k tomu nově vzniká „regionální shromáždění“, což by měla být jakási decentralizační varianta parlamentu. Před časem se říkalo, že na nové ústavě pracují Rusové společně s USA, ale nevím, zda je text, o němž se nyní spekuluje, koordinovaný, nebo jen ruský. V každém případě ale platí, že Asad zůstává v čele státu, protože tam ho vynesou jakékoli volby, které by kdo v Sýrii uspořádal, a ostatní se uvidí. A uvidí se teprve i to, jak zareagují Írán a Saúdové. Je totiž pozoruhodné, že zatímco se saúdští monarchové topí ve svých problémech a přitom jsou s to už jen kazit ostatním postup třeba právě v Sýrii, íránské jednotky spolu s libanonským Hizballáhem kromě Sýrie bojují i u iráckého Mosulu a podle některých zdrojů dostal Hizballáh za úkol začít vojensky „obtěžovat“ právě Saúdy. A v tomto ohledu by se tak postavil po boku svého arcinepřítele, tedy Daeše, který má stejné úmysly, rozdělují je jen motivy… Je to neuchopitelné. That is the Middle East.

Když jsme u té konformity, tak naše demokracie získá zásadní vymoženost: Při Ministerstvu vnitra vznikne Centrum terorismu a hybridních hrozeb. A bude se zaměřovat i, jak jinak, na tu zapeklitou ruskou propagandu. Mladí nadějní analytici z tzv. Evropských hodnot jásají, že to oni to prosadili a že teď začne ten správný šturm proti stovce webů, které tu ruskou propagandu u nás šíří. Terminologií sportovního redaktora: Vaše pocity?

No tak určitě: Je potřeba jezdit nahoru a dolu, po zadku, fakt makat od první minuty, abysme tu ruskou propagandu nějak dostali pod tlak, donutili ji k chybám a udělali si aspoň pár šancí. Musíme jezdit po křídlech, posílat dlouhý pasy někomu na hlavu, protože prostředkem, teda normálně, to asi nepude. Dyk nám trenér (z Ameriky) přece v šatně říkal, že když budem pořád střílet, tak tam určitě i něco spadne, ne?

Ne, vážně… Co na to říct? Jestli si náš stát myslí, že naším hlavním problémem v současnosti je ruská propaganda, tak potěš. V době, kdy v Americe mainstreamovým médiím věří 6 – slovy šest – procent občanů a v Evropě se tomu situace začíná blížit a kdy se většina našich myšlenkových, hodnotových a politických konstruktů tak nějak bortí, je samozřejmě dobře, že si vytvoříme regiment mediálních cenzorů, kteří určí, co je pravda, co ne, a kdo za všechno může. A náležitě ho samozřejmě i potrestají. Jak si přece někdo v demokracii může dovolit nesouhlasit s oficiálním názorem, který pravidelně předkládají autorizované a certifikované firmy typu Evropských hodnot?

Není to k uzoufání? Po čtvrt století budování demokracie jsme v mnoha ohledech zase tam, kde jsme byli. A zase vidíme, jak je blbost všeobjímající. Nenapadá někoho, jak se dá z tohohle bahna vybřednout?

U příležitosti průjezdu amerického konvoje, který, a to máte pravdu, není vzhledem k faktu našeho členství v NATO ničím mimořádným, nám mladí nadějní analytici sdělili zásadní doporučení: Měli bychom prý usilovat o spojeneckou základnu na našem území či, případně, o prvky americké protiraketové obrany u nás. Které jsme nechtěli v Brdech. Čili máme to chtít teď? Jak se též díváte na bičování evropských členů NATO za to, že dávají málo na obranu? A zejména… zejména na všeobecné úsilí NATO vměstnat na hranice Ruska nové jednotky a techniku a ideálně s nimi provádět masivní cvičení?

Zrovna čtu naprosto skvělou sbírku komentářů italského historika Franka Cardiniho nazvanou Chalífa a Západ. A autor v ní mimo jiné konstatuje, že americké základny na italském území jsou důkazem americké okupace Itálie, a tudíž i toho, že Itálie není svrchovaným státem, který by si mohl rozhodovat sám o svém osudu. Celá západní a jižní Evropa je fakticky okupována Spojenými státy, a pokud bychom přijali Cardiniho logiku – a já ji přijímám – tak je volání po americké základně u nás srovnatelné s Bilakovým „zvacím dopisem“ z roku 1968. Chápu, že ti zmínění „mladí nadějní analytici“ jsou někým placeni, a tak pějí píseň toho, jehož steaky a burgery jedí, ale z hlediska skutečných a akutních potřeb České republiky jsou to naprosto „zbyteční lidé“.

Jádro pudla je samozřejmě skryté v tom, že Spojené státy – velmi intenzivně skupované Čínou, mimochodem – mají poslední funkční odvětví průmyslu, a tím jsou zbraně. Když dnes nutí členské státy NATO, aby naplnili svůj vynucený závazek vynakládat na zbrojení dvě procenta rozpočtu – a tím držet nad vodou americké zbrojaře – je to vlastně jen partikulární zájem USA. Evropa s tím nemá nic společného, ale právě Evropa je tlačena do konfliktu s Ruskem… Neustálým omíláním teoretické možnosti války se vytváří ta správná atmosféra, lidé jsou na tuto možnost jaksi „navykáni“, aby pak zbytečně nebrblali a věděli, že válka je přirozeným vyústěním toho, co se nyní odehrává. Otázka přitom zní vcelku jednoduše: Necháme se zmasakrovat v případné válce s Ruskem jen proto, aby naši američtí partneři měli radost ze zisků? Pokud si řekneme, že ano, protože pohlazení od strejdy nebo tety při nějaké slavnostní snídani v Bílém domě za to rozhodně stojí, tak ano, tak si zmasakrování asi opravdu zasloužíme.

Ukrajina vypadá jako šťastná země, která neustále něco oslavuje. Minulý týden byla hrdinkou zpěvačka Jamala, vítězka Eurovize, zatímco tento týden bude asi patřit pilotce Savčenkové vyměněné z Ruska. Co Savčenková vlastně znamená?

To máte pravdu! Dva přešťastné týdny! Stačilo počkat dva roky po puči, zničit a znovu rozkrást celou zemi, rozpoutat válku a vše se nakonec vyplatilo – Ukrajina je světová!

Ale vážně. Fakt jsem věřila, že je Putin diktátor, kterému na životě nějakých dvou rozvědčíků nebude záležet, takže se mi výměna za Savčenkovou dlouho nezdála pravděpodobná. A najednou – během pár hodin – je hotovo. Paráda pro všechny tři, jichž se to týká. Ale z hlediska „pozitivního“ vývoje na Ukrajině to nemá žádný význam, naopak – někdo se začne ptát, jak to, že Putin Savčenkovou vyměnil u příležitosti druhého Porošenkova výročí v čele státu, takže vlastně Porošenko „musel“ dát Putinovi za tyto píárové body něco na oplátku… Další se nadchnou a „pilotka Naďa“ se bez ohledu na spáchané zločiny stane na Ukrajině i v západní Evropě hvězdou, která dá Ukrajincům zapomenout na hlad, bídu, zmar a neštovice. Prostě infotainment, díky němuž se nyní dozvíme hafo věcí o ruských věznicích, které si nebudeme moci ověřit, ale každý, kdo o jejím vyprávění zapochybuje, se ocitne v hledáčku novodobých českých cenzorů…

Co tedy Savčenková znamená? Píár. Jamala vydržela týden; nevím, jak dlouho vydrží Naďa. Osobně mě ale mnohem víc v týdnu zaujal pochod asi deseti tisíc příslušníků Azova na kyjevský parlament. Jejich vůdce Andrej Bileckij poslancům otevřeně pohrozil likvidací, pokud splní minské dohody a vyhlásí volby na Donbasu. Šel z toho až strach…

Erdogan nám zle zatápí. Opravdu: Buď prý bezvízový styk, nebo „nazdar“. Komentátoři zmiňují další možnost nárůstu autoritářství a islamizace v Turecku, Evropané a konkrétně i Češi nad vidinou „bezvízových“ Turků nejásají.

To je otázka za milion a ani nevím, jakému příteli na telefonu volat. Evropa je v pozici terče a Turecko v pozici střelce. Dokud budou USA upřednostňovat strategickou výhodu Turecka pro své plány, bude Evropa prohrávat, protože bude vždy umlčena a donucena akceptovat vše, co Bílým domem hájení Turci udělají. Mimochodem, další téma, u kterého by se hodil povzdech typu „Škoda, že Evropa není svrchovaná“.

A když nyní Německo tvrdí, že je dohoda o bezvízovém styku „v nedohlednu“, tak se jen snaží uklidňovat zbytky Unie, protože je velkou neznámou, jestli něco jako EU ještě opravdu existuje. Pokud bychom totiž vycházeli z předpokladu, že o Unii rozhoduje její společná politika, tak je samozřejmě jasné, že Evropská unie už neexistuje. Pokud bychom vycházeli z dojmů a přání, tak ano, byrokracie Unie pořád „jede“, tudíž „srdce tluče“. Je ale bizarní, že Einstein potřeboval na teorii relativity tři písmena a jedno čísílko, Archimédes si pro svůj přelomový zákon vystačil (v českém znění) s dvaceti slovy, a EU reguluje prodej hlávkového salátu 23 tisíc slovy… Obávám se, že mladým generacím to bude připadat už úplně normální.

Abychom byli spravedliví, ani v Rusku to nevypadá všelijak. Medveděv se podřekl, že na vyšší důchody by nemusely být peníze, a Putinova kancelář to raději nekomentovala. Sociální situace je podle pozorovatelů těžká. A k tomu opoziční aktivista Navalnyj dostal za přihlížení policie „na budku“ a v interview pro Le Monde přiznal, že Putin odklonil pozornost Rusů od korupce k otázkám národní hrdosti. Inu, kdybyste žila v Rusku, jak byste si to všechno asi přebrala? S ruskou duší, ale scvrkávajícím se obsahem peněženky.

Rusové oficiálně přiznávají nárůst chudoby o deset procent, takže v reálu to bude vyšší číslo, ale i tak asi Rusko „upadá“ mnohem pomaleji, než jsme předpokládali nebo rovnou plánovali. Možná jsme přitom podcenili i po dekády zdokonalovanou schopnost Rusů „mlčky strádat“, ale v každém případě tam žádné hladové bouře nepropukají. Lidé si místo toho „utahují opasky“, protože se ocitli na nacionalistické vlně vzdoru proti Západu. Začali jsme na Rusko tlačit – stačí si vzpomenout na naši péči o dnes už zcela zapomenuté ruské gaye, snahy o bojkot olympiády v Soči, puč v Kyjevě a rozšiřování NATO až k ruským hranicím atd. atd. – a Putin toho všeho jen využil ve svůj prospěch, vybudil v lidech patriotismus, „vrátil“ jim Krym, postavil se západní „agresi“… Co je proti tomu nějaká prázdná peněženka, že?
Nicméně, pokud jsme u té chudoby, tak EU nebo USA oficiálně vykazují zhruba stejná čísla, a to i bez sankcí, čistě jen v důsledku oficiální neoliberální politiky. Připadá mi paranoidní, že se bavíme tím, jak sankcemi ubližujeme Rusku, zatímco na své vlastní občany kašleme. A když říkám „my“, tak myslím jen úzkou špičku lidí, kteří z toho něco mají – my ostatní jsme úplně mimo a jsou nám jen předkládány výsledky jakéhosi tlaku na Rusko, z nichž máme mít povinně radost.

Norbert Hofer sice nevyhrál rakouské volby, ale jako kdyby, s odpuštěním, namočil do mraveniště. Protože mravenci splašeně pobíhají. Juncker sdělil, že „Evropa se bude muset zbavit obtížných strávníků“. Novináři píší o hrozbě nárůstu populistických stran a ohrožení EU. A Anne Applebaum se rovnou děsí nového „národního socialismu“ – vzhledem k výhradám „krajně pravicových“ stran k TTIP, evropskému volnému obchodu či k euru. Jak celé toto křepčení pojímáte vy? Nejen optikou rakouských voleb, spíš jaksi brýlemi na dálku.

Mravenci pobíhají – a ze všech sil přitom nálepkují – protože se jim bortí mraveniště. Politika tzv. tradičních levých a pravých stran, které se točily kolem bezbarvého středu a lišily se od sebe po dekády jen rétorikou, ale nikoli skutečnou politikou, vytvořila situaci, která už se spoustě lidem zdá být neúnosná. To pak stačí postavit jakoukoli „hmatatelnou“ myšlenku proti rozbředlým a významově vytunelovaným programům „tradičních“ stran a máte zaděláno na volební zisk.

A to, že se voliči všech „tradičních stran“, které už v běžném životě dokázaly spousty lidí totálně zklamat a znechutit, museli v Rakousku spojit, aby nevyhrál Höfer, je dostatečně výmluvné. Zase se tu totiž vynořil princip „menšího zla“, kterým v poslední době zachraňujeme už skoro vše, na co se podíváte. Žádné řešení jako by už lidem nebylo ku prospěchu, některá jdou dokonce přímo proti zájmům většiny obyvatel, ale je třeba je přijmout, protože ostatní varianty jsou prý ještě horší… Čili naše elity nás dovedly až do světa špatných a ještě horších možností. Děkujeme! Jakoby se svět už úplně zbláznil, a my si toho jen nevšimli.

Rakouské volby ukázaly, jak je tamní společnost rozdělená. A totéž platí i pro mnohé další evropské země. Je jen otázkou času, kdy v té či které zemi (nebo ve více zemích) ve volbách – doufejme, že stále ještě většina přemýšlí v této dimenzi – zvítězí nějaký „populista“ nebo „národní socialista“. A ať je bude někdo nálepkovat jakkoli, nikam jen tak nezmizí. Tito politici a jejich stoupenci totiž nepadají jen tak z nebe, ale jsou „vedlejším produktem“ dosavadní západní politiky…

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího bychom příští týden měli sledovat?

Namátkou. V Sýrii by mohl nastat vývoj v bojích na východě země, média budou plná Nadi, lídři Evropské unie se chystají na prodloužení sankcí proti Rusku, na Hillary Clintonovou vyplouvají další a další nepěkné věci… Stačí si vybrat.