Tereza Spencerová
14.5. 2016 Literárky
První problém: Erdogan a jeho vydírání a zastrašování Evropy. Druhý problém: Imigrace z chudých afrických států. Tyto dva rozměry hrozícího bujení uprchlické krize v Evropě rozebírá ve svém pravidelném shrnutí týdenních událostí Tereza Spencerová pro server Parlamentní listy. Zamýšlí se také, jak by nám „pomohli” případní vítězové prezidentských voleb v USA.
Tento týden se vyjednává o osudu Sýrie. Minule jste řekla, že změnou bude fakt, že Asad a opozice spolu teď budou už doopravdy jednat. Děje se to? Uplatňuje Asad sílu nabytou volbami a ruskou pomocí? Hnuly se někam boje u Aleppa? A co čachrování s tím, zda je někdo „bojovník za svobodu“ nebo „terorista“? Co bychom zkrátka měli vědět?
Zkusím to klubko otázek trochu rozmotat. Ano, na mírových rozhovorech v Ženevě, které zatím nevedou žádným ze směrů, které by Západ nebo Saúdové a Turci akceptovali, syrská vláda dosáhla alespoň normálnějšího jednacího modu s opozicí, která není tak „zabejčená“ jako lidé placení výše zmíněnými subjekty. A k tomu americký ministr zahraničí John Kerry oznámil, že se „saúdským ministrem zahraničí dojednal návrat syrské opozice k jednáním o zastavení palby“. Nedělám si legraci. Takhle dva ministři cizích zemí rozhodují o tom, co bude či nebude dělat „jejich“ svrchovaná a legitimní „syrská opozice“, kterou západní mainstream cituje, kudy může, coby „ty pravé“ zástupce syrského lidu. Čili USA i Saúdové usoudili, že kapric s odchodem od jednacího stolu povede jen k tomu, že se cosi dohodne bez nich (a možná i o nich), takže jsou najednou připraveni pokračovat, i kdyby jen kvůli tomu, aby celý proces zkoušeli sabotovat a prodlužovat.
A prodlužovat se budou i boje kolem Aleppa, byť se dohadují stále nová a nová „zastavení palby“. Rusko zkusilo v Radě bezpečnosti OSN zařadit na seznam teroristických skupin, na něž se smí útočit, i Islámskou armádu a Ahrár al Šám. Islámskou armádu sponzoruje Saúdská Arábie a útočí především v provincii Damašek. „Ahrár“ je jednou z největších islamistických skupin v Sýrii, má peníze z Turecka a z Perského zálivu a pravidelně bojuje bok po boku se syrskou frančízou Al-Káidy, Frontou al-Nusrá. Na přání Saúdů a se souhlasem Západu mají obě džihádistické skupiny své zastoupení i v Ženevě a nyní v RB OSN Spojené státy, Británie, Francie a snaživá Ukrajina odmítly, že by byli teroristé a zdůraznily, že mají být dál chráněni. Tudíž útoky syrské armády, ruského letectva nebo různých šíitských jednotek z Libanonu nebo Íránu třeba na společnou základnu Al-Káidy a Ahrár al Šám budou na Západě dál považovány za porušení dohod o zastavení palby. Následovat budou třebas i nějaké sankce nebo vojenské akce, ovšem ve jménu záchrany džihádu a Al-Káidy… Vlastně se dá říci, že Západ své pozice v Sýrii plně vzdal – fakticky kapituloval – ve prospěch Saúdů, Turků a jimi podporovaných teroristických organizací. Zkrátka, jeden by se z toho našeho „boje proti terorismu“ zbláznil.
A k tomu se navíc začíná nečekaně vyvíjet situace kolem starobylé Palmýry. Syrská armáda ji před dvěma měsíci osvobodila z rukou Daeše, Rusové odminovali, Putin tam uspořádal symfonický koncert a Damašek navozil přes stovku zahraničních novinářů a televizních štábů… a najednou se zdá, že je Daeš zpět a město obkličuje. Pokud by Palmýra, kterou si Moskva očividně vybrala za symbol svých úspěchů v Sýrii, znovu padla do rukou Daeše, bylo by to obrovské – skutečné i propagandistické – vítězství džihádu. Byla by to pro ně obrovská vzpruha. Nemluvím jen o Sýrii, ale o celém světě. Nezapomínejme, že zatímco my se tady s Rusy hádáme a všemožně je očerňujeme (a vice versa), tak z pohledu správného džihádisty jsme jedna křesťanská, křižácká parta…
Zdá se, že nás pěkně vypekl Erdogan. Zaprvé vyrazil premiéra, se kterým se Merkelové dobře jednalo, a zadruhé pohrozil, že pokud nebudou splněny jeho požadavky, roztrhá dohodu o zadržování uprchlíků. Podmínky jsou jasné: Bezvízový styk. Podmínky EU také: Víc než 70 bodů. Ale nemá Erdogan lepší karty než my? Objevují se analýzy, že do této situace vmanévroval Evropu záměrně a cíleně. Nechceme po vás konspirační teorie, ale co když něco bude na tom „řízení migrace“? Jemu by to vyhovovalo…
V komentáři k onomu „palácovému převratu“ v Turecku, tedy k vyhazovu premiéra, jsem si v pondělí dopoledne zkusila tipnout, že tím Erdogan jen navyšuje sázky – tedy, že je mu bezvízový režim málo a bude požadovat rovnou přistoupení svého čím dál islamizovanějšího státu k EU. A hned ten den odpoledne turecký superprezident spustil, že právě to je jeho strategický cíl. Proboha, když to ale umím odhadnout já, tak mi neříkejte, že v celém tom lidském masomlejnu zvaném Brusel nemají nikoho, kdo by takový vývoj předvídal. A pokud to někdo předvídal, tak proč ho „lídři EU“ neposlouchali a vlezli Erdoganovi na lopatu?
Jistě, že má lepší karty než my. Ale proč? Z jakého rukávu si je asi tak vytáhl? Války – bohužel vesměs „naše“ války — nutí lidi na pochod, klimatické změny nutí lidi na pochod… A jen z pohledu na globus je zřejmé, že z určitého směru planety stíhaného našimi válkami a klimatickými změnami se všichni budou muset hrnout přes Turecko a mohou se tak stát „migrační zbraní“. A najednou jsou tu z toho všichni zodpovědní „pif paf“, že si Turecko vše dopředu dobře spočítalo a spustilo dokonale úspěšnou akci s vydíráním EU, což fakticky značí, že vydírá i své „kolegy“ z NATO. Europarlament prý hrozí, že zablokuje dohodu o bezvízovém styku s Tureckem. No páni! Tak Turecko do Evropy vpustí ilegální migranty… a vyhraje. V angličtině tomu říkají „win-win“, vítězství, ať se stane cokoli.
V této souvislosti bych chtěla připomenout záznam rozhovoru z loňské listopadové schůzky Erdogana s unijním prezidentem Tuskem a šéfem Evropské komise Junckerem, protože je důležitá pro pochopení reality. „Můžeme kdykoli otevřít brány do Řecka a Bulharska a naložit uprchlíky do autobusů… Jak se chcete s uprchlíky vypořádat, když nebudeme mít dohodu? Chcete uprchlíky zabíjet?“ ptal se prý tehdy Erdogan těch dvou. Tusk s Junckerem nechtěli přiznat, že se setkání vůbec konalo, ale Erdogan se vydíráním EU nijak netají: „Evropská unie se bude muset vypořádat nejen s jedním mrtvým klukem na tureckém břehu. Bude jich deset tisíc, patnáct tisíc. Jak se postavíte k tomu?“ Přepis z jednání ukazuje i na to, jak se oba lídři EU před Erdoganem plazili a snažili se ho konejšit připomínkami, že se k němu přece „v Bruselu chovají jako k princi“. „Jako k princi?“ reagoval Erdogan. „To je přece přirozené. Nezastupuji přece žádnou zemi třetího světa.“ Letos v únoru Recep Erdogan zdůraznil, že je „hrdý na vše, co tehdy řekl“. A prý řekl, že je mu „líto, ale otevřeme dveře a řekneme migrantům sbohem“, protože Turci „nejsou žádní idioti“ a Evropa si musí uvědomit, že „trpěliví budou jen do určité chvíle a pak udělají to, co bude nezbytné“. Prostě, Erdogan se dnes stal možná nejmocnějším mužem Evropy a přitom vcelku brutálně, ale svým způsobem elegantně ukázal, jak Evropská unie funguje. Není to dobrý pohled. Mimochodem, bezvízový režim s Evropou chce nejpozději do října a vše ostatní ve velmi zrychleném režimu. Takže do podzimu mají „naši lídři“ čas vymýšlet hlouposti typu „plánu B“ – všichni migranti by prý měli být navezeni na řecké ostrovy, za což by zbytek EU – tedy zbytek bez uprchlíků — Řecku platil. Není to dobrý nápad, obávám se.
Pokud se Turecka týče, doplňme čtenářům některé souvislosti: Co si v Turecku můžete, či nemůžete dovolit napsat? Jak je vlastně možné, že v Německu jsou stíháni satirici za vtipy o Erdoganovi? Může se stát, že zatímco s námi se Erdogan rozkmotří, s Američany v rámci NATO „pojede dál“?
Slavný turecký literární nobelista Orhan Pamuk nyní o své zemi mluví jako o království strachu, přinejmenším co se týče médií nebo akademické sféry. EU původně mimo jiné požadovala změnu tureckých antiteroristických zákonů, které za teroristu fakticky označovaly každého, kdo se na Erdogana byť jen křivě podíval. Před soudem nebo už i ve vězení jsou novináři a akademici jen za to, že byli ochotní nahlas přemýšlet o racionalitě turecké války proti svým Kurdům, což svým způsobem evokuje orwellovské „myšlenkové zločiny“. EU sice cosi požadovala, ale když Angela Merkelová kývla na to, že před soudem může skončit německý satirik za „báseň“ o Erdoganovi, tak je jasné, že jsme kapitulovali. Onu „báseň“ píšu v uvozovkách, protože to podle mého byla jen a především snaha vyválet tureckého „neosultána“ v co největším hnusu, ale na druhou stranu, není to tak dlouho, co se celý Západ jako jeden muž či žena stavěl za právo Charlie Hebdo urážet islám, protože tady přece máme svobodu projevu… A najednou soud?
Erdogana to nesmírně nabudilo, a tak nyní rozesílá stížnosti a žaloby proti médiím snad v celé Evropě… Někteří házejí jeho požadavky do koše, jiní nad nimi možná už vážně přemýšlejí, v Německu už ale mají jasno. A kam až to všechno dojde? Nevím, počkejme a uvidíme. Určitě nebudeme muset čekat nijak dlouho.
Otázka budoucí turecké trajektorie je aktuálně vcelku složitá, protože je sice pravdou, že se na jednu stranu vydal do boje s evropskou částí „své“ NATO a že tomu USA jako by jen přihlížejí, ale Barack Obama je „chromá kachna“ a jako takový se nebude pouštět do žádných velkých akcí, navíc do takových, které by mohly nějak NATO ohrozit. Budeme muset počkat na nového amerického prezidenta. Tedy, přesněji řečeno, museli bychom se dočkat toho, že se prezidentem stane Donald Trump, protože veřejně zpochybňuje smysl NATO a všech možných podivných spojenectví, která Ameriku většinou zahánějí jen do čím dál větších dluhů a geopolitických průšvihů. Pokud by vyhrál Trump, byla by tu jistá možnost, že by se Evropa mohla proti Turecku dočkat nějakého zastání. Ovšem pokud vyhraje Hillary, „stará“ agresorka, která by spíš – teoreticky – podpořila turecké snahy o invazi do Sýrie, než že by se snažila Ankaru nějak krotit… Čili hodně ve zkratce, v případě jejího zvolení se Evropa bude o sebe muset postarat sama. A to i v otázce, jak se uchránit před migrační vlnou vedoucí přes Libyi, jejíž funkční stát právě Hillary nechala zlikvidovat…
A nezapomínejme ani na další možnost. Třeba Obamovi nynější „turecká hra“ vyhovuje, protože potřebuje v Evropě prosadit svou smlouvu o „volném“ obchodu TTIP, která slibuje americkým korporacím nadvládu i nad evropskými zákony. Třeba někde v zákulisí fakt létá „handl“: když podepíšete, já domluvím Turecku…
Ať tak či onak, migrační průšvih se nám zhoršuje i z jižního azimutu, tedy přes Středozemí do Itálie. Francouzské tajné služby varují, že v důsledku bídy a klimatických změn se můžeme „těšit“ na obrovské masy migrantů z Afriky. Ostatně různí vědci monitorující globální oteplování něco takového říkají už dlouho. Tak tedy: Co s tím dělat teď, co do konce roku a co dlouhodobě? Zde se nebavíme o zemích zasažených válkou, tudíž světlo na konci tunelu v podobě jejího konce jaksi nevidíme.
Kdysi jsem se byla podívat na květinové burze v holandském Aalsmeeru. Bylo to neuvěřitelné. Je to největší podnik svého druhu na světě a nákladní jumba tam každé ráno přivážejí stovky tun kytek z celého světa. Věděl jste například, že většina karafiátů v Evropě je z Keni? A že se tam na jejich zalévání používá pitná voda, která pak chybí místním lidem?
Tak ty tuny kytek se odněkud – třeba ze subsaharské Afriky – dostanou každý den do Evropy, v Aalsmeeru se prodají, spousta firem se na nich pravidelně napakuje a prostřednictvím stovek kamionů se pak, ještě před rozbřeskem, začínají rozvážet po celé Evropě. A tady si tu kytku koupíte za pořád ještě přijatelnou cenu… Tedy, pokud chápeme „přijatelnost“ jako situaci, kdy sami její pěstitelé nemají co pít. A možná i proto se tito lidé vydávají na pochod kamsi, kde voda ještě je – ale oproti kytkám nelétají jumbem a spousta z nich se cestou utopí ve vodě, která se opravdu pít nedá.
Jinými slovy, namísto toho, abychom investovali peníze v zemích či oblastech, odkud migrační vlny vycházejí, a umožnili tamním lidem žít a pracovat doma – a třeba si tím i trochu ochudili nabídku v květinářstvích – svou chamtivostí migraci sami jen podporujeme. Takových příkladů, jako jsou květiny, by se dal vyjmenovat bezpočet. Důležitější je konstatování, že si pod sebou podřezáváme větev, a jedním dechem si stěžujeme, že kvůli těm migrantům přece nechceme přijít o náš způsob života. Prostě mám pocit, že se náš svět už úplně zbláznil.
Pokud jsem předchozí odpověď ukončila přesvědčením o tom, že jsme se už zbláznili, tak tohle téma je jasným důkazem, že mám pravdu. Možná že je na čase – namísto dalších a dalších akvaparků a zbastlených kilometrů dálnic – nalít peníze do zdravotnictví, pro účely výstavby nových, hezkých, optimistických, ale hlavně velkokapacitních blázinců.
Zatímco komunisti dějiny první republiky dokázali smrsknout do několikeré střelby do nezaměstnaných dělníků, naši dnešní samozvaní určovatelé jediného správného názoru na minulost zkoušejí přepisovat dokonce i tak zásadní událost, jakou byla druhá světová válka. A přitom jim podle všeho ani nedojde, že jsou stejně hloupí, jako byli komunisti před nimi. Nebo lépe, že se chovají jako komunisti. Ano, „dějiny píší vítězové“, ale přitom je jasné, že to, co se už stalo, změnit nejde a všechno se nakonec provalí, ne? Tak proč se ztrapňovat tím, že se o to budu pokoušet? Osobně mě hodně překvapilo, že zatímco ČT ve svém zpravodajství pravidelně bojuje proti Rusku, jak jí jen fantazie dovoluje, tak na dvojce dávala klasické sovětské válečné filmy jako Osvobození nebo Bojovali za vlast… Schizofrenie?
Nicméně se mi zdá být vcelku jasným, že ony vámi zmíněné „úvahy“ na téma „Kdo nás vlastně osvobodil?“ a „Osvobodili nás roku 1945 Sověti, nebo nás okupovali?“ si mohou dovolit jen ti, kteří žijí. Čili ti, jimž kdysi – na našem území převážně, ale v rámci celé války hlavně – díky Sovětské armádě přežili prarodiče a rodiče. Bez ní by tu ti dnešní mudrlanti vůbec nebyli. A pokud jsou s to přehlížet takovou „zásadní věc“, jako je jejich vlastní existence, tak co si z nich má kdo vzít? Nechávám je být. Nestojí za pozornost. Tedy s výjimkou jejich „komunistických“ snah učit děti „svému výkladu“ dějin. To je zavrženíhodné. A komunisticky trapné.
A co se týče Nočních vlků? Nevím. Před časem jsem nechápala to rozčilení kolem průjezdu amerického vojenského konvoje, tím spíš, že jsme přece členy NATO, a dneska nechápu, proč to rozčílení nad partou nějakých ruských motorkářů, kteří se jedou poklonit k hrobům sovětských vojáků z druhé světové války. Jasně, vím, že těch hrobů je tady víc než jiných, a proto by „nežádoucí“ pozornost k nim mohla „přepisovat naše přepisování dějin“, ale proboha! Vždyť je přece naše demokracie pevná jako skála, nezkorumpovaná, všemi občany milovaná, svrchovaná a sebevědomá, rozhoduje přece sama za sebe a v nejlepším zájmu českého národa… Takže ji přece pár desítek motorkářů nemůže ohrozit! No ne?
A na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Pro Evropskou unii bude klíčové pokračování migračních jednání s Tureckem. To slibuje tragikomickou podívanou v přímém přenosu s možnými dalekosáhlými důsledky.
