75. výročí zahájení operace Barbarossa

Avatar
Původní autoři
foto A. Kudenko (Sputnik) Účastnici
akce 22.6.2016 v Moskvě „Hlídka 
paměti. Věčný oheň“ pokládají 
květiny a věnce ke hrobu
Neznámého vojína.

22. 6. 2016, JUDr. Petr Kužvart – k 75. výročí zahájení Operace BARBAROSSA

Fakta a souvislosti, jež se většinou opomíjejí

Dějinný i dnešní kontext výročí

Ve středu 22. června 2016 v brzkých ranních hodinách uplyne již pětasedmdesát let od zahájení nacistického útoku na SSSR. V Rusku bude výročí nepochybně široce vzpomenuto, a to, jak jinak, s aktualizujícími úvahami souvisejícími s nynější politickou situací ve vztazích USA + EU + NATO k Ruské federaci, kterou by snad šlo pracovně nazvat “Malou studenou válkou”. U nás to výročí oficiální establishment přejde bez většího zájmu, leda by příležitosti využil k lacinému a nenávistnému propagandistickému plivnutí na Rusko.
Nejde mi nyní o podrobný popis události a jejího dalekosáhlého dějinného významu, pokud o to jde, pak dva kvalitní historické přehledy v deníku Právo ze soboty 18. června 2016 popis událostí pěkně přibližují a já na ně mohu pouze odkázat.

Místo toho chci vyplnit několika poznámkami a úvahami ty aspekty, jež nebývají zmiňovány nebo zdůrazňovány. O co mi jde?

Především o fakt, že se již v průběhu roku 1941 vlastně rozhodlo o výsledku celé světové války. A to rozhodnutí paradoxně učinili ti, kteří byli posléze na hlavu poraženi. Sami si svou rozpínavostí a útočností nepodloženou dostatečnými strategickými a hospodářskými rezervami zajistili debakl !

Fešáský Paradeschritt Wehrmachtu a jeho fiasko na východě

V červnu 1941 napadli nacisté Sovětský svaz s předpokladem mohutné bleskové operace, jež bude do zimy dokončena. Na ten plánovaný necelý půlrok měl útočník vše potřebné připraveno. Neměl však vůbec žádný promyšlený “plán B” pro případ, že útok selže a do zimy nebude po všem. Je pravda, že Hitlerovi a jeho vojenským plánovačům hrál do ruky impozantní průběh dosavadních nacistických agresí. Zatím šlo všechno hladce. Wehrmacht šel od triumfu k triumfu a zdálo se, že nacisty nic nezastaví. Museli sice na Balkáně trapně intervenovat ve prospěch svého slabšího a selhavšího spojence, tedy Itálie, ale to byla jen malá vada na kráse fešáckého parademarše.

Problém nastal, když sice počátkem prosince 1941 nacistické jednotky dosáhly předměstí Moskvy a jejich velitelé mohli díky plochému terénu svými dalekohledy sledovat 20 kilometrů vzdálené věže Kremlu – ale to bylo všecko! Podzimní deště a na Východě obvyklé “bezdorožije” následované mrazy a sněhem, způsobily zadření dosud fešáckého postupu. A sověti již v prosinci svou prvou velkou a úspěšnou protiofenzívou nacisty od Moskvy vrhli mnoho desítek kilometrů nazpět.

Tehdy začala fáze války na Východě, kterou už nacisté vyhrát nemohli. Nyní se začalo ukazovat, jak veliké sousto se pokusili ukousnout a začali se jím dusit. Velká země měla slušný lidský i hospodářský potenciál a obrovské prostory, na nichž lze operovat a pokud je to nezbytné, i ustupovat a unikat protivníkovi z pasti konečného velkého a zničujícího střetnutí, jež by válku rozhodlo.

Sovětský svaz potřeboval zhruba rovněž půl roku na evakuaci kapacit do zázemí a na přechod na režim válečné ekonomiky. Shodou okolností to byla táž doba, ve které měli nacisté šanci vyhrát. Pak už ne. Když se ekonomický a vojenský kolos SSSR rozjel ve válečném režimu, nemohly mu hospodářské ani vojenské kapacity Třetí říše včetně porobené Evropy déle vzdorovat. Časem začal být kapacitní, početní nepoměr zcela zřejmý, a to jak v disponibilních lidských zdrojích, tak i v kapacitě zbrojní výroby všeho druhu, ale začala být nouze o strategiské materiály. Nevyhnutelnou porážku bylo možno oddalovat, ale už nikoli odvrátit. Ještě teoreticky zbývala jediná naděje, totiž že se císařští Japonci v koordinaci s nacisty pustí po své podobně rychlé a triumfální expanzi v Číně, Indočíně a v Oceánii do války se SSSR tak, aby byl protivník sevřen dvěma frontami. Takový směr japonské expanze mohl přivodit destrukci SSSR, nebo alespoň ho donutit k sjednání příměří nebo i mírové smlouvy, diktované fašistickou Osou. K tomu ale díky bohu nedošlo.

Ve dnech, kdy se svými dalekohledy koukali nacističtí oficíři na vzdálené věže Kremlu, rozehrálo se v Tichomoří drama nikoli v principu nepodobné Operaci Barbarossa na západě. Japonci se také lehkomyslně, povzbuzeni dosavadními úspěchy rozhodli ukousnout si velké sousto, které je nakonec zadusilo. Napadli USA. Následovalo cosi hodně podobného jako v předešlém půlroce na ruských rovinách. Impozantní a překvapivý útok byl úspěšný, expanze v Tichomoří se rozběhla a přibližně půl roku byla válečná hra nerozhodná. V této době měli Japonci naději na vítězství, a to v podobě zničení amerických sil v Tichomoří a donucení ke sjednání příměří nebo i míru pod taktovkou císařského Japonska. Je zajímavé, že jedna z nejbystřejších hlav mezi japonskou generalitou, admirál Jamamoto, tohle všechno dokonale chápal a mluvil otevřeně o půl roce, kdy se vše musí skončit, jinak bude zle. Ale neskončilo se a bylo zle!

Další významná událost roku 1941: Japonci zahájili válku s USA

A během onoho půl roku od útoku v Perlové zátoce se obrovská a nedotčená americká hospodářská kapacita přeorientovala jednoznačně na potřeby vedení velké války a pak již bylo dost brzy zřejmé, že Japonská císařská armáda nedrží s protivníkem krok, zkušení vojáci vymírali a na jejich místo přicházeli chatrně vycvičení rekruti, Císařství nebylo schopno nahrazovat ztráty válečných, zejména letadlových lodí, tak významných právě ve válce o Tichomoří, ale i letadel a dalších válečných potřeb. Obrana před mohutným a nezadržitelným postupem amerických vojsk, všestranně početnějších a moderně vyzbrojených, dostávala rysy zoufalství: Japonci zpravidla bojovali do poslednmího muže, odmítali se nechat zajmout, na ostrovech, o které se bojovalo, páchali hromadné sebevraždy i civilisté. O využití kamikadze se netřeba šířit – to se obecně ví.

Málo se ale ví, že v závěrečné fázi války v Evropě se akce podobné leteckým kamikadze děly i zde: byly vyčleněny skupiny stíhaček slábnoucí Luftwaffe, jež pak útočily na spojenecké bombardéry taranem, často proti ocasním plochám, přičemž pilot se v případě, že neměl smůlu, zachraňoval opuštěním letounu a spuštěním na padáku. Je trpkým paradoxem, že útoky taranem se snažili v prvních měsících Velké vlastenecké války sovětští letci zoufale odrážet podstatně mocnější a modernější Luftwaffe – aby o čtyři roky později nacističtí letci stejným zoufalým způsobem končili své bojové angažmá ve znamení nacistické svastiky.

Aktuální souvislosti: opět válka Západu s Ruskem?

Tohle byla jen poznámka formulovaná se snahou o postřehnutí obecnějších zákonitostí dobového historického procesu – a to i k poučení dnešku, kdy se opět objevují válkychtivé hlasy, jež směřují ke konfliktu s Ruskou federací za účelem jejího ovládnutí (jde o potenciální pohádkové zisky z obrovského průmyslovémo, zemědělského a surovinového bohatství v kombinaci s obrovskou, poměrně dobře využitelnou a vyškolitelnou a náležitě nuznou pracovní silou a navíc v kombinaci s obrovskou rozlohou dovolující pohádkovou neokoloniální expanzi!). Případné ovládnutí Ruska, této nesmírné země, by pro příživnický a spekulantský, přezrálý a již zjevně zahnívající kapitalismus euroamerické oblasti bylo darem z nebes. Věřím, že na dalších sto let by byla odvrácena nyní velmi aktuální hrozba zhroucení euroamerického ekonomického i mocenského systému. Má to ale dvě velké vady, případně řečeno rizika:

Především: válka s Ruskem v dnešních poměrech ponese obrovské riziko, že přejde do jaderné formy a může se rychle stát globálním jaderným konfliktem, který zničí svět, biosféru, jak ji známe a vyvraždí miliardy naoprosto nezúčastněných živých bytostí – lidí i jejich blízkých či vzdálenějších zvířecích příbuzných.

A za druhé: i kdyby se Amíci a jejich evropští pohůnci dostali k pohádkovému potenciálně využitelnému bohatství Ruska (např. rozkladem ruského mocenského a docela autoritářského systému zevnitř) a začali je rabovat a exploatovat, tak se dříve nebo později musejí dostat do křížku s Čínou a Indií, s nesmítně lidnatými a rychle se rozvíjejícími mocnostmi, pro něž je divoká Sibiř jedinou potenciální rezervou k expanzi a ke kolonizaci, k prolongaci svého ekonomického boomu a k řešení svého akutního přelidnění. Střet s jadernými mocnostmi Čínou a Indií bude opětovně smrtelným nebezpečím pro svět jako celek.

Tedy vyhlídky, nic moc … .

Ruský tradiční styl válčení: co napsal Engels a co vypověděli svědkové z Údolí smrti

Další poznámky budou už historického charakteru, ale s přesahem do přítomnosti, jak jinak… .

Tedy především: chci tu vzpomenout pro mě velmi významnou charakteristiku ruského a sovětského válčení, kterou vždy v minulosti byla kombinace administrativních a organizačních selhání či alespoň trestuhodného chaosu a nedbalosti carského důstojnictva, ale i sovětských kádrů při výcviku, výzbroji a plánování válečných operací. To vše se většinou rychle ukázalo, jakmile začaly skutečné vojenské operace. A pak se už akorát trestuhodně improvizovalo.

Co mám na mysli.

Jde o to, že tato selhání byla různého druhu, ale zmatky a chabá organizace carských armád, ale i zločinné vyvraždění většiny zkušených sovětských velitelských kádrů v předvečer války díky paranoie velikého vůdce v šeho proletariátu, to vše mívalo v dějinách opakovaně za následek naprostou a zprvu zcela zoufalou improvizaci v reálu, jakmile nějaké střetnutí opravdu zostra začalo. Zranitelná místa i důsledky trestuhodných zanedbání kompenzovala carská i sovětská generalita krví vojenských mas, mužických armád vrhaných do ztracených operací, do krvavých masakrů, přehrazujících svými těly a svou krví postup protivníkových sil. Ztráty bývaly naprosto strašné! Ale jejich zásluhou, zásluhou obětavosti a urputnosti prostého mužstva, po jeho kostech a v kalužích jeho krve se dařilo protivníka zastavit nebo alespoň na nějakou dobu zbrzdit. Za obrovskou cenu ztrát, jež by se v jiné kultuře netolerovaly.

Bylo v tom jakési ještě feudální pohrdání mužiky, kteří byli pro šlechtu, knížata i oficíry pouze živým inventářem jejich velkostatků stejně jako hospodářská zvířata. “Naroda chvatit!” – slavné a vystihující úsloví, které ale znám až ze sovětského období.

Když jsem byl ještě studentík, tak jsem si z nyní již dávno zrušené místní lidové knihovny postupně půjčoval sebrané spisy Marxe a Engelse a velice brzy zjistil, že je to náramně zábavná a poučná četba. Jejich politická publicistika zvláště ve 40. letech 19. století hodně připomínala nehynoucí články Karla Havlíčka Borovského. Nicméně oba vousatí němečtí intelektuálové byli angažování na jiné straně konfliktu let 1848 – 1849 a třeba o Palackém píše Marx v té době jako o potrhlém německém profesorovi, který se dosud ani nenaučil pořádně česky. Byli velkými odpůrci panslavismu, děsili se strašné síly reakčního Ruska a podporovali německé sjednocení na liberálně-demokratických principech od kterých chovali naději přejít k proletářské revoluci. Dobový kontext samozřejmě zastaral, ale jinak to bylo nesmírně zajímavé počtení a oba vousatí pánové měli opravdu evropský, ba světový rozhled a jejich články a analýzy jsou dodnes poučné. Navíc Bedřich Engels, kterému jeho otec dokonce zabránil složit maturitu a poslal ho místo toho do obchodu – musel se pak celý produktivní život zabývat účty, obchodem a správou firmy (přádelny Ermen & Engels v Manchesteru). Byl to ale geniální samouk, který svého impozantního všeobecného vzdělání dosáhl letitým samostudiem po nocích a nedělích… . Málo se ví, že na rozdíl od Marxe neměl “modrou knížku” a vojenskou presenční službu v pruském dělostřelectvu si odsloužil v berlínských kasárnech. Celý následný život se velmi zajímal o vojenství, zejména o dělostřelectvo, o kterém sepsal objemný spis. Neví se o něm většinou, že nebyl pouhým teoretikem a vojenským publicistou. V revoluci 1848 – 1849 se osobně angažoval, sloužil jako pobočník velitele westphálského dobrovolnického sboru, který bojoval v Porýní proti pruskému vojsku, jež postupně pacifikovalo ohniska revoluce v Německu. Velitelem revolučního dobrovolnického sboru byl Marxův i Engelsův dlouholetý přítel, Joseph Weydemeyer. Sbor před pruskou přesilou nakonec ustoupil do Švýcarska, kde byl demobilizován. Weydemeyer se domů do Německa vrátit nemohl a po jistých peripetiích si za zemi svého exilu zvolil USA. Málo se ví, že to tu za války Severu proti Jihu dotáhl na generála seveřanské Unie.

Ale nyní zpět. Tady se totiž dostávám konečně k Rusku. Engels byl skvělým pozorovatelem a novinovým komentátorem válečných střetnutí své doby. Jeho články – analytické “téměř reportáže” o Krymské válce se dodnes dobře čtou. Vzpomínám si, že v jednom z nich popsal střetnutí mezi ruskou armádou vedenou generálem, knížetem Menšikovem proti patrně méně početné francouzské pěchotě, na kterémsi stolovém vrchu na Krymu. Francouzi stáli sešikováni v bojovém pořádnu na plochém vrcholu kopce a byli vyzbrojeni nejmodernější zbraní té doby, Miniéovou předovkou, asi poslední a nejdokonalejší pěchotní puškou nabíjenou zpředu (v roce 1866 u Sadové Rakušáci s touto zbrani ovšem již proti pruským jehlovkám nabíjeným zezadu neuspěli). Principem bylo, že se nenabíjela olověná kule, ale zezadu vydutá střela, něco trochu jako dnešní vzduchovková diabolka. Při výstřelu se střela dík tlaku plynů dokonale utěsnila ve vývrtu hlavně a tedy to i střílelo dál a přesněji, než dosavadní předovky.

Francouzi tedy stáli nahoře a zdola, od úpatí proti nim byly vedeny masové zteče mužického vojska. Na hraně vrcholové plošiny byla vždy znovu a znovu ruská zteč smetena několika dobře mířenými salvami Francouzů, následoval ruský ústup dolů, nové zformování – a vše se opakovalo. Samozřejmě za masových ztrát Rusů a zjevně bez jakékoli reflexe. Bez snahy síly třeba rozdělit pro útok z několika směrů, bez pokusu požádat o součinnost dělostřelectvo. Stále znovu a znovu, za obrovských ztrát opakovali to, co selhalo. Bez ohledu na drastické lidské ztráty, stále znovu – dokud se neprojde! A pokud si vzpomínám, tak tehdy Rusové neprošli. Bitvu prohráli tak, jako později i celou válku s britským a francouzským expedičním sborem.

Na tohle jsem si vzpomněl po letech, když jsem vojákoval v Kežmarku u tankového pluku a na jaře i v létě 1980 jsem o víkendech prchal z kasáren a stopem jezdil po Slovensku. Dostal jsem se také do Svidníku a po prohlídce pomníku Rudé armádě v imperiálním stylu sorely jsem po betonové silnici směřoval do kopců. A stopoval jsem. Na východním Slovensku požívala v té době pořád ještě vojenská uniforma v Čechách nevídanou úctu. A tak mi jako svobodníku absolventovi tankových vojsk zastavila brzy dodávka, byla to stará Škoda 1201, takový ten “sedan kombi”, bílá ojetina se špatně zamalovanými červenými kříži na dveřích. Uvnitř seděli tři východňárští ujové a hned: “kaďaĺto vojáčik…”. Tak nasedám a říkám, že chci vidět Duklu, Údolí smrti a tak vůbec. A ti tři hutorící strejdové nakonec se mnou odbočili z betonky, projeli vesnicí, která byla jejich domovem, a zavezli mě za ni, až pod odlesněné pahorky, do Údolí smrti. Tam jsme všichni vystoupili a oni mi popisovali, co se tu vlastně událo. V letech 1944 – 1945 to byli malí kluci a všechno to sami zažili. Jejich sdělení bylo zajímavé, hodně nekonvenční a překvapivé:

Na těch zelených pahorcích rostla tráva, jen vrcholové partie byly zarostlé křovinami a stromy. Tam byli zakopáni příslušníci Wehrmachtu a zdola, od vesnice na ně útočily tanky Rudé armády. Jedna zteč za druhou, všechny končily katastrofálně. Protivník byl dobře zastřílený, zakopaný a měl volné svahy dobře vykryty svou palebnou kontrolou. Rota za rotou středních tanků T 34-85 se měnila postupně na staré železo. Výšin dosaženo nebylo. A  Rudoarmějci opakovali stále znovu to, co stále znovu selhávalo. Žádný pokus získat součinnost dělostřelectva či letectva, vůbec nic takového ani v náznaku. Nakonec tudy vůbec neprorazili, Wehrmacht se následně sám stáhl, když došlo k průlomu na jiném úseku fronty. Na místě bylo prý potom 99 zničených a vyhořelých tanků, po zemi se povalovaly utržené ruce, nohy, mrtvoly tankistů. Pokud tanková četa měla tři tanky, rota pak tři čety a prapor tři roty (nepočítám velitelské tanky na úrovni velení praporu a pluku), pak tu Rudá armáda nadarmo pohřbila víc jak celý tankový pluk! Kolik z těch necelých čtyř stovek tankistů asi vyvázlo životem? Ztráty na lidech za těchto podmínek musely být strašné!

Ale v tom neviděli sovětští ani carští oficíři nikdy žádný problém: “naroda chvatit !” Podobně byly popisovány velké a vítězné bitvy svedené na východě Rudou armádou před tím, než došlo na Duklu, tuto víceméně zbytečnou krvavou lázeň. U Kurska i jinde sověti nevyhrávali lepší výzbrojí, lepší vycvičeností a nápaditým velením, ale hrubou silou, počtem vysoce vždy převýšili protivníkovy síly, a šli cestou krvavé lázně neustálých opakovaných masových útoků, dokud neprorazili a prostě nepřevrstvili síly protivníka. Za obrovských vlastních ztrát, pochopitelně. Stále to samé. Je známo, že když bitva v Kurském oblouku, u Prochorovky končila, byly obrněné jednotky Wehrmachtu nasazené do bitvy prakticky zničeny, nacisté už nemohli pokračovat, vyčerpali zálohy – sověti ale měli v záloze prý až 1200 obrněných vozidel připravených vrhnout na bojiště. Proto vyhráli.

To vše lze doplnit ještě postřehy o technice a taktice obou stran. Sověti neměli špatné tanky, zejména těžké ale nepříliš rozšířené konstrukce IS 2 a typové řady KV. Nejrozšířenější střední tank T 34 byl vynikající konstrukcí, nicméně ani po zahájení výroby jeho poslední verze (koncem roku 1943 – ta se po válce rozšířila jako základní typ i do armád Varšavské smlouvy), kdy byla překonstruována věž a lafetován v ní nově kanón ráže 85 mm, namísto 76,2 mm v předchozí verzi, nedosahoval tank přesnosti a účinnosti palby řady nacistických zbraní, zejména pověstných – původně protiletadlových – kanónů ráže 88 mm a také obdobné ráže kanónů ve velmi kvalitní konstrukci PzKpfw IV – Tiger, což byl ovšem těžký tank, naštěstí nebyl vyroben v moc velkých sériích, na frontách operoval v omezených počtech a zpravidla v kombinaci s méně kvalitními typy dalších obrněných vozidel.

Za těchto podmínek byli sovětští tankisté v souboji s vozidly protivníka nuceni pokud možno co nejrychleji se dostat na vzdálenost několika set metrů od protivníka, na vzdálenost vlastní účinné palby. Tiger měl ovšem zpředu pancéřování až 100 mm, takže navíc se museli dostat těmto tankům do boku nebo do týla, aby je mohli účinně zasahovat. Ani víceméně zoufalé útoky taranem zblízka nebyly pak výjimkou. Je jasné, že po řadu set metrů rychlé zteče byly sovětské tanky celkem vítanými a bezpečnými cíli pro nacistické kanóny s podstatně větším účinným dostřelem a vysokou přesností zásahů. Opět tedy bylo nutno ze strany Rudé armády sázet na početní převahu a co se nedostávalo na kvalitě zbraní, to se vykupovalo životy a krví tankových osádek.

A jak to bylo s přípravou války v době Varšavské smlouvy? Varování dnešku!

To celé, tato taktika, přístup i zkušenost se promítly i do poválečného masového výcviku tankových armád v rámci Varšavské smlouvy. Moc dobře si pamatuji, jak nás školili na vojenské katedře v Motole a doporučovali, že je nejlépe na tankovém zaměřovacím dalekohledu 100 mm kanónu tanků typu T 54 a T 55 nastavit tzv. metnou dálku (dálku, na které balistická křivka nepřesáhne výšku cíle), což zde bylo 900 m – a mířit vždy na spodní okraj cíle. Tak je zásah jistý. Tedy jsme byli cvičeni na palbu do 900 metrů. Až později jsem si udělal jasno, že západní armády (a podle nich i třeba Izrael, jehož tanky byly za válek v letech 1967 i 1973 konfrontovány se sovětským výcvikem, výzbrojí i způsobem nasazení tankových vojsk Egypta) opakovaně cvičili své osádky tanků jinak – tak, aby byly schopny využít možností až na hranu účinného dostřelu tankových kanónů, což bylo podstatně víc, nežli činila naše metná dálka. Zadělávalo se tedy opět na masové frontální útoky armád Varšavské smlouvy, kdy se počítá s vysokými ztrátami, jež jsou předem vynahrazeny co možná velkou četností útočících vozidel, jež po dobu překonávání nějakých minimálně 500 – 600 metrů budou snadným cílem, který účinnou odvetnou palbu nepovede.

Ostatně armády Varšavské smlouvy byly v naprosté většině cvičeny celkem otevřeně pro západoevropská bojiště, kde měly svou brutální početní převahou převálcovat kvalitnější výzbroj i výcvik protivníků a probuldozerovat se ke kanálu La Manche. A to za každou cenu, i za cenu taktických jaderných úderů, v neposlední řadě pak opět za cenu jakýchkoli ztrát. Armády Československa, NDR a Maďarska byly zjevně počítány do prvého sledu takového masového útoku do západo- a severoevropských nížin, tak příhodných pro tanková a motorizovaná vojska. Až za těmito ke zdecimování určenými prvými vlnami by patrně následovaly hlavní sovětské síly, jež by svou početností rozhodly celé střetnutí. Dodnes vzpomínám na ty majory a podplukovníky ČSLA, kteří nás školili (většinou nikdy ve válce nebyli, šlo o v 50. letech naverbované ševce, krejčí a jiné podobné profese, pomocí jejich náboru se změnil charakter armády k obrazu režimu), dodnes jim vyčítám,. v jaké cynické hře se tito strejcové účastnili. Za pozdní Brežněvovy vlády, ale i za Černěnka a Andropova nebylo nijak daleko k rozpoutání všeobecné války. Klidně mohly četné generace Čechoslováků, Endéráků či Maďarů (ale i Poláků, Bulharů…) vykrvácet kdesi na západoevropských pláních a mohly pak dnes svými kostmi zúrodňovat tamní pole. Klidně jsme mohli dopadnout opravdu hodně hnusně !

Proto nesmí mít nová evropská válka šanci. Dějiny, buďtež nám nyní včasnou výstrahou a poučením !
Jen ještě závěrečnou poznámku: to, co si ruská či sovětská generalita dovolovala, to, co jim toleroval carský i sovětský režim, bylo mnohde jinde nemyslitelné. Hazardovat se životy vojáků nebylo možné ani politicky únosné. Je známo, že Američané byli zděšeni ze surovosti bojů o Japonci obsazené ostrovy v Tichomoří, posledním byla Okinawa. Když vojenští plánovači s ohledem na drastické armádní ztráty v těchto bojích začali plánovat dobytí Japonských ostrovů, tak došli k nepředstavitelným počtům amerických ztrát. Uvažovalo se až o milionu mrtvých a raněných. Tehdy – zjara a v prvé půli léta 1945 – se vláda a generalita USA rozhodly do tak strašného krveprolití nejít a vsadily na novou zbraň. Pak byla demonstrativně srovnána se zemí jednou atomovou a jednou plutoniovou bombou dvě rozlehlá japonská města plná civilistů. Místo vlastních vojáků velení obětovalo desetitisíce protivníkových civilistů. Tyto hrůzy vedly pak Japonské císařství ke kapitulaci, kterou nařídil sám císař Hirohito, jediný vrcholový válečný zločinec první velikosti, který nebyl nikdy souzen ani potrestán.

Úloha Stalina na začátku Velké vlastenecké války národů SSSR

Iosif Vissarionovič Džugašvili, řečený Stalin, sehrál ve strhujícím a tragickém dramatu Velké vlastenecké války národů SSSR proti nacistům velmi zajímavou, pro mě nepochopitelnou a z objektivních hledisek nesporně velmi problematickou roli. A to na rozdíl od internetových debat používám velmi, možná až příliš mírné výrazy.

SSSR měl jako “předvoj světové revoluce” opravdu kvalitní rozvědku, jíž nezištně a z přesvědčení sloužila řada západních intelektuálů a dalších idealistických přívrženců boje za budoucí lepší svět, a to doslova po celém světě. Od konce roku 1940, tedy od doby, kdy se “Operace Barbarossa” začala v nacistickém generálním štábu naostro plánovat, do června 1941 dostal Stalin na stůl asi sto výzvědných informací z různých zdrojů, jasně informujících o přípravách brzkého útoku nacistů na svého dosavadního “spojence” SSSR. Byla mezi nimi relace elitního agenta a nacistického diplomata Richarda Sorgeho z Japonska, kde bylo uvedeno i přesné datum zahájení útoku. A soudruh Stalin stále nevěřil! Stále myslel, že nevyhnutelný útok přijde později, až Třetí říše vyřeší problém s Britským impériem, jež sice nemůže celé jednoduše porazit, ale se kterým je možno dosáhnout alespoň separátního míru. Nacistický útok na SSSR ve svých odhadech kladl do poloviny roku 1942, nebo dokonce až na jeho konec. Všechny burcující tajné depeše považoval za provokaci! Už tady je důvod pochybovat o jeho duševní kondici a o jeho schopnosti vyhodnocovat adekvátně obdržené informace.

Jeho naprostým omylem a zločinným selháním bylo zlikvidování většiny schopných velitelských kádrů Rudé armády v letech těsně předcházejících osudnému roku 1941. To byl zločin, kterému není rovno, byl to patrně projev jeho paranoie, se kterou soustavně likvidoval nikoli své přímé oponenty (ty samozřejmě povraždil, na tom si dal záležet), ale i postavy a vlivové sféry, kde jen potenciálně tušil možnost budoucího rozvoje opozičních nálad či pokusů o jeho svržení. Šlo vlastně pouze o preventivní čistky spojené s vyřizováním starých účtů. Velký vůdce nezapomínal. A tak nechal odsoudit a popravit maršála Tuchačevského, nadaného volitele, který ho někdy v roce 1920 zostudil. Při náporu Rudých na Polsko velel Stalin jezdeckému sboru, který ovšem v nejnevhodnější chvíli nechal na pochodové ose roztáhnout na snad 20 km dlouhý pochodový proud, který nemohl nijak zasáhnout do rozhodných bojů pod Varšavou. Tuchačevský tehdy mladému Stalinovi strašnjě vynadal, že by si od něj pes kůrku nevzal! A měl úplnou pravdu !! Ale pozdější velký vůdce světového proletariátu nezapomněl – a po dvaceti letech krutě srovnal účty… .

Tedy Stalin nepočítal s přepadem SSSR v roce 1941. Měl pro to svá zdůvodnění, jež měla svou nespornou logiku. Nečekal, že by Hitler zopakoval válku na dvou frontách, jež za I. světové války dovedla ústřední mocnosti až k jejich úplné zkáze. Jenže události zjevně zcela ignorovaly tyto úvahy. To se v dějinách stává.

Po spuštění “Operace Barbarossa” byl Stalin v šoku. Je pravda, že celý první týden nové války usilovně pracoval. Jednání střídala jednání, snažil se mít nad situací kontrolu. Nicméně po prvých zdrcujících porážkách, po prvých 5 – 6 dnech, jež znamenaly katastrofální zhroucení obrany v západních příhraničních územích, přišla sklíčenost a zoufalství. Dobře si uvědomoval smrtelné nebezpečí a fakt, že nacistické tankové formace jednou víceméně bez odporu a na plný plyn na východ.

Krize jeho jednání přišla 28. června 1941 (do nacistických rukou ten den padl Minsk), kdy před půlnocí se v jeho pracovně v Kremlu shromáždili všichni členové politbyra. Stalin byl naprosto psychicky rozložený a řekl: “Všechno je ztraceno. Já to vzdávám. Lenin nám zanechal proletářský stát – a my jsme všecko posrali”. Toto je svědectví Lavrentije Beriji. Podle přítomného Nikity Sergejeviče Chruščova dokonce řekl, “že již nemůže být vůdcem a odstupuje”. Hned poté nastoupil do auta a nechal se odvézt na svou daču v Kuncevu. V neděli 29. června ani v následující pondělí nikoho nepřijal, v neděli dvakrát zajel na Lidový komisariát obrany a do hlavního stanu vrchního velení a ostře reagoval na vývoj situace na západě. Až na 30. června večer pozval na svou daču členy politbyra a ti přijeli s návrhem na vytvoření Státního výboru obrany. Molotov jménem ostatních prohlásil, že moc je nutno koncentrovat a navrhl do čela pětičlenného orgánu Stalina – ten byl překvapen, ale podle pamětí Anastáze Mikojana souhlasil. A téhož dne bylo schváleno příslušné usnesení a prvého července byl vznik Státního výboru obrany oznámen v novinách. 3. července pak Stalin pronesl památný rozhlasový projev: “Soudruzi, občané, bratři a sestry … přátelé moji …” atd. a poprvé válku nazval vlasteneckou. Vyhlásil ji za svatou válku, a to podle vzoru cara Alexandra I., který tak učinil při Napoleonově vpádu v roce 1812. Obě agrese byly shodou náhod zahájeny 22. června.

Pak už Stalin velel a řídil a neutíkal na daču. V listopadu 1941 sehrálo velkou psychologickou úlohu to, že přihlížel jako vrchní velitel tradiční vojenské přehlídce k výročí Říjnové revoluce na Rudém náměstí. Toho roku šly defilující jednotky z přehlídky rovnou na nedalekou frontu. V bitvě o Moskvu tehdy koncem roku 1941 sehrály velkou úlohu zprávy, že vrchní velitel je ve městě a z Kremlu řídí obranu.

Kolika strašným obětem ale bylo možno zabránit, kdyby byl býval SSSR na útok nacistů připraven, jak opakovaně před jeho zahájením ve svých proslověch Stalin ujišťoval! Nebylo tomu tak! Je normální, aby při agresi dobře připravený stát přihlížel, jak v hlubokém zázemí mezi kolchozníky sklízející obilí z družstevních lánů vpadlo útočné tankové čelo armády protivníka? Kolchozníci i tankisté na sebe museli zírat dost vyjeveně. Obrněné jednotky Wehrmachtu postupovaly v létě 1941 k Moskvě bez odporu a v takovém kalupu, že když dosáhly města Orel, tak tam ještě normálně jezdily tramvaje.

Zločinná selhání Stalina a sovětského režimu vedla k milionovým ztrátám!

Šlo o zločinné selhání celé sovětské mocenské věrchušky v čele se Stalinem, jež vystavilo desítky milionů sovětských občanů krutostem nacistických Zondergruppen, vraždících soustavně a hromadně v zákrytu za postupujícími jednotkami Židy, Cikány, politické komisaře, stranické funkcionáře a nakonec kohokoli podezřelého. Šlo o zločinné selhání, jež vystavilo obyvatele obklíčeného Leningradu hladomoru, kdy lidé jedli mrtvoly i vlastní děti!

Šlo o překvapivé selhání režimu zvláštního typu: bezohledné diktatury monopolní byrokracie, jež se zformovala v hierarchickou panující třídu, ovládnuvší celý společenský kapital a národní majetek. Přechod ke zprůmyslnění provedla naprosto bezohledně pomocí kruté karikatury klasické prvotní akumulace cestou trestanecké a prakticky nevolnické dřiny a masového umírání milionů za tím účelem zavíraných ubožáků a naprosto zotročeného dělnictva a zaměstnanectva! Režimu nebylo zatěžko zlikvidovat tisíce zajatých polských důstojníků, často záložáků, kteří byli výkvětem polské inteligence, elitou národa. Hromadné hroby v Katyni a v Kuropatech vydaly již svoje svědectví. Pokusy dnešní ruské propagandy svalit vinu za tento obrovský zločin opět na nacisty jsou směšné, drzé a odporné. Ostatně to byl veliký vůdce světového proletariátu Iosif Wissarionovič Stalin, kdo na opětovné šťouravé otázky po osudu polských důstojníků, jež kladli v průběhu války západní politici a diplomaté, odpovídal cynickou výmluvou: “Ušli v Kitaj!” (utekli do Číny). A při tom moc dobře věděl, o čem zjara 1940 spoluzorhodoval… .

Tento polovojenský režim nebyl paradoxně vůbec schopen připravit se na válku proti odvěkému protivníkovi na západě, proti militaristickému nacismu! V tomhle drasticky selhal, na vypořádání s vnitřním třídním nepřítelem měl vždy sil dost, včetně rozpoutání záměrného hladomoru na Ukrajině, aby zlomil vaz zdejšího parcelového rolnictva, neochotného účastnit se kolektivistických experimentů. Nešetřil silami útlaku vůči vlastních národů. Ale vnější invaze dobře připraveného protivníka jej úplně rozhodila.

A co nynější katastrofální a trestuhodná selhámí EU? Podobnost čistě náhodná?

Stejně podivné, jako aktuální stav v Evropě, kdy proti vnitřním nepokojům ve shora mocensky integrované Evropě dneška je tato nedemokratická integrace byrokratů a bysinessmanů ve prospěch velkých kšeftů provozovaných na hřbetech evropských národů a na jejich úkor, že tato slavná EU připravená k masovému užití slzného plynu, gumových projektilů i ostrého střeliva a drakonických výjimečných zákonů v případě vnitřních nepokojů, tedy kdyby se zvedl lid evropských národů – byla a je naprosto bezbranná a zcela nepřipravená na nápor ilegálně pronikajících migrantů. Kde je důsledná ochrana hranic Schengenského prostoru? V hajzlu! Kde je účinná represe proti imigrantům, kteří přišli cizopasit na evropských sociálních systémech a zneužívat zdejších práv a svobod k delikvenci a destruktivnímu náporu na oficiální establishment, bez nejmenšího zájmu se integrovat a přijmout i omezující pravidla hostitelských zemí? Nepřipomíná tato náhlá evropská impotence něco z naší nedávné historické zkušenosti??

(V textu použity informace z článku Šiška, Miroslav:”Operace Barbarossa měla rozdrtit SSSR” a redakčního textu “Stalin měl v prvých dnech depresi, ale vedení země se nevzdal”, obojí deník Právo, 18.6. 2016, str. 19).