30. 6. 2016 Vaše věc
Právě vrcholí další kolo bitvy, kdo bude mít v naší zemi moc, zda nikým nevolené skupiny uvnitř represivních složek, nebo lidmi volení politici. 
 Vlastně nejde vůbec o nic nového a stojí za to zapátrat v paměti a zkusit si některé momenty z historie připomenout. Omlouvám se za zjednodušení a případné drobné nepřesnosti ve výčtu událostí minulých. 
Mainstreamová média převzala základ propagandy minulého režimu, tedy, že v době socialistické republiky vládla u nás Komunistická strana. V reálu byla Komunistická strana v roli užitečného mouřenína a dělala křoví skutečným držitelům moci. Tím byly skupiny na klíčových místech represivního aparátu.
Likvidace
Vlastě to začalo po  druhé světové válce, kdy sovětská tajná policie postupně začala ovládat  klíčové části Československého bezpečnostního aparátu. Jan Masaryk po  návratu ze Sovětského svazu glosoval, že tam jel jako svobodný politik a  zpátky přijel jako Stalinův pohůnek. Jan Masaryk byl osobností a  pohůnkem nebyl, tak ho zlikvidovali. Lhostejno, zda ho z okna vyhodila  ruka přičinlivého českého tajného policisty, nebo se rozhodl Jan Masaryk  vyskočit pod sílícím nátlakem Moskvou řízeného represivního aparátu.
Vláda represe
Pak  to šlo rychle. Milada Horáková a další nekomunističtí politici,  následovali vysocí komunističtí politici Slánský a spol. Ostatní  soudruzi už se jen třásli strachy, zmítali v depresích a útěchu hledali v  alkoholu, jako třeba Klement Gottwald. Bylo jasné, kdo drží moc ve  státě a vyšší či nižší komunisté se předháněli v servilitě. Smrt Stalina  zbavila KGB přímého každodenního dohledu nad českými represivními  složkami, což posléze vyústilo ve snahu o osamostatnění politiků. To  bylo rázně ukončeno přímou vojenskou invazí a hlavně nastolením opětovné  vlády represivních složek.
StB a prokuratura
V  sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech byli v ČSSR nejmocnější  dva lidé. Prvním byl šéf StB a druhý byl generální prokurátor. Okolí  tehdejších prezidentů Svobody a Husáka vzpomíná, že pokud tito někomu  chtěli něco říci neoficiálního, tedy nějaký svůj skutečný názor, pak tak  činili šeptem za hlasitě zapnutého rádia či později TV. Ostatně i  vlastní začátek událostí z listopadu 1989 byl součástí plánu  represivního aparátu jak si zachovat vlastní moc i po té co Michail  Gorbačov dal svým provinciím právo si vybrat svůj další osud.
Šok z vypuštěného džina
Schopnosti  skupin uvnitř tehdejšího represivního aparátu sice dokázaly spustit  síly v celé společnosti, ale ty byly tak mohutné a živelné, že se zcela  vymkly kontrole. Podobně jako tsunami se vzedmuté emoce lidí převalily i  přes represivní složky. Ty byly na čas v šoku a pochroumány. Ne však na  dlouho. Postupně začaly vznikat skupiny těch, co chtěli moc zpět do  svých rukou a začali hledat spřízněné politiky.
Nové námluvy
První  vlaštovky na sebe nedaly dlouho čekat. Použití represe v politice se  projevilo třeba vězněním poslance Sládka při volbě prezidenta Havla. Už  tehdy mělo být jasné, že námluvy mezi vybranými členy represivních  složek a některými politiky začínají. Konečným výsledkem pak má být  podrobení politiků úzké skupině jedinců, kteří ovládnou klíčové pozice v  represivním aparátu. Tedy obnova předlistopadového modelu vládnutí.
Otevřená náruč
Akcelerace  nastala za ministra vnitra Stanislava Grosse. Ten se nechal očarovat  kouzlem moci represivního aparátu a jeho použitím v politice. Tak tehdy  před volbami letěla zatýkat Marka Dalíka policejní helikoptéra. Ve  věznici skončil Kladenský primátor Volf. Propukla řada policejně  mediálních afér v podnikatelské sféře, za všechny vzpomeňme zakuklence  obsazující IPB. Nutno říci, že významné části veřejnosti se to líbilo,  neboť v té době vrcholily přesuny ohromného majetku a běžný občan byl  frustrován pohledem na pár vyvolených, co se ze dne na den dostali k  pohádkovému státnímu majetku.
Přituhuje
Dalším  krokem posílení moci represivního aparátu bylo přímé ovlivnění voleb  přes Kubiceho zprávu – tedy útok na premiéra. Tehdy vedení ÚOOZ ve  spolupráci s některými politiky z ODS připravilo „mediální“ bombu.  Neměli ještě dokonalý systém jako dnes. Do komplotu nebyli zapojeni  státní zástupci. Pokud by byli, tak by vše vypadalo ještě mnohem  dramatičtěji. Pokud by už tehdy věc řídili vybraní jedinci z  prokuratury, pak by došlo i k razii na Úřadu vlády. Díky tomu, že šlo o  izolovanou akci několika policistů a politiků, šlo vlastně jen o  mediální drama, které však výsledky voleb změnilo.
Mouřenín Kubice
Jeden  z aktérů, Ivan Langer si byl vědom nebezpečnosti policejního angažmá v  politice. Sám z blízka sledoval jakou to má sílu. On se nechtěl o moc  dělit s policisty a už vůbec nechtěl riskovat, že mu někdo udělá totéž,  co on udělal Paroubkovi. Snažil se proto dostat nebezpečné složky pod  kontrolu. Částečně se mu to i podařilo, vypuzením Kubiceho a jeho  nejbližších.
Nástup intrikána
Slabá  Nečasova vláda však přinesla zcela novou kvalitu v boji o moc. Ministrem  vnitra se stal Kubice. Symbol zneužití policie v politice. Ministrem  spravedlnosti se stal Pospíšil. Bezskrupulózní intrikán toužící po moci,  kterou chtěl získat prostřednictvím podobně mocichtivých vybraných  státních zástupců. Především se svojí poradkyní Lenkou Bradáčovou.  Pospíšil měl dva cíle. Zbavit ODS nálepky strany prolezlé korupcí a  klientelizmem a v čele ODS následně vystřídat nevýrazného Nečase.
Odvést pozornost
ODS  byla mezi většinou lidí zcela zdiskreditovaná desítkami skandálů a tak  bylo potřeba odvést pozornost ke konkurenční ČSSD. Tak dostali vyvolení  státní zástupci zadání vytvořit nějakou mediálně skutečně výživnou akci,  která ukáže, že nejzkorumpovanější není ODS, ale ČSSD. Lenka Bradáčová k  tomu použila zcela nový model. Státní zástupce osloví své osobní  kamarády u police, vybere si soudce, co nekladou odpor a použije  prostředky na politiky, které se dosud používaly vlastně jen na  nejbrutálnější trestnou činnost charakteru únosů, obchodu s bílým masem,  pašování drog , samozřejmě včetně úpravy důkazů , zastrašování atp.
Nejdřív Rath a pak Nečas
Jejím  modelem se záhy inspirovali další státní zástupci a vybraní policisté.  Výsledkem byla nejprve má spektakulární likvidace za pomoci zakuklenců,  vrtulníků, obsazení Sněmovny samopalníky. Za pár měsíců pak následoval  pád Nečasovy vlády s obsazením Úřadu vlády a se zatčením několika  poslanců. Pospíšilovi jeho plán nevyšel. Bouře, kterou vyvolal, byla  příliš silná a smetla ODS. Musel nejprve dezertovat do TOP 09 a nyní si  líže rány v Bruselu. Zatímco Lence Bradáčové vše vyšlo dokonale. Nebyla  by to ona, kdyby se spokojila jen s povýšením a s mravenčí prací pro  stát.
Centrum moci
Vidina být fakticky  nejmocnějším a nikým neodvolatelným člověkem v zemi je velmi lákavá. Dá  se realizovat snadno. Stačí být na vrcholném postu na státním  zastupitelství a mít několik oddaných a ke všemu svolných policistů na  správných místech. Pak je možné takřka kohokoli zastrašit, ovlivnit,  nebo zlikvidovat, buď přímým zásahem represivního aparátu, nebo  prostřednictvím spřízněných novinářů. Samozřejmě zcela optimální by bylo  ještě upravit strukturu Státního zastupitelství tak, aby zde byla  vytvořena neodvolatelná pozice s celorepublikovou působností, která  umožní si libovolně vybírat cíle.
Nová StB
Je  zbytečné ztrácet čas a energii takovými bezvýznamnostmi, jakými jsou  vraždy, terorismus, drogy, únosy, vydírání. Je potřeba vytvořit útvar  jakým byla StB a prokuratura dohromady. Tedy složku, která se zabývá jen  politiky a byznysmeny. Tedy tím, kde je moc a peníze. Prostřednictvím  takového útvaru se opět ovládne celá naše zem. Otázkou je jen, zda  Andrej Babiš je aktivním spolutvůrcem plánu, nebo jen užitečným idiotem,  nebo je dokonce v pozici ovládané osoby. Také otázkou je, kam až to  dojde. Třeba zda budou noví Janové Masarykové, nebo se to podaří  zastavit a moc vrátit do rukou námi všemi zvolenými politiky. Nyní se  tedy vede střet o zbytky svobodné demokracie, která nám po listopadu 89  ještě zbyla.

		
