Vladimír Korupa
24. června 2016  Bez cenzury

… a není to žádná sláva. Jde však o logický následek nelogické politické impotence, kterou se unie v posledních letech prezentuje…
 

Dost dobře nechápu „překvapení“ z britského referenda, které dávají někteří lidé najevo. Podle mého názoru to byla jen otázka času, než některá ze silných členských zemí najde své „koule“, a postaví se byrokratické mašinerii, která i přes svou vzrůstající snahu o ovládnutí všeho, co se v Evropě šustne, nedokázala hledět pravdě do očí.

Když si to tak vezmete, tak každá olbřímí říše, co jsme jich jen v dějinách poznali, nakonec dojela na až rakovinově přebujelou byrokracii, ve které nakonec jedna ruka nevěděla, co dělá ta druhá, na neschopnost správně a pravdivě pojmenovat nastalé problémy, na malé, až nulové snaze hledat účinná řešení, na zahleděnost do sebe.

Dějiny jsou poučné, a celá slavná EU se jen probudila ze svého vlhkého snu o naivitě, že je něco věčné a jedině správné. Dokud fungovalo EHS (Evropské hospodářské společenství) pouze na bázi hospodářské spolupráce, bez snahy o ovládnutí každodenních životů občanů členských zemí, do té doby to mohlo klapat. Je důležité si uvědomit, že vinu na současném stavu, na výsledku britského referenda, nemají Britové, nelze je proto obviňovat z nějaké politické malosti, nelze jim nasazovat oslí hlavu proto, že se rozhodli tak, jak již víme.

Jejich referendum nespadlo z čistého nebe, nejde o nějaký jankovitý rozmar trucovitého dítěte. O referendu bylo rozhodnuto dávno, tedy myslím tím o tom, že se bude konat. Jeho výsledek však nebyl ani tak na britských voličích, jako spíše na Evropské unii jako takové. Myslím si, že EU měla dost času na to, aby zprávu o chystaném plebiscitu zpracovala, aby se tak říkajíc chytla za nos, a zkusila si připustit, že to znamená skutečnost, že to není jen tak, když jeden z nejsilnějších členů spolku hodlá skočit přes palubu.

A čeho jsme se dočkali?

Kdo by čekal nějakou reformaci struktur EU, nějakou sebereflexi, nějakou viditelnou snahu začít KONEČNĚ řešit skutečné problémy, a ne zástupné blbiny, ten byl asi zklamaný.

Kdo čekal nějaké smysluplné plány na zvládnutí uprchlické krize, místo faktických ústupků a připokaděnosti ze strany evropských politiků, ten byl zklamaný. Kdo očekával, že lídři EU tváří v tvář stále se stupňujícímu tlaku ze strany Turecka bouchnou do stolu, ten byl zklamaný. Kdo očekával jediné možné řešení řecké dluhové krize, a sice zpráskání nezvedeného a rozmazleného athénského bůžka, ten byl zklamaný a dočkal se jen a pouze dalších a dalších miliard eur vybraných daněmi, vyhozených oknem s nápisem řecká prožranost.

Velice mě pobavilo prohlášení našeho samozvaného gurua přes ekonomii, pana bývalého ministra financí Kalouska, který se prý po zprávách o výsledku britského referenda, a po zjištění, že prý libra náhle padá, nechal slyšet, že – „libra padá, a Moskva slaví“.

Já bych chtěl touto cestou pana Kalouska, a ostatní stejně smýšlející, jako on, upozornit, že Moskva nejen slaví, ale navíc se Evropské unii směje, a to už hodně dlouho, a vypadá to, že ještě dlouho se smát bude.

A světe, i Vy, pane Kalousku, div se, není to vinou britských voličů…