Zdeněk Hrabica
15. 6. 2016
I Jan Ámos Komenský se nám v Nardenu obrací v hrobě, i „rudý dědek“, jak je dneska přečasto nazýván prof. Zdeněk Nejedlý si odvaluje obrovitý náhrobní kámen na vyšehradském Slavíně. K záhadám se obrací ministr školství František Kahuda („Dejte nám Kahudu, dáme mu přes hubu“ – heslo Majáles 1967). A což teprve kazatel nacistické ideologie pro český rybníček – Protektorát Bôhmen und Mähren, ministr národní osvěty Emanuel Moravec!
Ten se podruhé jistě sebevraždí, aby vzkřísil zbloudilé ovečky k výšinám Čtvrté říše. Chtěl z nich mít fyzicky a duševně zdatné – blízké a otužilé, podobné kmenům germánským
Kdysi jsme se před světem chlubili naším Otcem vlasti! Jeho škola hrou byla doporučována k následování.. Všechny školy a školičky od českého Karlštejna po moravský Šumvald byly ozdobeny bustou Jana Ámose Komenského. V prokletých padesátých letech XX.století rozkvétaly brambory vůní parfému, jabloně nebo třešnové aleje na školních pozemcích, do kterých se nám připletl vedle Komenského – i Mičurin. Hýčkal se hornický učeň, soustružník, nástrojář, slévač – stejně jako hodinář, švec nebo krejčí se švadlenou, ošetřovatel dobytka nebo rostlin či rybníkář.
Dokonce vedle ministerstva školství u nás existovalo ministerstvo státních pracovních záloh. Tradice školství a učebních oborů byla dvousetletá.
Často dávnou tradici hlodaly nesmyslné reformy, až nakonec zvítězila reforma sametová. V roce 1994 se u nás namísto tisíců zednických učňů učili v tomto oboru pouze 4 učni, pražské objekty na Žižkově a na Zeleném pruhu málem vzaly za své. Ministr Kubát chtěl dokonce zrušit zemědělství, jinde přeměnili lány pozemků státních statků v golfová hřiště, třeba v Čeladné. Založili jsme přes 100 soukromých středních gastronomických škol a dohnali jsme a předehnali v jejich počtu dokonce Francii. Jako houby po dešti vznikala manažérská gymnázia, gymnázia veřejné správy, nové vysoké školy, průmyslové školy odpovídaly svým počtem poklesu průmyslové výroby.
Buzková velela jinak než velel Jan Ámos Komenský a než kázal v Nedělních rozhlasových epištolách „rudý dědek“. Ani samotná ministryně nevěřila kvalitě českého školství a dávala přednost jiným pedagogikám moderního světa. A pak už se střídal ministr za ministrem a v mžiku se dohromady rozplynuli jako pára nad hrncem. Ani jejich jména si už nikdo nepamatuje, proč také? Kvalita národního školství se koulela a ještě v mnohem koulí do propasti.
Všude, na každém kroku máme obstojnou moderní, ba dokonce nejmodernější techniku – dovezenou techniku i technologie – k obsluze však chybí dostatečně vzdělaní lidé. Neplatí to však obecně. Nejschopnější, kteří nevymřeli, jsou verbováni za kopečky.
Co bude dál? Prý se do škol znovu vrátí praktické předměty – znovu bude v osnovách práce na pozemcích a práce u ponků!
Ale pořád nevím, proč se tolik a tak často čpí síra jenom proti „rudému dědkovi“ Nejedlému – a už vůbec se nezvedá rákoska proti Buzkové?
Spravedlnosti za činy a za skutky se u nás dostává jenom pomálu.
Psáno pro Novou republiku, Nové slovo a LUK
