25.6.2016 Warmag
Může být masakr komorní? Samozřejmě že ne. Obzvláště ten masakr spojený s něolika desítkami mrtvých. 24. Června, roku 1942 byla vypálena malá obec (konkrétněji řečeno seskupení devíti domů) jménem Ležáky.
Ovšem tento barbarský čin od samého počátku zůstal ve stínu, podobného, jen nacisty okázaleji provedeného masakru v Lidicích. Není bez zajímavosti, že zatímco Lidice neměly s odbojem jako takovým, potažmo atentátem na Heydricha, nic společného, Ležáky byly od počátku roku 1942 důležitým komunikačním uzlem mezi Protektorátem a londýnskou exilovou vládou. Právě z jejich blízkého okolí, pouštěla zprávy do éteru vysílačka Libuše, obsluhovaná radiotelegrafistou výsadkové skupiny Silver A Jiřím Potůčkem.
Po atentátu na Heydricha se začala mračna hrozivě stahovat. Němci chtěli odvetu, za každou cenu. Účastníci odboje a s nimi všichni, kteří jim pomáhali, se stali lovnou zvěří. Zrada Karla Čurdy jim dává do ruky výhodu. Mozaika odboje se díky prozrazeným Čurdovým kontaktům dává dohromady a odhaluje ucelenější obrázek. Mimo jiné i brázek odbojové činnosti na Pardubicku.
Vysílačka sice opouští ležácké údolí zavčasu i s radistou (ten byl během útěku zastřelen 2.července 1942 českým četníkem ve spánku), nicméně osud obyvatel několika domů okolo starého mlýna je již definitivně zpečetěn. Tragédii samotné předchází vlna zatýkání všech, kteří se podíleli na odbojové činnosti. Jedná se hlavně o správce nedalekého lomu, z jehož strojovny Libuše vysílala a oba strojníky. Všichni jsou zatčeni i se svými rodinami. V Pardubicích gestapo zatýká spolupracovníky velitele Skupiny Silver A, Alfréda Bartoše, který si přímo ve městě vytvořil svůj hlavní stan.
21. června na něj byla gestapem nastražena past. Při pronásledování ulicemi Pardubic se Bartoš postřelil a později zemřel. Podobně jako další, třeba s odbojem spolupracující vrchní strážmistr protektorátního četnictva Karel Kněz zvolil raději smrt, než se dostat do rukou gestapa. Místní odboj tak utrpěl těžkou ránu a jméno Ležáky, mnohokráte opakované ve výpovědích se fašisté rozhodli neignorovat. Pár desítek obyvatel v malebném údolí měla potkat krutá lekce fašistické odplaty. Navzdory faktu, že většina neměla o existenci vysílačky Libuše ani ponětí.
“Dne 24. června byla osada Ležáky u Louky (okres Chrudim) srovnána se zemí. Dospělí obyvatelé byli podle stanného práva zastřeleni. Obyvatelstvo přechovávalo české parašutistické agenty, kteří měli vedoucí účast na přípravách k atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha a pokoušelo se je zachránit před policejním zakročením. Člen sboru protektorátního četnictva, příslušný pro osadu, který se provinil jako napomahač, spáchal před svým zatčením sebevraždu.” (dobový článek, Lidové noviny, 25.6.1942)
Strohá zpráva o vypálení další obce, chudá o všechny podrobnosti, byla již na hony vzdálená demonstrativní likvidaci Lidic. I provedení tohoto dalšího aktu agrese bylo mnohem komornější, než v případě Lidic. 24. června vyjela od pardubické služebny gestapa ozbrojená kolona aut. Směr Ležáky. Kolem půl jedné byly Ležáky neprodyšně uzavřeny zhruba pěti sty příslušníky jednotek SS, které v tomto případě spolupracovali s českým protektorátním četnictvem.
Zpočátku proběhla kontrola totožnosti na základě policejních přihlášek. Obyvatelé Ležáků byly postupně shromažďovány a děti ze školy přivezla speciální eskorta. Před pátou hodinou odpolední Němci všechny obyvatele (47 mužů, žen a dětí) odvezli do pardubického Zámečku, jehož součástí bylo v době „heydrichiády“ popraviště. Načež v osadě rabovali. Vše, co mělo nějakou cenu bylo ukradeno. Poté esesáci jednotlivá stavení zapalovali. V tu dobu, ještě večer, bylo v Zámečku popraveno třiatřicet obyvatel údolí. Bez výslechu, bez soudu. Rozdíly, mezi muži a ženami se nedělali. Těla následně odvezli do tamního krematoria. Popel obětí gestapo zabavilo a rozmetalo. Domy hořely celou noc. Následující úpravy terénu zajišťovala jičínská stavební firma.
Sedm osob z Ležáků a dalších více než čtyřicet spolupracovníků parašutistů zastřelili 25. června a 2. července 1942. Všech 13 dětí odvezli ještě v noci z 24. na 25. června do Prahy, poté do internačního tábora v Lodži. Jedenáct dětí z ležáků našlo smrt 25. července v plynovém voze v polském Chelmnu, pouze dvě byly pod cizími jmény určeni k poněmčení ve vybraných německých rodinách. Ti jediní tak získali privilegium přežít.
Gestapácký komisař Gerhard Clages byl za akci Ležáky povýšen a přeložen do Budapešti. Od konce října do poloviny prosince 1943 pak srovnalo zbytky Ležáků definitivně se zemí asi pětašedesát káranců pracovních táborů. Při likvidačních pracích našel dělník Josef Bezvoda ve dvou konvích pod kamenem domu čp. 13, v němž bydleli staří a mladí Boháčovi a Čeněk Bureš s manželkou, zbraně a peníze. Obyvatelé je ukryli dobře – nacisté je nenašli ani při vyhlazení Ležáků 24. června 1942, ani později.
Vesnice po válce, nebyla na rozdíl od Lidic obnovena. Na místech kde stálo těch pár domů byl zřízen pietní památník. Z žulových kostek jsou symbolicky vyznačeny základy všech devíti domů, žulové pomníky, tzv. hrobodomy, tu stojí na památku jejich obyvatel. Uprostřed obce byl vybudován Památník obětí fašismu s pamětní síní. Od roku 1978 je areál bývalé obce Ležáky národní kulturní památkou.
