Leo K.
9. 6. 2016 Kosta zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
V pořadu Slovenskej televízie Večer pod lampou, díl Zatýkanie v Česku, se ptá moderátor Štefan Hríb Romana Jocha, když před tím vyjmenoval téměř všechny jeho neúspěchy, jestli si někdy neříká: „Já už se na to vykašlem, ta teoria prostě nefunguje.“ Oprávněně, protože tento stážista amerických konzervativních think-tanků, konzervativec až do morku kosti, ředitel Občanského institutu, je až fanatickým obhájcem majetkové podstaty všech lidských práv. Tu je pak ochoten podpořit citací obsáhlé řady většinou amerických teoretiků. Jenže i pravicový aktivista Jakub Malinovský je jeho schematickým konzevatismem zaskočen natolik, že v článku Joch, Dundáčková a lidská práva (Revue politika) kde Romana Jocha hájí, připouští, že: „Roman Joch si za své šablonovité myšlení, podporu agrese NATO vůči Jugoslávii a spoustu dalších věcí ostrou kritiku zaslouží.“ Šablonovité myšlení. Možná, že tedy v podání Romana Jocha jde opravdu o zafixovaný omyl a nikoliv skrytě účelové tvrzení.
Existují totiž „omyly,“ které stálým opakováním získaly punc pravdy. Například, že Engels nebo před ním Hegel řekl první, že svoboda je poznaná nutnost, ač ani jedno z obou tvrzení není pravdivé. A není ani pravdou, že poznaná nutnost generuje svobodu. Ale vraťme se k Jochovi. Jedním z typických „omylů“ je, že v žádné společnosti nelze dosáhnout úplné rovnoprávnosti. Pro snazší zdůvodnění proč to nejde, se místo slova rovnoprávnost používá slova rovnost. Úplná rovnost jde totiž lépe zaměňovat se slovem stejnost. A tu si dovedeme představit docela názorně. Například jako společnost milionů klonů, miliony identických blíženců. Metr sedmdesátpět cm vysokých brunetů s tikem v levém oku. Je snadné si domyslet, že to není skutečně žádoucí cíl a zhluboka si oddechnout, že tomu tak není. Že uklízečka a dělník u pásu si nejsou navzájem příliš podobni a tak tomu bude i u akademika a praktického lékaře. A že se skutečně liší nejenom vzhledem.
Jenom mi vrtá hlavou, proč by jejich fyzická, psychická a případně i majetková odlišnost měla mít také vliv na jejich práva a povinnosti vůči společnosti, kterou tvoří. Proč by jeden měl mít vůči státu odlišná práva a povinnosti než ten druhý. A z této pochyby vzniká jakýsi červíček, který vrtá, jestli tady jde o omyl nebo účelovou, tedy chtěnou metamorfózu skutečnosti. Těm metamorfózám jsme si zvykli říkat ideologie – odvozeno od slov idea = myšlenka a logos = slovo, smysl, řeč, řád. A tak například nejsilnější levicová strana píše ve svém programu:
Jednou ze základních hodnot moderní demokratické společnosti je rovnost všech lidí v důstojnosti, svobodě, právech a v životních šancích. Také však v odpovědnosti a povinnostech, a to bez ohledu na pohlaví, věk, rasu, národnost, náboženské a politické přesvědčení, zdraví, ekonomické a sociální postavení jednotlivců, rodin a domácností ve společnosti. Vzhledem k tomu, že podmínky, v nichž žijí, jejich kvalifikace, schopnosti a výkony se vzájemně odlišují, nelze za cíl sociálnědemokratické politiky považovat absolutní rovnost kvality jejich života.
Ale no tak! Kde jsou levicové myšlenky? To, že je levicová ideologie? Tohle přece říkala i ODS. Co má ta strana společného s levicí, když zcela zjevně hází flintu do žita? Abych nebyl obviněn, že vytrhávám věty z kontextu – zmíněný program pokračuje:
Sociální demokracie proto usiluje o vytvoření rovnosti příležitostí pro všechny vytvářením veřejnoprávních institucí, jakož i ekonomických a sociálních standardů platných pro všechny. Vytváří podmínky pro rovný přístup ke vzdělání, práci, k občanskému i osobnímu uplatnění.
Přeloženo do češtiny – Rovnoprávní nejste, ale naše strana bude dřít do úpadku, aby Vám vytvořila alespoň některé vyjmenované rovné podmínky. A tak už nejsem vůbec překvapen, když na internetu najdu vážně míněnou „definici.“
Ekonomická nerovnost je daň, kterou musí lidstvo platit za svou svobodu, neboť bez svobody nemá politická rovnost a podíl na státní moci žádný význam!
Rovnost není možná, absolutní rovnost lidí všech by zahubila tvořivost schopnějších, říká Lýdie Nová.
Jinde říká zase hejtman Jiří Zimola: …musíme bránit tomu, aby nezvítězila někdy až fanatická touha po rovnosti, což může mimo jiné znamenat až nereálnou snahu po odstranění nerovností vyplývajících z přirozených rozdílností a odlišností člověka (všichni prostě nemáme na to, abychom vystudovali vysokou školu) – také Zimola suverénně zaměňuje vzdělanost s různými nároky na práva a povinnosti.
Koncept lidských„práv“ je smysluplný pouze jako koncept majetkových práv. Nejen že neexistují žádná lidská práva, která by nebyla zároveň právy majetkovými, ale koncept lidských práv ztrácí svou absolutnost a jasnost, nejsou-li majetková práva používána jako standard. Celý tento koncept se poté stává nezřetelným a snadno napadnutelným, říká Murray N. Rothbard. Toto tvrzení významně zjednodušil už výše uvedený jeho epigon Roman Joch rčením, že všechna lidská práva lze převést na práva majetková! Bum! Máš majetek, můžeš volit! Nemáš majetek – nemáš žádná práva, proto drž hubu!
U nás je princip rovnosti ukotven v Listině základních práv a svobody, viz Hlava 1 Článek 1
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Je opravdu smutné, že naše politická reprezentace se rozhodla návrh antidiskriminačního zákona, který z této deklarace vyplývá, schválit až v roce 2008 pouze proto, aby Česká republika nemusela platit sankce Evropské unii. Je to zřetelné z prohlášení představitelů ODS, kteří se několikrát vyjádřili proti zákonu, nakonec se ho však rozhodli podpořit. Ne však v podobě, která by řádnou ochranu proti diskriminaci poskytovala. Jen na ukázku např. citace pana poslance Marka Bendy: „…a jak říkám, s těžkým srdcem vám doporučujeme schválení tohoto návrhu zákona.“
Bendovo těžké srdce nenechalo chladným praktického lékaře MUDr. Borise Šťastného, který okamžitě navrhl doprovodné usnesení k vydání zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací:
Jsme vedeni přesvědčením, že lidská odlišnost je přirozenou a ničím a nikým nevymýtitelnou součástí lidského bytí, součástí, která doprovází lidstvo od samého počátku existence a bude lidstvo provázet až do jeho zániku. Jsme vedeni přesvědčením, že přirozené rozdíly mezi lidmi a vzájemné vztahy s nimi související nemůže žádný zákon uměle odstranit.
Na štěstí bylo zamítnuto. Ale proč říkám, že je to faul a proč je ta argumentace chybná? Jakého argumentačního klamu se poslanec dopustil? Rovnoprávnost občanů je chápána nikoli pouze jako rovnost před zákonem (formální rovnoprávnost), ale jako faktická rovnost všech práv a všech povinností všech občanů. Ústava a celý právní řád deklaruje všem občanům bez ohledu na rozdíly pohlaví, rasy, národnosti nebo jiné rozdíly skutečnou rovnoprávnost, stejné postavení v rodině, práci, veřejné činnosti, stejný přístup ke vzdělání atd. Všimněte si prosím, že to není podmíněno vzděláním, postavením ve společnosti či střihem oděvu! Přesto rovnou říkám, že toho stavu nebylo zatím dosaženo, ale Ústava to obsahuje! Stejně jako to obsahuje Prohlášení nezávislosti amerických států, Deklarace práv člověka a občana ve druhé polovině 18. století, Všeobecná deklarace lidských práv a Evropská konvence o ochraně lidských práv a základních svobod.
Zkreslit něčí argument se záměrem napadnout výslednou karikaturu namísto argumentu samotného označujeme jako podsouvání argumentu. MUDr. Šťastný se nás snažil přesvědčit, že jsme odlišní svým vzhledem, svým nadáním, svými schopnostmi, což ovšem nic neříká o tom, že bychom neměli mít rovná práva a rovné povinnosti. Svým prohlášením útočil na úplně jinou otázku a snažil se nás (úspěšně) oblafnout, že jde o totéž. Tomuto způsobu podvodné argumentace se říká slaměný panák.
Rovnoprávnost občanů je v souladu s rozvojem společnosti zajišťována především tím, že jsou vytvářeny pro všechny stejné možnosti a stejné příležitosti ve všech oborech života společnosti. Princip rovnosti práv nebo-li rovnost před zákonem se jako právní pojem vyskytuje v mnoha formách. V tomto případě se rovností rozumí aplikace stejných možností, práv a povinností na všechny a rovnost člověka a státu před zákonem takovým způsobem, aby bylo uplatňováno právo bez jakéhokoliv popírání práv a diskriminace a nebylo rozlišováno mezi lidmi skrze jejich ekonomický či společenský status, věk, pohlaví, etnickou příslušnost a další diskriminační měřítka. Ale řekněte sami: Může si chuďas dovolit stejného advokáta jako bohatec? Vždyť se říká, že existuje sedm základních předpokladů, má-li se člověk obrátit na soud:
-správný případ,
-správný advokát,
-správné důkazy,
-správní svědci,
-správný soudce,
-správná porota,
-správné štěstí
A osmým předpokladem je dostatečný volný kapitál, který těch sedm předpokladů pokryje.
A tak populární omyl(?), že požadavek rovnoprávnosti jde proti individuálnímu úspěchu, se stal jedním ze stupidních mýtů pokrytecké společnosti a to hlavně nicotností hromadění majetku, což je v této společnosti chápáno jako úspěch. Vždy budu oponovat všem stoupencům svobodného podnikání s pokud možno nulovým omezením coby motivačního ideálu námitkou, že inteligentní seriozní člověk nepotřebuje být k aktivitě motivován možností vlastnit víc než jiní, neboť přijímá práci jako samozřejmou nezbytnou součást života a k jeho naplnění v tomto směru mu stačí být v ní co možná nejvíc společensky užitečný.
Existují „členové“ společnosti, kteří to vidí jinak. Setkal jsem se s následující vyjádřením:
Krása naší svobodné, kapitalistické společnosti spočívá v tom, že i vy, idioti, si v ní můžete žít naprosto jak chcete. Nikdo vám nic nenutí, nic nepřikazuje. Můžete bydlet ve městě či na samotě, mít malé samostatné hospodářství, odstěhovat se do Ruska, založit spolu s podobně postiženými svou vlastní komunu atd. Můžete žít přesně podle vašich představ a ideálů. Kdekoli. Ale to vy ne. Váš život je celý jen o chorobné, nekonečné závisti. Vy, neschopná, hloupá, lenivá netáhla k smrti závidíte každému kdo má byť jen o trochu víc než vy. Závidíte a zároveň nenávidíte všechny kdo jsou úspěšnější, všechny kteří něco umí, kteří jsou úspěšnější. Namlouváte si, že oni vám nějakým způsobem ukradli váš úspěch a vaše štěstí. Nepřipustíte ani kapku vlastní zodpovědnosti za váš vlastní život. Vše zásadně svádíte na ostatní a z vašich neúspěchů obviňujete jiné. Lidé jako vy si nezaslouží nic jiného než nejhlubší pohrdání.
Argument, který se v devadesátých letech používal i proti kritikům Koženého a divoké privatizace, žije dodnes. Kdykoli je potřeba obhájit příjmovou nerovnost, tak je jakýkoli odpor kvalifikován jako závist. Tím je kritika nemorálního systému nadržujícího bohatým vyřízena. Málokterá psychologizace nějakého obecného problému má takový účinek jako právě argumentace závistí – nerovnost je zcela depolitizována.
Myšlenková zkratka vedoucí od kritiky k závisti je v české společnosti velmi oblíbená. Tento typ myšlení ilustruje nejlépe věta, že „zelení jsou ještě horší než socani, protože závidí lidem i auta“.
Z čistě morálního hlediska by dehonestující odstavec nestál za zmínku. To, co mě na něm zarazilo, je stylistická úroveň, která velmi účinně dosahuje svých sémantických cílů. Autor téměř jistě nepatří do množiny pouhých pucfleků co se dívají na lůzu svrchu. Pak je ale pozoruhodné, že při své inteligenci nevnímá vysoké morálně volní vlastnosti těch tak zvaně závidících, díky kterým ta hrstka všehoschopných ještě žije. Vždyť jedině morálka je to, co zadržuje chudé, aby nezabíjeli ty bohaté. Slyšet od dědiců komunistických aparátčíků, veksláků, zelinářů a řezníků (těm poctivým obchodníkům se omlouvám) něco o pokřivených hodnotách znamená, že tady někdo zkouší, co trpělivost davu ještě unese.
Zní to jako chucpe, ale chudí lidé většinou nekradou. V rozporu se zdravým rozumem podvádějí a kradou ti, kterým nic nechybí. Proč to dělají? Vysvětlení je nasnadě. Skutečné majetky, ekonomická impéria, jakým je například Chevron nebo u nás třeba Agrofert nebo Penta Investments, se přece nezrodila z poctivé práce, jako ostatně ani žádné jiné ekonomické impérium v Evropě nebo USA. Velké příležitosti k podnikání byly vždy důsledkem politických posunů a radikálních změn mocenských poměrů. V Česku devadesátých let například, v éře transformace, politická rozhodnutí nastolovala jedinečné, neopakovatelné příležitosti k vytvoření „podnikatelské oligarchie“. Bez politicky antisystémové privatizace Mladé fronty do rukou redaktorů by nevzniklo impérium Mafra a novináři toho deníku by nezískali v našem mediálním systému tak významné postavení.
Vítězné politické ideje ustavují horizont, v němž vznikají „příležitosti“ – podnikání a práce se vždy rozvíjejí uvnitř kontextu, který byl nastolen politicky a mocensky. S odpovědností to nemá opravdu vůbec nic společného. Je to naopak vyhrocené sobectví a neodpovědnost. Kontrapozice „makajících schopných lidí“ a „nemakajících neschopných politiků“ tolik nyní zdůrazňovaná, je optický klam. „Makání“ je vždy pokračováním politiky jinými prostředky.
Srovnání je jednoduché. Nejslavnějším kriminálním případem XX. století byla velká vlaková loupež provedená 8. srpna 1963 – Královský poštovní vlak z Glasgow do Londýna byl pomocí falešné manipulace se signalizačním zařízením zastaven na opuštěném místě blízko vesnice Cheddington. Strojvůdce Jack Mills byl omráčen ranou do hlavy a překvapený personál vlaku byl zadržen. Lupiči odpojili zbývající vagony a pokračovali v jízdě pouze s lokomotivou a vagonem, který obsahoval náklad peněz, ještě několik kilometrů na smluvené místo u viaduktu Bridego, kde čekal nákladní vůz, do kterého lup přeložili. Celkem se jim podařilo ukořistit 2,63 milionu liber. Srovnejte to s činností „bílých límečků,“ která však na rozdíl od loupeže, je obtížně stíhatelná. 16. září 1992 zaútočil finančník George Soros (vlastním jménem Schwartz György) na Bank of England potažmo na britskou libru. Přesná částka, kterou George Soros na této spekulaci vydělal není známá. Některé zdroje uvádí, že vydělal miliardu GBP, jiné zase tvrdí, že vydělal miliardu USD. Podobných, i když menších a méně profitabilních, spekulací má ve svém životopisu Soros hned několik, například sázka na pád italské liry také v roce 1992 anebo opětovná spekulace na pád GBP v průběhu roku 2008. Proti tomu jsou angličtí vlakoví lupiči naprosto bezvýznamnými příštipkáři.
Ale i doma máme takové pozoruhodné příběhy. Při krachu skupiny CS Fondy, která byla vedená Tykačovou skupinou Motoinvest, přišlo několik tisíc investorů o svá aktiva. V březnu 1997 prodali Tykačovi lidé v průběhu pouhých pěti dnů všechny své podíly ve fondu a za nashromážděný kapitál nakoupili téměř bezcenné akcie společnosti Drůbež Příšovice V průběhu transakce, která se celá odehrávala přes anonymní společnost na Kypru Austel Enterprises Ltd., stejně jako ruskou společnost KosMos Ltd. pochybného podnikatele Nikolaje Trofimova, přistálo na kontech britské společnosti Swirlglen Limited celkem 1,23 miliard korun českých, které spravoval Němec Klaus Pete Schimmelpfennig. Schimmelpfennig v lednu 2012 coby svědek u soudu vypověděl, že na pokyny Tykače peníze rozdělil a převedl do dalších offshorových firem v Lichtenštejnsku, na Gibraltaru a v USA a proměnil je do cizích měn, aby je mohl následně převést zpět na obchodní základnu. V březnu 2013 napsal týdeník Respekt, že švýcarská prokuratura zablokovala Tykačovi majetek v hodnotě 19 miliard korun. Musím dodat, že Tykač zprávu dementoval. Z hlediska mnohých a například i autora výše zveřejněného hanopisu, jsou Soros a Tykač úspěšní mužové. Rozmnožili svůj majetek o tisíce milionů.
Přispěli tím nějak světu? Jonas Edward Salk byl americký lékař který proslul v roce 1955 objevem vakcíny proti dětské obrně. Svůj objev si nedal patentovat a poskytl ho k volnému šíření. Umožnil tím vakcinaci dětí celého světa bez licenčních poplatků. Novináři odhadli, že se tím připravil asi o 7 mld. dolarů. Chcete stále ještě tvrdit, že ve srovnání Soros versus Salk je Soros úspěšnějším? Někteří lidé prostě vynaloží celý svůj život jenom na to, aby umřeli bohatí.
