Tereza Spencerová
16. 6. 2016 Literárky
Třetí návštěva izraelského premiéra v Moskvě v krátké době upevňuje strategické, ale nejspíš i lidské vztahy, zcela mění zaběhané zvyklosti a odhaluje pravidla realpolitiky.
Vztahy mezi Barackem Obamou a izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem mají k ideálu daleko už roky. Izraelský lídr na jedné straně pravidelně boří veškeré, tedy i byť jen virtuální americké snahy o řešení palestinské otázky, na druhou stranu se pak pokoušel (a pokouší dál) sabotovat Obamovy snahy zapsat se do dějin jako mírotvůrce — a udržet přelomovou smlouvu o íránském jaderném programu — falešným obviňováním Teheránu z vývoje jaderných zbraní.
Vše dospělo tak daleko, že si americký viceprezident Joe Biden dovolil nezvykle otevřenou kritiku Izraele s tím, že v Obamově administrativě ze snah jednat s Netanjahuovou vládou, především v otázkách týkajících se pokračujícího záboru palestinských území a rozšiřování židovských kolonií na okupovaných územích, převládá pocit „drtivé frustrace“. Netanjahuova politika prý obecně vede Spojené státy a Izrael „špatným směrem“, fakticky k jednostátnímu řešení, v němž židovskému státu hrozí, že už nebude mít židovskou většinu.
Washington posléze ještě zkritizoval vstup radikála Avigdora Liebermana do beztak už ultrapravicové Netanjahuovy vlády, což podle některých izraelských politiků připomíná „sémě fašismu“, vyčetl Izraeli kolektivní trestání Palestinců, zatímco izraelská lobby v USA se obecně klesající izraelskou popularitu snaží zachraňovat tu umlčováním hnutí BDS, tu sliby, že v plánu je „největší vojenská pomoc Izraeli v amerických dějinách“, v jejímž rámci by Izrael měl v příští dekádě dostat zbraně až za 40 miliard dolarů. Izrael reagoval po svém: do složení izraelské vlády Spojeným státům nic není, zábor palestinských území bude pokračovat a dojde i na jeho zpětnou legalizaci, k tomu okupační úřady začaly omezovat dodávky vody na okupovaný Západní břeh Jordánu a jen pár dní poté, co prakticky zesměšnil francouzský pokus o oživení mrtvého mírového procesu, Netanjahu zdůraznil, že nikdy nepřistoupí ani na tzv. arabský mírový plán, který ale podle něj ještě minulý týden vyžadoval „jen pár drobných změn“…
Zkrátka, izraelská vláda se stále otevřeněji chová tak, jako Spojené státy už nepotřebovala. Možná proto, že si — alespoň pro dohlednou budoucnost — vyhlédla nového strategického partnera.
Strategické partnerství
Když v březnu do Moskvy zavítal izraelský prezident Reuven Rivlin, mluvil Putin o „dlouhodobých vztazích (…) založených na základě přátelství a pochopení“, stejně jako o hluboce zakořeněné blízkosti „kultury a mentality“, což prý vztahům dodává „zvláštní rozměr“. Rivlin zase pohovořil o „nutné spolupráci v boji proti fundamentalistickému teroru“, čímž měl paradoxně na mysli spojence Ruska, tedy Írán a libanonský Hizballáh.
Na první pohled je to možná podivný taneček, protože na blízkovýchodní šachovnici hrají oba fakticky proti sobě: nejbližší spojenci Ruska tvoří šíitskou osu Teherán-Bagdád-Damašek-Hizballáh, zatímco Izrael považuje Írán a všechny jeho regionální spojence dál za „větší nebezpečí než Daeš“. Rusko za Putina ale neuzavírá žádná jednostranná a jednoznačná spojenectví – udržuje skvělé vztahy se sunnitským Egyptem, který je pro změnu významným partnerem Saúdské Arábie. A oba tyto státy jsou aktuálně i klíčovými partnery Izraele, a tak ve výsledku ruské letectvo kvůli náletům v Sýrii zřídilo společný „war room“ s Izraelem dříve než s Pentagonem, aby se v nebi nad Sýrií vyvarovalo „zbytečných incidentů“. Už při předchozí, dubnové cestě do Moskvy, Netanjahu konstatoval, že izraelské letectvo podniklo „desítky náletů“ proti Hizballáhu v Sýrii a Putina to nechalo chladným. Izrael totiž na misku vah přihodil ujištění, že „na rozdíl od Turecka nikdy nebude střílet na ruská letadla, která proniknou do jeho vzdušného prostoru ze Sýrie, a to dokonce ani tehdy, kdyby letěly přímo nad Tel Avivem“.
Například Washington Times nyní právě Obamově administrativě a její blízkovýchodní politice klade vinu za to, že se Izrael odklání od USA a sbližuje se s Ruskem. „Neviňte Bibiho, on jen akceptuje realitu,“ konstatoval list k nedávné – už třetí za uplynulý rok – návštěvě izraelského premiéra v Moskvě. „Osa Rusko-Írán-Sýrie nyní dominuje Blízkému východu. Možná Netanjahu doufá, že Putin může kontrolovat Hizballáh a zabránit tomu, aby tato teroristická skupina naplnila své sliby o útocích na Izrael. Možná doufá, že ruský prezident zkrotí Írán.“
Také britský The Times má za to, že další Netanjahuova cesta do Moskvy, která je „známkou rostoucího významu Ruska coby strategického partnera“, souvisí s libanonským šíitským hnutím Hizballáh, který teoreticky může své jednotky v Sýrii „vyslat tváří v tvář“ izraelským jednotkám na anektovaných Golanských výšinách. Izrael by tak – vedle jihu Libanonu a pásma Gazy – čelil třetí nepřátelské frontě. A co víc, Hizballáh by teoreticky mohl získat i moderní ruské protivzdušné systémy S300, které Moskva dodala Teheránu, a významně tím zkomplikovat dosud beztrestné izraelské nálety na libanonské území…
Lze konstatovat, že třetí návštěva izraelského premiéra v Moskvě v krátké době upevňuje strategické, ale nejspíš i lidské vztahy, možná je v pozadí i oboustranná zkušenost s Barackem Obamou, která Rusko a Izrael sbližuje. Svou roli může navíc sehrávat i pokračující „vláda“ Putinova spojence Moše (Vjačeslava) Kantora v čele Evropského židovského kongresu nebo nedávný nástup Avigdora Liebermana do Netanjahuovy vlády, díky čemuž získal asi milion ruských Židů žijících v Izraeli významnou váhu. To už pak bylo možné uzavřít i dohodu o tom, že Rusko bude vyplácet penze Izraelcům narozeným kdysi v SSSR, nebo učinit symbolické gesto a vrátit Izraeli jeho tank, který kdysi syrská armáda ukořistila v bojích o Golany…
Izrael na oplátku nabídl ruským energetickým koncernům vstup do obřích nalezišť zemního plynu u svých břehů. Izraelská média mají za to, že na jedné straně by tím Netanjahu sice vyřešil otázku chybějících investic, na straně druhé ale prý hrozí, že vstupem Gazpromu, „Putinovy prodloužené ruky“, coby většinového partnera plynového projektu by se Izrael mohl „proměnit v protektorát Ruska, stejný jako sousední Sýrie“.
