Kdo řídí svět? Nová kniha Noama Chomského

To jsou věty z nové knihy Noama Chomského „Kdo řídí svět?“ (Who Rules the World?) a úryvky z ní se již objevily na černých serverech (např. Salon). Zde uvedený pokračuje výčitkou světovým lídrům, kteří svojí pomalostí v jednání nebo neuplatněním svých širokých možností pochybili v možnosti ochránit před katastrofou ohrožující kohokoli na Zemi a nesplnili svoji nejsvětější povinnost – zajistit a chránit zdraví a vitalitu lidské civilizace.

Jako příklad Chomský uvádí situaci v roce 2015, kdy před ekologickým summitem světových lídrů v Paříži společnost NASA Jet Propulsion Lab vydala studii o utrženém grónském ledovci Zachariae Isstrom jehož táním do vod severního Atlantiku hrozí zvýšení globální hladiny moří o  více než 46 centimetrů. 

Chomsky dále uvádí, jak se stal zcela zbytečný slavnostní okamžik, kdy francouzský ministr zahraničí s pompou vyhlásil, že se podařilo dojednat „právně závazný“ mezinárodní dokument o ochraně klimatu. Smlouva po doražení na Capitol Hill – sídlo amerického Senátu se stala mrtvolou, neboť díky republikánské převaze nebude nikdy realizována. 

„Dobrovolné plány jsou jen garantem neúspěchu… a USA, přesněji řečeno Republikánská strana, je opravdovým nebezpečím pro důstojné přežití lidstva,“ píše v knize Chomsky. 

O něco dále pokračuje ve své kritice: „Každý republikánský kandidát ucházející se o post prezidenta v roce 2016 veřejně zpochybnil nebo odepřel vědu o změně klimatu, a vyjádřil svůj nesouhlas s politikou Obamy v oblasti změny klimatu.“

V jiné části knihy najdeme příklad týkající se pro změnu jaderné hrozby. Chomsky zde píše o  prezidentovi Obamovi, jeho projevu v Praze v dubnu roku 2009. „Kdyby člověk nevěděl, o co běží, považoval by to za projev antinukleárního aktivisty nebo někoho, kdo mluví právě o době začínajícího hnutí v  oblasti změny klimatu, a nikoliv za řeč prezidenta Spojených států.“ Mimochodem vzpomeňme na tehdejší výrok prezidenta Václava Havla: „Cítil jsem jako svou povinnost upozornit na to, že jsou do prezidenta USA vkládány bezmezné naděje.“ Barack Obama tehdy také vyzýval k využívání nových forem energie, což tehdy zase ocenil premiér Mirek Topolánek. Chomsky připomíná tehdejší věty prezidenta USA: „Zkusíme vyloučit jaderné zbraně ze systému bezpečnosti. Musíme nabídnout jiný systém bezpečnosti… Nemůžeme v tom být sami, ale můžeme být lídry, můžeme iniciovat cestu ke světu bez jaderných zbraní. Tato naše ambice je pevná… Musíme ale opět ignorovat hlasy, co říkají, že se svět změnit nemůže.“ Obama opakoval své volební heslo: „Yes, we can“(Dokážeme to).

K tomu pak popisuje Noam Chomsky, co se stalo za dalších sedm let. „O sedm let později po větě, kterou pronesl snad jako jediný abolicionistický prezident USA, který chce zrušit jaderný arzenál, je stav následující: 

– ale to je dostatečně velká zásoba, aby zničila několik planet velikosti Země. Podle Federace amerických vědců, nejnovější údaje z Pentagonu o jaderném arzenálu naznačují, že Obamova administrativa snížila americké zásoby těchto zbraní méně než dřívější vlády po studené válce… prezident Obama v tomto ohledu vykonal podstatně méně, než George W. Bush.“

Z těchto ukázek je vidět, že Chomský stále tvrdohlavě stojí za svými závěry, které učinil na začátku své vědecké kariéry a které dosud neopustil. Nyní, v poslední své knize dává důkazy, že má pravdu v tom, jak píše, že svět je řízen imperiální mocností, třídní válkou a  systémovou nespravedlností. Svět řídí řada „maršálů“. Ve svých 87 letech se politický filozof snaží shrnout své dosavadní dílo jako určitý soudržný celek, kde na třech stech stranách probírá nejpalčivější otázky naší doby. Je zde jeho známá kritika USA, když píše o pokrytecké pravdě kritiky “putinovského imperialismu” a že přitom se zapomíná na kritiku imperialismu vlastního.

De facto Chomského názory v nové knize se opakují i v jeho posledních rozhovorech, které nalezneme na jeho webových stránkách. V rozhovorech se soustředí na to, aby své závěry, které jsou v  knize, aplikoval na současnou situaci před americkými volbami. Ostatně to je od tazatelů svým způsobem očekáváno, a tak se zde objevují staronové závěry: „Pravicoví republikáni už před lety pochopili, že se musejí dostat k lidovým masám a také přes ně postupovat v americkém volebním systému… Kdyby Sanders byl zvolen prezidentem, stejně by se nic nestalo. Nemá žádnou podporu Kongresu, na státní úrovni nemá žádné slovo u  guvernérů ani u státních zákonodárců, ani u úředníků – nedosáhl by ničeho. Byl by samotářem v Bílém domě, bez podpory mas a bez podpory vládního aparátu, byl by rád, aby vůbec přežil. To je obraz toho, co vidíte v USA – na státní úrovni mají naprostou převahu republikáni.“