Referendum o Brexitu je nezávazné. Konečné slovo má britský parlament, nikoliv voliči

Stephen Lendman

25.6.2016   Zvědavec
Celý ten povyk a ruch kolem brexitu zcela ignoruje jeho nezávazný statut – parlament, a nikoliv voliči, rozhoduje, jestli Británie zůstane v EU nebo ji opustí, kdy druhá možnost je značně nepravděpodobná.

Britský právník David Allen Green, píšící do Financial Times, vysvětlil, že hlasování o brexitu je „poradní“, nikoliv „závazné“. Konečné slovo má parlament.

Poslanci mohou legálně ignorovat vůli veřejnosti, pouze oni mají pravomoc rozhodnout o tom, jakou cestu si Británie zvolí.

To, co nás čeká, je „záležitostí politiky, nikoliv práva“. „Smrskne se to na to, co je politicky výhodné a proveditelné,“ řekl Green.

Existují různé možnosti, včetně podpory čtvrtečního výsledku, jeho ignorování, nebo „nové vyjednání další dohody a její předložení dalšímu referendu“ – opakování procesu, „dokud voliči konečně nebudou hlasovat „správně““, co je nejlepší pro peněžní zájmy, a nikoliv pro ně.

Dovolání se článku 50 Lisabonské smlouvy je zcela jinou záležitostí, je právně závazné, na rozdíl od čtvrtečního hlasování. Ten uvádí:

„1. Jakýkoliv členský stát se může rozhodnout stáhnout se z Unie v souladu s vlastními ústavními požadavky.

2. Členský stát, který se rozhodne stáhnout, musí informovat Radu Evropy o svém záměru. Ve světle pokynů poskytnutých Radou Evropy Unie vyjedná a uzavře dohodu s tímto státem, stanoví podmínky jeho stažení se, přičemž vezme v úvahu rámec pro jeho budoucí vztah s Unií.

Tato dohoda musí být vyjednána v souladu s článkem 218(3) Smlouvy o fungování Evropské unie. Ta musí být uzavřena ve jménu Unie Radou, na základě kvalifikované většiny, po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.

3. Smlouvy se přestanou uplatňovat na dotyčný stát ode dne nabytí účinnosti dohody o stažení, nebo, nebude-li k dispozici, dva roky po oznámení zmíněném v odstavci 2, pokud Rada Evropy, v dohodě s dotyčným členským státem, jednomyslně nerozhodne o prodloužení tohoto období.

4. Pro účely odstavců 2 a 3 se člen Rady Evropy, nebo Rady, zastupující stahující se členský stát, nebude účastnit diskusí Rady Evropy nebo Rady nebo rozhodnutí týkajících se tohoto státu.

Kvalifikovaná většina bude definována v souladu s článkem 238(3)(b) Smlouvy o fungování Evropské unie.

5. Pokud stát, který se stáhl z Unie, požádá o opětovně připojení, na jeho žádost bude uplatněna procedura zmíněná v článku 49.“

Green vypíchl klíčové body. Členské státy si mohou zvolit, jak hlasovat o stažení – v referendu, v parlamentu nebo jinak.

Proces stahování se začíná formálním oznámením. Jakmile „je podáno, členský stát a EU to mají na krku“.

Členské státy přející si stáhnout se mají maximálně dva roky na dokončení procesu, „pokud toto období nebude prodlouženo jednomyslnou dohodou“.

Jakmile je úmysl se stáhnout oznámen a proces zahájen, není návratu. Zároveň stejným způsobem nelze zvrátit to, co bylo „vytvořeno mezinárodní dohodou“.

Brusel může „přijít s nějakým zamotaným fíglem, který dvouletý termín odsune“, nebo může být přijat dodatek nové smlouvy.

Pouze politika bude řídit to, co se bude dít, nikoliv vůle lidí. Británie není o nic více demokratická, než Amerika – nebo jakýkoliv jiný stát EU.

Věci rozhodují zvláštní zájmy. Ať chtějí cokoliv, dostanou to. Ať hlasování dopadne jakkoliv, vládní politikou je „zůstat v EU“, řekl Green.

Vystoupení by si vyžadovalo, aby se premiér David Cameron dovolal článku 50, což je vzhledem k jeho hlasitému nesouhlasu s brexitem nepravděpodobné.

Brexit Referendum Is Non-Binding. UK Parliament Not Voters has Final Say vyšel 23. června 2016 na Global Research. Překlad v ceně 233 Kč Zvědavec.