28. 6. 2016 zdroj
Ruský prezident Vladimír Putin obdržel od svého tureckého protějšku osobní poselství s vyjádřením soustrasti k úmrtí pilota Turky sestřeleného Su-24.
Tiskový mluvčí prezidenta Dmitrij Peskov, když událost komentoval, oznámil, že ve svém poselství Erdogan použil výraz “omlouvám se.”
Znamená to, že Rusko je připraveno přijmout poselství jako ty omluvy, které byly v souladu s oficiálním postojem Moskvy požadovány k normalizaci vztahů.
Text dopisu dosud nebyl zveřejněn. Můžeme však předpokládat, že Erdogan použil akurátní formulace, které umožňují Rusku, aby byl text chápán jako oficiální omluva, ale které i jemu samotnému umožní zachovat si tvář před tureckou veřejností a zůstat silným vůdcem.
Myslím, že další vývoj bude záležet na důslednosti diplomatů, kteří budou pracovat na procesu normalizace vztahů. Jakýkoli neobezřetný krok, a to i v oblasti informací, může zmařit zatím pouze nastíněný pokrok.
Ale proč turecký vůdce, který již hodně dlouho trval na myšlence, aby nebyly uskutečněny žádné ústupky, přece jen učinil první krok vstříc Rusku? Myslím, že Erdoganovo poselství je operativní reakcí na chybu britského premiéra Camerona.
Ten pro vítězství ve volbách přislíbil Britům referendum o vystoupení z EU a doufal, že bude s to přesvědčit občany Jejího Veličenstva, aby hlasovali pro zachování formálních vztahů s EU. Ale zmýlil se.
Výsledkem bylo nejen oznámení o odstoupení britského premiéra z funkce. Výsledek referenda způsobil i vážnou krizi v Evropské unii. V nadcházejících měsících, ba dokonce letech, bude EU zaměstnána snahami minimalizovat dopad britského vystoupení a zachovat jednotu. A to nebude snadné.
S Británií odchází 13% rozpočtu EU. Tyto peníze bude nutno nějakým způsobem kompenzovat. Možnosti hlavního donora EU, Německa, jsou i tak nadměrně napjaté. Znamená to, že bude nutno utlumovat programy na podporu periferie EU (jižní a východní Evropy).
To zase povede k překotnému nárůstu euroskeptických nálad v těchto zemích. Ani na programy pro adaptaci uprchlíků nebude dost peněz. Jinými slovy, EU se bude muset vypořádat s rizikem “dominového efektu”, způsobeného britskou demarší.
Právě s využitím evropské závislosti na Turecku v otázce uprchlíků byla spojena Erdoganova strategie, která měla minimalizovat výdaje v důsledku ruských sankcí.
Zhruba lze říci, že evropské peníze na uprchlíky a evropské hospodářské a politické ústupky měly kompenzovat ztráty Turecka z přerušení hospodářských vazeb s Ruskem. Nyní jsou tyto naděje a plány nerealizovatelné.
EU má jiné problémy, peníze jí budou v blízké budoucnosti vydatně chybět. A pokud jde o image rozbíhající se Evropy, má být dokonce partnerem. Je nutno Erdoganovi přiznat, že zareagoval okamžitě.
V této situaci je nejen pro Turecko, ale i pro EU obnovení normálních obchodních, ekonomických a politických vazeb s Ruskem jediná záchrana. A první, kdo se s Moskvou domluví, si bude moci činit nároky na určité výhody.
Nebudeme předbíhat události. Urovnání vztahů s Ankarou může být (a pravděpodobně bude) dlouhý a složitý proces. Není vyloučeno, že nás ještě očekávají odstoupení.
Nesmíme také zapomínat, že Erdogan, jako charismatický vůdce, má velké pravomoci, mnohem svobodněji může činit operativní rozhodnutí, než je tomu u Evropské unie, zmítané věčnými rozpory.
V EU vyžaduje každé závažné rozhodnutí konsensus států, které mají často diametrálně odlišné pojetí zahraniční politiky.
Za příznivých podmínek proto slibuje turecký směr rychlejší a efektivnější řešení než evropský, který musí překonávat odpor proamerických rusofobních států a s nimi spojené evropské byrokracie.
Je nutno také chápat, že zatímco Turky více zajímá návrat tureckého ovoce a zeleniny na ruský trh a ruských turistů na turecké pláže, zájmy Moskvy mají především politický a diplomatický charakter a jejich realizace není tak zřejmá široké veřejnosti.
Rusko má především zájem na změně tureckého postoje k syrské otázce. A nejde jen o zastavení obchodu s ropou s DAEŠ (v Rusku zakázaném); toto dosti efektivně zvládají VKS.
Pro Moskvu by byla zajímavá možnost využít turecký vliv na povstalce, kteří mají základnu v severní Sýrii, zejména v oblasti Aleppo, s tím, aby zastavili vojenské akce proti Asadovi, aby ho uznali legitimní hlavou Sýrie a začali proces reintegrace do syrské společnosti.
Když se zbaví turecké podpory, budou nuceni dělat vážné ústupky a syrská vláda, když se zbaví severní fronty, bude konečně moci koncentrovat síly proti DAEŠ a dalším teroristům v oblasti Damašku, Hamá a na jihu Sýrie.
Rusko má také zájem na vypracování jednotného turecko-syrského postoje v nesmírně složité kurdské otázce. V případě, že se se zprostředkováním Moskvy podaří dosáhnout třístranného (Ankara-Damašek-Kurdové) kompromisu, výrazně to posílí postavení Ruska na celém Blízkém východě.
Ankara má mechanismy vlivu na krymské Tatary, a také na situaci v Zakavkazsku, v menší míře ve Střední Asii.
I proswté zřeknutí se Turecka protiakcí Ruska v těchto regionech posílí stabilitu a uvolní nedostatkové ruské zdroje pro koncentraci v jiných směrech globální politiky.
Turecko je aktivním hráčem na Balkáně. Koordinace jeho činnosti s Ruskem také umožní Moskvě posílení svého postavení v regionu, z něhož bylo vytlačováno v posledních desetiletích EU a USA.
A konečně, bude možné se vrátit k projektům výstavby plynovodů přes turecké území. Dokonce i jen začátek jednání o obnovení projektu “Jižní proud” posílí postavení Ruska v jednáních nejen o “Severním proudu – 2”, ale také o dlouhodobé spolupráci v oblasti plynu.
To jsou jen zjevné politické výhody normalizace. Jejich realizace, a také další prohlubování spolupráce, závisí na tom, zda pokus o normalizaci vztahů je strategickým rozhodnutím Erdogan nebo pouze vynuceným taktickým manévrem.
No a rozšíření geografie pro letní dovolenou Rusů, jež zároveň přinutí krymská a kavkazská střediska aktivněji snižovat ceny a zlepšovat služby, bude příjemným bonusem k nenápadným, ale důležitým politickým rozhodnutím.
