Tereza Spencerová
8.6. 2016 Literárky
Pokud mezi Ruskem, USA, Damaškem a Kurdy opravdu existuje dohoda ohledně Rakká a Daeše, a pokud se Rusko v rámci bojů o Aleppo (a sever Sýrie obecně) rozhodlo odhodit rukavice, vstupuje válka v Sýrii do nové a možná už konečně rozhodující fáze.
Ještě před týdnem to byl jen můj dojem, který vycházel z pohledu na syrskou válečnou šachovnici, dnes už se ale o neveřejné koordinaci ruských a amerických vojenských tahů v Sýrii píše vcelku běžně. Ačkoli USA k tématu mlčí a Rusko mluví jen o „výměně informací, byť i dvakrát denně“, přímo v terénu to musí být asi už opravdu těžko popíratelné, neboť Zaman al-Wasl, jeden z nesčetných protiasadovských portálů, shrnuje situaci následovně: „Vojenská kampaň syrského režimu proti Islámskému státu v Rakká se zdá být plně koordinována s jejich tichým spojencem, Kurdy vedenými Syrskými demokratickými silami (SDF), které bojují proti IS na dvou frontách, severně od Rakká a v oblasti u tureckých hranic. Tyto tři fronty odhalují existenci „horké linky“ mezi Moskvou a Washingtonem, v době, kdy Armáda dobytí (široká koalice džihádistů pod vedením kajdistické Fronty al Nusrá, pozn. ter) postupuje v jižní části provincie Aleppo, což může ovlivňovat rusko-americký plán společného útoku na Rakká.“
Podle Zaman al Wasl to navíc není ani žádný „závod“ o to, kdo Rakká osvobodí jako první, protože se vládní armáda s SDF, která je vyzbrojována a vojensky podporována Spojenými státy, údajně dohodla, že „po osvobození Rakká budou spolu a s obyvateli města jednat o jeho budoucnosti“. „Američany vedená koalice přitom přiznala existenci vzájemné shody na tom, že město Rakká budou kontrolovat režimní síly, zatímco severní oblasti provincie budou pod kontrolou SDF.“ Zaman al-Wasl k tomu poukazuje na souběžnost úspěšně pokračující ofenzívy SDF a jejích amerických „poradců“ do oblasti Manbídže, kde chtějí – jako by na přání Ruska — odříznout džihádisty od zásobovacích linek z Turecka, s vládní ofenzívou na východě provincie Hamá a pokračujícími boji na východě Sýrie a u Dejrizoru a stýská si: „Asi jediným, kdo na scéně na obou březích Eufratu chybí, je vojenská síla, která by stále věřila v syrskou revoluci a nebyla by podřízena jakékoli cizí alianci.“
A zatímco si poslední syrští „revolucionáři“ – na bojišti „zastupovaní“ už jen džihádem — nad vývojem situace oprávněně zoufají, neustále roste počet měst a vesnic, které se přidávají k dohodě o příměří, Daeš v honbě za špiony popravil desítky vlastních členů a „rozčarovaní“ občané západních zemí v jeho řadách by už nejraději zase domů…
Syrští „revolucionáři“ – ať už si pod tímto pojmem představuje kdo chce jaké chce „sirotky“ – přitom nejsou jediní, kdo mají oprávněný pocit zmaru. Spojené státy se totiž také ocitly v těžko uchopitelném konfliktu – na jedné straně je tu jejich spolupráce s Ruskem, která začala už dohodou o v praxi neudržitelném příměří a ochraně „umírněných“ teroristů, a na straně druhé jsou tu jejich závazky vůči regionálním partnerům, v první řadě vůči Turecku a Saúdské Arábii, a jejich teroristickým „želízkům v ohni“ v čele s Al Kajdou (konkrétně Frontou al Nusrá), jejichž cílem má být jen a pouze svržení Bašára Asada. Washington se proto pokouší uklidňovat Ankaru, že význam syrských Kurdů v rámci SDF není až takový, jaký ve skutečnosti je, a přitom se tváří, že nevidí, jak jsou Tureckem podporovaní rebelové/džihádisté na severu Sýrie nejprve prakticky zlikvidováni Daešem, a ten je potom zase prakticky v regionu u tureckých hranic likvidován právě jednotkami SDF. Erdoganovo Turecko se tak ocitá v situaci, kdy má sice stále ještě naoko „přítele“ za mořem, ale turecká politika v Sýrii se mezitím nikoli náhodou dostala pod soustředěný tlak Ruska a právě USA, což značí, že fakticky přestala existovat. Za této situace je najednou Ankara připravena znovu začít jednat o spolupráci s Moskvou, protože sestřelení stíhačky přece nebylo „nepřátelským aktem“, nýbrž „chybou pilota“, ale Rusko opětovnou normalizaci vztahů odmítá, dokud se Turecko neomluví za sestřelení ruské stíhačky a nezaplatí škody za stroj a rodině zabitého pilota nevyplatí odškodné. A k tomu požaduje, aby Turecko stáhlo všechny své jednotky ze syrského území, protože nejsou vítány ani v Sýrii, ani v Iráku. Stále izolovanější Turecko se tak z aktivního hráče v syrském konfliktu mění v pouhého přihlížejícího, a najednou se už staví smířlivě k operacím syrských Kurdů nebo nabízí svou „plnou podporu“ dokonce už i kurdsko-americkému útoku na Daešem stále ovládaný irácký Mosul…
Diskuse Washingtonu se svým dalším tradičním spojencem, Saúdskou Arábií, jsou rovněž komplikované. Rijád ve své snaze udržet si alespoň virtuální význam ve světě dál v Sýrii podporuje wahhábistické teroristické skupiny typu Daeše, Al Kajdy nebo „umírněných“ teroristů z Islámské armády nebo Ahrár al Šám. Právě na nátlak Saúdů Spojené státy na mírové rozhovory do Ženevy protlačily i tyto nepokryté teroristy, hájí jejich masakry civilního obyvatelstva v Sýrii, odmítají zařadit teroristy na seznam teroristických skupin, místo toho přijímají jejich vůdce přímo ve Washingtonu, ale Saúdům je to stále málo. (Je přitom bizarní, že česká média odchod wahhábistických teroristů, kteří jsou podezřelí i z užití chemických zbraní, ze Ženevy mají za odchod „mírových vyjednavačů“…) V každém případě platí, že čím víc džihád v Sýrii prohrává přímo na bitevním poli, tím menší význam mají tito džihádisté v „polomrtvé“ Ženevě a tím menší „moc nad vývojem situace“ mají Saúdové. A v kombinaci s pokračujícím sporem o „zodpovědnost za 11. září“ to vše naše spřátelené polygamní středověké saúdské feudály nejspíš rozčílilo natolik, že pro Evropu snížili cenu ropy – údajně v rámci snahy vytlačit z trhu Rusko – a pro USA ji naopak navýšili…
Odhozené rukavice
Výsledný obrázek aktuálně nabízí pohled na Spojené státy, které jsou v syrském konfliktu, konkrétně v rámci boje proti Daeši, ve vleku Ruska, ale současně se snaží vyhovět svým vazalům, přičemž se zdá, že Saúdům ještě o něco víc než Turecku. Rusko přitom doposud vycházelo Spojeným státům a jejich klientům vstříc a dodržovalo ve své bombardovací kampani „klid“, aby „umírnění“ teroristé dostali čas oddělit se od Fronty al Nusrá. Poslední vývoj ale naznačuje, že Rusku s touto marností došla trpělivost, tím spíš, že „umírnění“ typu Islámské armády, Ahrár al Šám a dalších dál bojují po boku Al Kajdy a trhat se od ní nechystají – podle některých názorů i byť jen proto, že bez tohoto „střechového“ krytí by brzy sami skončili.
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov proto v pondělí naznačil, že ruské letectvo po dosavadní „pauze“ obnoví nálety v plné síle, a to především v rámci podpory syrské armádě v její ofenzívě proti kajdistické Frontě al Nusrá (a všem jejím spolupracujícím džihádistům) v provincii Aleppo. Podle Lavrova totiž Spojené státy žádaly, aby Rusko neútočilo na Al Kajdu, ale současně nesplnily „svou povinnost“ oddělit „své umírněné“ od Al Kajdy, nedodržely slib zabránit „infiltraci ozbrojenců a zbraní z Turecka“, a tak Moskva Washington už informovala, že jí „nezbývá než obnovit nálety“, přičemž současně varovala, aby se nepokoušel získávat čas jakýmkoli kličkami typu „plánu B“… Je příznačné, že americké ministerstvo zahraničí na tak razantní ruské prohlášení – včetně otevřeného obvinění z ochrany Al Kajdy — nijak nereagovalo.
Ruské nálety se tak v posledních dnech zintenzivnily, přičemž podle některých zdrojů až trojnásobně. A k tomu prý ruské velení do Tartúsu už v tichosti dováží další a další pozemní jednotky a zvláštní komanda, která mají posílit na tři tisíce „dobrovolníků“, jak se v Rusku říká členům soukromé žoldnéřské „Wagnerovy armády“, kteří byli vysláni do regionu v uplynulých týdnech s cílem oživit koordinaci se syrskou armádou.
Shrnuto: Rusku už „americká válka proti teroru“ v Sýrii přestala dávat jakýkoli smysl, což nejspíš platí o pro „mírové rozhovory“ v Ženevě, a zřejmě plánuje rozsáhlou pozemní operaci, která by vedle Daeše na syrském území zlikvidovala i Al Kajdu a další teroristy. Novou situaci ostatně popsal i Bašár Asad, který v projevu na první schůzi nově zvoleného parlamentu, v jehož čele mimochodem stanula žena, prohlásil, že mírové rozhovory selhaly a jedinou variantou, která Damašku zbývá, je dosáhnout vítězství vojenskou cestou a „osvobodit každou píď země“. Vinu za pokračující boje – obzvláště na severu země – Asad připsal tureckému prezidentovi Recepu Erdoganovi, jehož za mohutného potlesku poslanců označil za „fašistu“. Aleppo se podle Asada stane „pohřebištěm nadějí a snů řezníka Erdogana“.
Americké ministerstvo zahraničí sice Asadovo prohlášení označilo za „bezvýznamné“ a zopakovalo mantru o nutnosti „politického přechodu“, který by do čela Sýrie nejlépe dosadil nějakého proamerického „umírněného rebela“, nicméně jsou to jen slova. Pokud mezi Ruskem, USA, Damaškem a Kurdy opravdu existuje dohoda ohledně Rakká a Daeše, a pokud se Rusko v rámci bojů o Aleppo (a sever Sýrie obecně) rozhodlo odhodit rukavice, vstupuje válka v Sýrii do nové a možná už konečně rozhodující fáze.
Daeš v Sýrii a Iráku v každém případě ztrácí půdu pod nohama a stěhuje se do Západem rozbombardované a tím vyprázdněné Libye.
PS. Syrský konflikt nabízí také další pohled na rozklíženost EU a NATO: Podle USA Španělsko „zrazuje NATO“ tím, že umožňuje ruským válečným lodím ve Středomoří vstup do svých přístavů.
