přeložil mbi
16. 7. 2016 Eurasia24
Eurasia24.cz přináší překlad velmi užitečné analýzy výsledků nedávného summitu NATO ve Varšavě ve vztahu k hlavnímu objektu varšavské agendy – Rusku. Autorem práce je analytické centrum portálu EurAsia Daily, a přestože analýza není nejjednodušším čtením, rozhodně stojí za pozornost a za přečtení. Rozkrývá totiž v geopolitických souvislostech záludnosti, dvojsmyslnosti i protimluvy závěrečných dokumentů NATO a odhaluje v plné míře jejich expanzivní zaměření vůči Ruské federaci.
Na summitu NATO, který proběhl koncem minulého týdne ve Varšavě, bylo přijato celkem osm závěrečných dokumentů. K těm nedůležitějším patří „Komuniké Varšavského summitu“ (rozsáhlý dokument obsahující 139 článků), „Varšavská deklarace o transatlantické bezpečnosti“ a „Závazky k posílení stability“. Z pohledu rozporů NATO s Ruskem, týkajících se území bývalého SSSR, jsou pak důležité i „ Společné prohlášení Komise NATO – Ukrajina na úrovni hlav států a vlád“ a „Společné prohlášení Komise NATO – Gruzie na úrovni ministrů zahraničních věcí“.
„Varšavská deklarace o transatlantické bezpečnosti“ zdůrazňuje jednotu NATO tváří v tvář „bezprecedentně širokému okruhu problémů v oblasti bezpečnosti“. Přitom ona „skutečná jednota“ je zaměřena v první řadě proti hlavnímu protivníkovi aliance – Ruské federaci. „Máme společný postoj a společně také konáme tak, abychom zajistili ochranu našich území, obyvatel a společných hodnot,“ uvádí se v deklaraci.
Přesněji řečeno představuje ono „území NATO“ vzpomínané v několika dokumentech Varšavského summitu „Euroatlantický prostor“ (Euro-Atlantic Area). V dokumentech se však objevuje i další výraz „Euroatlantický region“ (viz čl. 69 a další „Komuniké“). V Deklaraci vyjadřuje aliance svoji „věrnost politice otevřených dveří“ pro vstup dalších států do NATO.
Jde tedy o to, že každé rozšíření NATO a přijetí nového člena znamená ve smyslu uvedeného textu územní rozšíření „Euroatlantického regionu“. Jak v Deklaraci, tak v Komuniké Varšavského summitu se opakovaně uvádí, že hlavní zodpovědností NATO je kolektivní obrana. Takové vyjádření je ovšem současně nutno chápat tak, že „oblast odpovědnosti“ NATO se prostřednictvím jeho politických aktivit rozšiřuje. NATO tedy pojem obrana chápe jako aktivní teritoriální expanzi.
V textech dokumentů je území „Euroatlantického regionu“ jak celkově, tak v jednotlivých dokumentech spojováno s Evropou. Území Evropy však, jak vyplývá z textů NATO, je větší než „Euroatlantický region“.
Tato skutečnost se stává dalším faktorem „oprávněnosti“ expanzívních aktivit NATO. Evropa nemá přesně vymezené hranice. V Deklaraci NATO je řečeno, že „jednání Ruska, zejména na Ukrajině, podkopává základy poměrů existujících v Evropě“(čl. 1). Jinak je ve varšavském Komuniké krizová situace definována jako „oblouk nestability a absence bezpečí“ na periférii území NATO a za jeho hranicemi (čl. 5).
Při hranicích území okrajových států NATO probíhají „agresivní akce Ruska, zejména provokační vojenské aktivity“. Jak se v Komuniké uvádí, tyto ruské aktivity, ohrožující NATO, probíhají na území přiléhajícím k Rusku, přičemž není vyloučeno, že by se na ně mohla rozšířit sama aliance. Podle čl. 10 jsou výhrady NATO k Rusku následující:
1) Anexe Krymu
2) Destabilizace „východní části“ Ukrajiny
3) Vojenské aktivity v blízkosti hranic s NATO, a to včetně Baltského a Černého moře a také východní části Středomoří
4) Rétorika Ruska v Jaderné oblasti, vojenská doktrína a existující vojenský potenciál
5) Narušování vzdušného prostoru států NATO
6) Vojenské vměšování Ruska v Sýrii, ruská vojenská přítomnost v Černém moři, sloužící k demonstraci síly ve východním Středomoří
7) Znamená to, že z formálního hlediska probíhají aktivity Ruska mimo územní rámec „Euroatlantického regionu“. Jsou však pro něj bezprostřední hrozbou.
Závěrečné dokumenty summitu NATO obsahují konkrétní protimluvy týkající se (údajných) hrozeb „Euroatlantickému regionu“ ze strany Ruska. Podle čl. 127 Komuniké, obsáhle se dotýkajícího spolupráce NATO a OBSE, je již Ukrajina započítána do „Euroatlantického regionu“, i když není členem NATO. Cituji: „My (NATO) oceňujeme významnou roli OBSE v úsilí o ukončení řady dlouhotrvajících konfliktů v Euroatlantickém prostoru. Krize na Ukrajině znovu jasně potvrdila význam OBSE…“
Kromě Ukrajiny i všechny další konflikty, nad kterými vykonává dohled nebo se podílí na jejich řešení OBSE, probíhají buď na postsovětském území, nebo na Balkáně. Kupříkladu vídeňské Centrum OBSE pro prevenci konfliktů provádí svoje „polní operace“ výhradně ve východní a jihovýchodní Evropě, na jižním Kavkazu (rusky Zakavkazí) a v Centrální Asii (rusky Střední Asii). Tyto oblasti jsou ve vztahu k Evropě zeměpisně i politicky buď na jejím okraji, nebo leží až za jejími hranicemi (OBSE = Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě – pozn. edit.). A přesto jsou v Komuniké tyto tzv. „dlouhotrvající konflikty“ přímo vztahovány k území „Euroatlantického regionu“. To odhaluje jak zaměření (další) expanze NATO, tak i její specifika – tlak na krizové oblasti.
Velmi pozoruhodné a specifické jsou požadavky Varšavského summitu adresované směrem k Rusku v souvislosti s těmito „konflikty“. NATO např. vyzývá Rusko, aby ustoupilo od uznání Jižní Osetie a Abcházie za „nezávislé státy“. Rusku je doporučováno, aby stáhlo svoje jednotky „z Gruzie“, tj. z těchto dvou oblastí.
Ve vztahu k Ukrajině je obdobně Rusku navrhováno, aby ustoupilo od „anexe Krymu“ a „destabilizace východní Ukrajiny“(čl. 10). Naplnění Minských dohod pokládá za podmínku řešení situace na „východní Ukrajině“. Ruské jednotky by podle výzvy NATO „měly odejít z Ukrajiny“. Komuniké uvádí, že zejména krize na Ukrajině má pro NATO prvořadý význam, protože právě Ukrajina „je zásadně důležitá pro euroatlantickou bezpečnost“ (čl. 16). Ukrajina je dlouholetý a mimořádně významný partner Severoatlantické aliance (čl. 117).
Dále jsou v Komuniké vyčísleny tři strategické oblasti, na které chce NATO v konfrontaci s Ruskem soustředit své úsilí – jsou to oblasti Baltského a Černého moře a Severní Atlantik (čl. 23).
Uvádí se, že v oblasti Baltského moře se bezpečnostní situace zhoršuje od roku 2014. Proto NATO v této oblasti rozvíjí „v celé řadě otázek vzájemně výhodné partnerské vztahy s Finskem a Švédskem“. Dále se v Komuniké tvrdí, že v oblasti Černého moře se v posledních letech bezpečnostní situace také zhoršila.
V severním Atlantiku NATO předpokládá, že je schopno odolat jakýmkoli potenciálním hrozbám, včetně ochrany námořních cest a přístupů k břehům zemí NATO. Adresát tohoto vzkazu je pouze jeden – Rusko a jeho Severní flotila. Chci připomenout, že severní Atlantik – to je současně i část Arktidy v sektoru Atlantiku.
Ve vztahu k Baltiku, Černému moři a severnímu Atlantiku je zřejmé, že NATO je připraveno působit na všech pro Rusko strategických cestách v Evropě – a to včetně tras oceánských.
Pokud se podíváme do historie, tak během Krymské války v letech 1853–1856 se Velká Británie také pokoušela útočit na Rusko z těch samých tří námořních směrů – a k tomu v Tichém oceánu na Kamčatku. Obdobně postupovalo i hitlerovské Německo proti SSSR během druhé světové války – pouze s důrazem na pozemní vojska. Připomínám, že během těchto tří historických událostí nemohli nepřátelé Ruska útočit ze všech tří směrů najednou se stejným úsilím. Museli si vždy vybrat jeden hlavní směr úderu a zbývající dva byly pak druhořadé. Dnes NATO (zatím) naznačuje růst hrozby Ruska ze dvou (námořních) směrů.
Jako „nejlepší oblasti“ pro budování vojenských základen sloužících pro „zadržování Ruska“ v „Euroatlantickém prostoru“ uvádí Komuniké baltské státy Lotyšsko, Litvu, Estonsko a dále Polsko (čl. 40). Dále pak „v jihovýchodní části území Severoatlantické aliance“ v oblasti kolem Černého moře Rumunsko (čl. 41). V územní proluce tohoto „frontového oblouku“ mezi Rumunskem a Polskem se Ukrajina stává „důležitou součástí přínosu Severoatlantické aliance k podpoře stability v Euroatlantickém regionu i za jeho hranicemi“. Přitom „podporu stability“ lze přeložit i jako „podporu síly“!
Systém „zadržování“ Ruska v prostoru od Baltu až k Černému moři se přitom v klíčových bodech neopírá pouze o členy vojenského svazku NATO, ale také o „partnery“ NATO. Organizační struktura celého systému namířeného proti Rusku se podle Komuniké skládá z členských států NATO, ale také ze států – partnerů NATO, které se zúčastňovaly nebo zúčastňují misí a operací pod velením NATO nebo misí a operací jednotlivých států NATO a které tak „přinášejí svůj vklad k zajištění bezpečnosti Severoatlantické aliance“. Celá tato struktura systému vznikla ještě před současným konfliktem NATO s Ruskem – během válek USA v Afghánistánu, Iráku a proti Libyi.
Tímto způsobem vojenský svazek NATO na „východním křídle“ oficiálně získává složitou strukturu zapojením „partnerů“ NATO, na které se formálně nevztahují bezpečnostní záruky aliance. Konkrétně: na zadržování Ruska na východním křídle NATO se podle varšavského Komuniké podílejí partnerské státy Švédsko, Finsko a Gruzie.
Vztahy s touto trojicí zemí jsou v Komuniké hodnoceny jako „prohlubující se partnerství“ (čl. 101). „Prohlubující se partnerství“ současně znamená i nedalekou kandidaturu na členství v NATO. Gruzie je v Komuniké označena také jako „partner s rozšířenými možnostmi“(čl. 111). V případě Ukrajiny jde o „zvláštního“ partnera NATO (čl. 117). „Zvláštní partnerství“ Ukrajiny s NATO znamená, že NATO poskytlo Ukrajině na základě „Charty o zvláštním partnerství“ tzv. „Komplexní program pomoci“. Ten obsahuje více než 40 oblastí, ve kterých se NATO připravuje podpořit Ukrajinu.
Jako „zvláštní partner“ je Ukrajina pro NATO užitečná pro zadržování a současně i provokování Ruska bez přímé odpovědnosti NATO. Zvláštní partnerství nedává Ukrajině bezpečnostní garance členského státu NATO, ale současně jí dává záruku vybavení a podpory ozbrojených sil.
Charakteristické je, že do řady „partnerů“ byla v Komuniké zařazena i Arménie jako člen ODKB (Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti), která je společně s Ázerbájdžánem zmiňována v souvislosti s „podporou úsilí zaměřeného na mírové urovnání konfliktů na jižním Kavkazu“. Formálně přitom NATO žádný vztah k urovnání karabašského konfliktu nemá.
Partnerství NATO s postsovětskými státy ve značné míře souvisí s návrhy aliance na spolupráci po „urovnání postsovětských teritoriálních krizí“. „NATO zajistí pomoc Ukrajině a Gruzii a prodlouží i svou pomoc Moldavské republice,“ píše se ve „Varšavské deklaraci o transatlantické spolupráci“ (čl. 9).
Nyní něco o dílčích okolnostech ovlivňujících strategii NATO na „východním křídle“. V této souvislosti je velmi zajímavý obsah čl. 44 Komuniké: „NATO nedopustí, aby jakýkoli potenciální protivník bránil ve svobodném přesunu vojsk (sil) zemí NATO po souši, ve vzduchu nebo na moři do kterékoli části teritoria Severoatlantické aliance nebo v něm“. Je nabíledni, že v tomto případě Varšavský summit zcela zřetelně vyjadřuje svoji vojenskou hrozbu ruské enklávě Kaliningrad, která jediná svojí zeměpisnou polohou odpovídá definici vyjádřené v Komuniké.
Komuniké obsahuje také pozoruhodnou hrozbu týkající se ruského taktického jaderného potenciálu: „Každé použití jaderné zbraně proti NATO zcela zásadně změní charakter konfliktu. Okolnosti, za kterých by NATO použilo jaderné zbraně, jsou zcela nepravděpodobné. Jestliže však dojde k ohrožení nejzákladnější bezpečnosti libovolného členského státu aliance, disponuje NATO potřebnými silami a prostředky a je také připraveno způsobit nepříteli nepřijatelné ztráty, které budou mnohem větší než zisky, ve které by protivník mohl doufat“ (čl. 54). Rusku je tak předem navrhován scénář lokálního vojenského konfliktu (pokud k němu dojde) s použitím výhradně konvenčních zbraní.
V rámci tzv. „hybridní války“ – široké, složité a adaptivní kombinace tradičních i netradičních prostředků boje NATO zřetelně rozšiřuje chápání „kolektivní obrany“ a využívání aliančních záruk: „Severoatlantická aliance a členské státy NATO budou připraveny čelit hybridní válce v rámci kolektivní obrany. Severoatlantický svazek by (v takovém případě) mohl rozhodnout o použití článku 5 Washingtonské smlouvy“ (čl. 74). Tím dává NATO najevo, že může odpovědět celou svojí silou na události, které budou označeny jako „hybridní válka“. Projev „hybridní války“ podobný provokaci v Gliwicích v roce 1939 tedy může být záminkou pro zahájení vojenského konfliktu.
Z toho všeho je možno učinit některé závěry. Pokud pomineme některé problémy vnitřní politiky Ruska, pak hrozby na jeho adresu, vyjádřené na Varšavském summitu, obsahují současně i prvky snahy o urovnání vztahů NATO s Ruskem, samozřejmě s tím, že Rusko ustoupí ze svých pozic:
1. Je zřejmé, že budoucnost ruského strategického potenciálu se jen letmo dotkne NATO a bude záviset na dvoustranných vztazích a jednání s USA.
2. Hlavním prostředkem expanze NATO na východ se v další etapě stane jeho spolupráce s „partnery“ a jejich využívání v krizových oblastech postsovětského prostoru.
3. Je také zřejmé, že přivedení „partnerů“ mezi členy aliance bude (podle NATO) vyžadovat přímou účast NATO na urovnání tamních místních konfliktů – a to na antiruské platformě a na účet Ruska.
4. Řešením problému Pobaltí jako území s (podle NATO) klesající bezpečností je (opět podle NATO) požadavek vůči Rusku, aby demilitarizovalo Kaliningradskou oblast a přiznalo jí zvláštní statut.
5. Demilitarizace v oblasti Černého moře by podle představ NATO představovala navrácení Krymu Ukrajině, což by automaticky znamenalo likvidaci Černomořské flotily RF. A předání Podněstří Moldavsku by zase způsobilo likvidaci základny ruské armády na přístupech k Balkánu.
6. Navrácení Jižní Osetie a Abcházie Gruzii, spojené se stažením ruské armády, by představovalo konec ruské vojenské přítomnosti v Zakavkazsku, tj. možnosti demonstrovat svou vojenskou sílu v tomto regionu.
7. Zařazením Arménie a Ázerbájdžánu mezi svoje partnery NATO na varšavském summitu těmto státům vlastně navrhlo, aby řešily problém Náhorního Karabachu bez účasti Ruska. A Arménie, která se na vysoké úrovni summitu zúčastnila, tím vlastně dala najevo, že Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti nepovažuje za jedinou záruku své bezpečnosti. Za takové situace se jako možný dlouhodobější scénář jeví ukončení ruské vojenské přítomnosti v Arménii – a tím i v celém Zakavkazsku.
8. V konečném důsledku pak urovnání „starých“ krizí v postsovětském prostoru s využitím prostředků, které má k dispozici NATO, udělá v postsovětském prostoru – nazývaném také „Severní Eurasie“ – hegemona z USA. NATO vidí tento prostor jako pokračování „Euroatlantického regionu“.
Analytická redakce EADaily
Překlad: mbi, Eurasia24.cz
Zdroj: EurAsia Daily
