Petr Schnur
14. 7. 2016 (zasláno autorem)
Atlantický summit ve Varšavě se konal ve znamení řinčení zbraní, dragounských jízd, ukrajinské krize, doznívajícího mýtu „arabského jara“, polské antiruské histerie a verbování nových členů. Vzhledem k brizantní situaci jak v Evropě, tak na Blízkém východě a severní Africe by neškodilo připomenout historický posun strategické koncepce Severoatlantického paktu od teritoriální obrany členských států k permanentnímu intervencionalismu „all around the world“. Cestu aliance dějinami a její transformační proces lze rozdělit do tří fází.
Ta první byla ve znamení mocenské polarity doby tzv. studené války. Oproti zcela účelovým interpretacím ustavujícího dokumentu z roku 1949 po listopadu 89 hovoří Washingtonská smlouva jasnou řečí. Čl. 5 obsahuje možnost, nikoliv povinnost pomoci resp. kolektivní obrany při vnějším napadení. Zároveň její text zcela jednoznačně deklaruje propojení smluvní koncepce s Chartou OSN, tedy s mezinárodním právem, a sice v závazné formě. Jde jak o preambuli, tak o články 1, 5, 7 a 12. Tolik k politické linii smlouvy. Co se vojenských aspektů týče, šlo o koncept teritoriální obrany členských států.
Tento strategický koncept přetrval v různých variantách a obměnách, jakými byla doktriny nukleární odvety z roku 1957 a následně flexibilní reakce, se kterou přišli v roce 1962 Američané a kterou v roce 1968 oficiálně převzalo NATO. Tato linie platila až do konce studené války.
Období let 1991 (summit v Římě) – 1999 (opět Washington) by se dalo označit jako vytváření nového strategického konceptu, který na jedné straně překonával – jak se nyní ukazuje dočasně – struktury konfliktu Východ-Západ, na straně druhé postupně vytvářel politicko-vojenské struktůry, které umožňovaly instrumentalizovat NATO v zájmu zachování americké dominance ve světě.
Vrcholem tohoto vývoje bylo přijetí nových středoevropských členů a summit ve Washingtonu 1999. Ten přinesl zásadní změnu strategické koncepce, která znamenala opuštění doktriny obrany území členských zemí směrem k obraně zájmů transatlantického společenství, a sice i vně teritorií smluvních partnerů. To znamená odhodlání použít vojenskou sílu ve formě intervencí ‘out of area’. V praxi jde o preventivní reakce na krize, které nespadají pod Čl. 5, které ale (údajně) ohrožují euro-atlantický prostor (sic!). Snad není potřeba zmiňovat, jak široký je interpretační prostor pro výrazy jako ‘krize’ nebo ‘periferie euro-atlantického prostoru’. Zároveň bylo novým strategickým konceptem OSN postaveno „mimo hru“; vojenské intervence se mají konat pokud možno s jejím souhlasem, v případě nutnosti i bez něj. A rovněž není nutné připomínat první test této nové strategie téhož roku v Jugoslávii.
Tento vývoj znamenal rozchod s články smlouvy z roku 1949, které hovoří o obraně členských zemí před vnějším útokem a které aktivity Severoatlantického paktu provazují s mezinárodním právem. Navíc šlo o faktické porušení příslibů, že NATO nebude expandovat na Východ směrem k hranicím Ruské federace. Jak víme, přijetí nových středoevropských členů byl jen počátek systematického nárůstu členských států a faktického obkličování Ruska Severoatlantickou aliancí. A doktrinou preventivních intervencí ‘out of area’ se NATO dominované Spojenými státy postavilo nad mezinárodní právo.
Nový strategický koncept tedy umožňuje účelovou a svévolnou interpretaci tzv. transatlantických zájmů: kde začínají, kde končí a kdo je definuje? Navíc je jasné, že aliance převzala roli míče, který si mezi sebou podle potřeby a specifických strategických zájmů přihrávají politicky potentní členové paktu. A nejde jenom o Spojené státy. Právě agrese proti Libyi tento trend potvrdila. Akci rozjely Paříž s Londýnem, nicméně vzhledem k neschopnosti těchto dvou neokoloniálních velmocí porazit libyjskou armádu, a to i s pomocí pozemní islamistické falangy, válku postupně převzalo NATO pod vedením USA. Není potřeba dodávat, že v rozporu s mezinárodním právem i vlastními statuty zakládající smlouvy.
Riga 2006 přinesla potvrzení koncepce z roku 1999, o čtyři roky později spatřila světlo světa konkrétní definice jejich tří „nosných sloupů“: kolektivní obrany, krizového managementu (možnost vojenských intervencí kdekoliv ve světě i bez mandátu OSN) a tzv. kooperativní bezpečnosti, což neznamená nic jiného než systematické verbování dalších členů resp. vytváření kvazi členských států tzv. partnerskými smlouvami, ať již přímo s NATO nebo s jeho jednotlivými členy (viz např. polsko-litevsko-ukrajinskou brigádu).
Jaké jsou praktické důsledky této politiky? NATO není faktorem stability, ba naopak: imperiální ambice „obrany transatlantických zájmů“ destabilizují Evropu a ohrožují světový mír v globálním měřítku. Konkrétními důsledky jsou studená válka s Ruskem v novém hábitu, odstavení OSN na vedlejší kolej, nárust vojenských výdajů. Jednou větou: nový strategický koncept z roku 1999 udělal ze Severoatlantické aliance, politický spolek, který sám sobě udílí válečný mandát – vojenskou organizaci v trvalém nasazení.
A jak se k tomu postaví Česká republika? Zaujme pozici poslušného pěšáka nebo suverénního státu, který se nenechá vtáhnout do vojensko-politického hazardu, ve kterém může Česko a Evropa jako taková jen ztratit?
foto Ivan David
