NATO je anachronizmus doby

Avatar
Původní autoři

Petr Schnur
14. 7. 2016 (zasláno autorem)
Atlantický summit ve Varšavě se konal ve znamení řinčení zbraní, dragounských jízd, ukrajinské krize, doznívajícího mýtu „arabského jara“, polské antiruské histerie a verbování nových členů. Vzhledem k brizantní situaci jak v Evropě, tak na Blízkém východě a severní Africe by neškodilo připomenout historický posun strategické koncepce Severoatlantického paktu od teritoriální obrany členských států k permanentnímu intervencionalismu „all around the world“. Cestu aliance dějinami a její transformační proces lze rozdělit do tří fází.


Ta první byla ve znamení mocenské polarity doby tzv. studené války. Oproti zcela účelovým interpretacím ustavujícího dokumentu z roku 1949 po listopadu 89 hovoří Washingtonská smlouva jasnou řečí. Čl. 5 obsahuje možnost, nikoliv povinnost pomoci resp. kolektivní obrany při vnějším napadení. Zároveň její text zcela jednoznačně deklaruje propojení smluvní koncepce s Chartou OSN, tedy s mezinárodním právem, a sice v závazné formě. Jde jak o preambuli, tak o články 1, 5, 7 a 12. Tolik k politické linii smlouvy. Co se vojenských aspektů týče, šlo o koncept teritoriální obrany členských států.

Tento strategický koncept přetrval v různých variantách a obměnách, jakými byla doktriny nukleární odvety z roku 1957 a následně flexibilní reakce, se kterou přišli v roce 1962 Američané a kterou v roce 1968 oficiálně převzalo NATO. Tato linie platila až do konce studené války.

Období let 1991 (summit v Římě) – 1999 (opět Washington) by se dalo označit jako vytváření nového strategického konceptu, který na jedné straně překonával – jak se nyní ukazuje dočasně – struktury konfliktu Východ-Západ, na straně druhé postupně vytvářel politicko-vojenské struktůry, které umožňovaly instrumentalizovat NATO v zájmu zachování americké dominance ve světě.

Vrcholem tohoto vývoje bylo přijetí nových středoevropských členů a summit ve Washingtonu 1999. Ten přinesl zásadní změnu strategické koncepce, která znamenala opuštění doktriny obrany území členských zemí směrem k obraně zájmů transatlantického společenství, a sice i vně teritorií smluvních partnerů. To znamená odhodlání použít vojenskou sílu ve formě intervencí ‘out of area’. V praxi jde o preventivní reakce na krize, které nespadají pod Čl. 5, které ale (údajně) ohrožují euro-atlantický prostor (sic!). Snad není potřeba zmiňovat, jak široký je interpretační prostor pro výrazy jako ‘krize’ nebo ‘periferie euro-atlantického prostoru’. Zároveň bylo novým strategickým konceptem OSN postaveno „mimo hru“; vojenské intervence se mají konat pokud možno s jejím souhlasem, v případě nutnosti i bez něj. A rovněž není nutné připomínat první test této nové strategie téhož roku v Jugoslávii.

Tento vývoj znamenal rozchod s články smlouvy z roku 1949, které hovoří o obraně členských zemí před vnějším útokem a které aktivity Severoatlantického paktu provazují s mezinárodním právem. Navíc šlo o faktické porušení příslibů, že NATO nebude expandovat na Východ směrem k hranicím Ruské federace. Jak víme, přijetí nových středoevropských členů byl jen počátek systematického nárůstu členských států a faktického obkličování Ruska Severoatlantickou aliancí. A doktrinou preventivních intervencí ‘out of area’ se NATO dominované Spojenými státy postavilo nad mezinárodní právo.

Nový strategický koncept tedy umožňuje účelovou a svévolnou interpretaci tzv. transatlantických zájmů: kde začínají, kde končí a kdo je definuje? Navíc je jasné, že aliance převzala roli míče, který si mezi sebou podle potřeby a specifických strategických zájmů přihrávají politicky potentní členové paktu. A nejde jenom o Spojené státy. Právě agrese proti Libyi tento trend potvrdila. Akci rozjely Paříž s Londýnem, nicméně vzhledem k neschopnosti těchto dvou neokoloniálních velmocí porazit libyjskou armádu, a to i s pomocí pozemní islamistické falangy, válku postupně převzalo NATO pod vedením USA. Není potřeba dodávat, že v rozporu s mezinárodním právem i vlastními statuty zakládající smlouvy.

Riga 2006 přinesla potvrzení koncepce z roku 1999, o čtyři roky později spatřila světlo světa konkrétní definice jejich tří „nosných sloupů“: kolektivní obrany, krizového managementu (možnost vojenských intervencí kdekoliv ve světě i bez mandátu OSN) a tzv. kooperativní bezpečnosti, což neznamená nic jiného než systematické verbování dalších členů resp. vytváření kvazi členských států tzv. partnerskými smlouvami, ať již přímo s NATO nebo s jeho jednotlivými členy (viz např. polsko-litevsko-ukrajinskou brigádu).

Jaké jsou praktické důsledky této politiky? NATO není faktorem stability, ba naopak: imperiální ambice „obrany transatlantických zájmů“ destabilizují Evropu a ohrožují světový mír v globálním měřítku. Konkrétními důsledky jsou studená válka s Ruskem v novém hábitu, odstavení OSN na vedlejší kolej, nárust vojenských výdajů. Jednou větou: nový strategický koncept z roku 1999 udělal ze Severoatlantické aliance, politický spolek, který sám sobě udílí válečný mandát – vojenskou organizaci v trvalém nasazení.

A jak se k tomu postaví Česká republika? Zaujme pozici poslušného pěšáka nebo suverénního státu, který se nenechá vtáhnout do vojensko-politického hazardu, ve kterém může Česko a Evropa jako taková jen ztratit?

foto Ivan David