19. 7. 2016 zdroj a zdroj
V noci z pátku na sobotu v Turecku téměř proběhl vojenský převrat. V nejdůležitějších městech probíhaly nejen pozemní střety, ale i boje ve vzduchu. Ráno bylo jasné, že se převrat zadrhl. O příčinách a poučení této noci přemítal ve vysílání Rozhlasu “Komsomolskaja pravda” šéfredaktor časopisu “Národní obrana” Igor Korotčenko.
Igore Jurjeviči, na vašem účtu na Facebooku jsem četla toto: “Janukovyč je hadr, zbabělec bez vůle, třásl se před USA, ale Erdogan, i když je to pořádná pakáž, ale soustředil vůli do pěsti a vyhrál”.
Skutečně je tomu tak. Bez ohledu na to, jaký máme k Erdoganovi vztah, je třeba poznamenat, že projevil volní vlastnosti. I když, abych byl upřímný, včera v noci se mně zdálo, že už prohrál, protože nevystupoval v národní televizi, ale na nějakém bezvýznamném účtu. Armáda prováděla masivní údery na parlament, na rezidenci, ale Erdogan se už obrátil k národu s žádostí, aby vyšel do ulic. Já, upřímně řečeno, když jsem posuzoval šance, jsem je odhadoval přibližně tak, že Erdogan má naději se udržet na 25 procent a asi na 75 procent to, že zde bude čistě uchvácena moc. Evidentně byly klíčovým faktorem Erdoganova úspěchu dvě okolnosti.
První z nich spočívala v tom, že se obrátil ke svým příznivcům, k lidem, byl schopen je mobilizovat, ti vyšli do ulic v Ankaře a v Istanbulu, a pučisté byli demoralizováni. Druhým faktorem je skutečnost, že část vyššího velitelského sboru, generalita Erdogana podpořila a nepřipojila se k pučistům. To znamená, že vznikla taková situace, kdy turečtí spiklenci vystoupili v roli plukovníků Stauffenbergů – iniciátorů snahy o odstranění Hitlera od moci v Berlíně a nevyhodnotili všechny okolnosti, za což zaplatili životem. Proto v této situaci Erdogan skutečně vyhrál. No a ať máme k němu jakýkoli postoj, existuje velmi jasné chápání, že státní převrat, vojenský převrat – to je nepřijatelné z hlediska zásad demokracie, ústavy, proto samozřejmě tím, že vyhrál, znovu prokázal svou legitimitu, i když si myslím, že teď bude požadovat od parlamentu téměř diktátorské pravomoci. Ale to bude později.
A bude mít skutečnost, že Recep Tayyip Erdogan, turecký prezident chtěl uprchnout, reálně uprchnout k Angele Merkelové, vliv na míru jeho popularity?
Nemyslím si, že to bude mít vliv. Skutečnost, že se cukal, no, to je přirozené chování v situaci, kdy cítil, že všechno skončí. Státní převrat je uskutečňován podle klasického schématu: vůdce režimu je odříznut od všech druhů komunikace, pokoušejí se jej buď najít nebo zničit. Ty letecké údery, které probíhaly, vždyť se útočilo i na hotel, kde se Erdogan měl podle předpokladů pučistů v tom okamžiku nacházet. Ze vzduchu byla napadena jeho rezidence. To znamená, že v klasickém plánu spiklenci jako by jednali správně. Možná se jim nedostávalo prvku štěstí, nebo chyběla koordinace akcí. V takovém případě, jako je státní převrat, existuje suma náhod, které mohou hrát jak ve prospěch těch, kteří se snaží chopit se moci, tak i ve prospěch těch, proti nimž je převrat zaměřen. A vznikla situace, kdy i štěstí i úspěch a nesporně i volní vlastnosti byly silnější u Erdogana.
Ale je samozřejmé, že kalkuloval s variantami, které by pomohly sezachránit, kdyby se situace vymkla z pod jeho kontroly. A pak, je možné, že se ani nepokoušel uprchnout – to zní v podstatě správně, ale hrubě – možná hledal nouzové varianty pro případ, že by se nedržel u moci, to znamená, že počítal s nutností ústupu.
Nyní důležitý moment. Píšete, že pokus o převrat s nočními boji se konal v členské zemi NATO, tam jsou ve skutečnosti rozmístěny jaderné taktické zbraně. Myslíte si, že bude nutno požádat o mimořádné zasedání Rady Rusko-NATO? Co můžeme na tomto setkání říci? V čem spočívá nebezpečí?
Víte, musíme nyní konstatovat (jako bychom nyní zatloukali hřebíky informací do Stoltenbergova mozku), že NATO, které se polohovalo jako hlavní garant stability a bezpečnosti, má do očí bijící problémy samo o sobě. Jeden z nejdůležitějších členů NATO – Turecko, v němž, nu, promiňte, v 21. století v hlavním městě probíhají letecké boje, ostřelování dělostřelectvem, údery ze vzduchu. Toto nebylo, dokonce ani když došlo k převratu v Chile v roce 1973, kdy Pinochet svrhával Allendeho. Tam byly akce armády přesnější, lokálně vymezenější. Ale tady máme skutečné noční boje na území jedné z největších členských zemí NATO, kde se řeší otázka moci. Přičemž jejím uchvácením vojenskými pučisty.
Znamená to, že NATO nefunguje?
NATO nemůže zajistit svou vlastní bezpečnost. Promiňte, NATO, které ve Varšavě prohlašovalo, že hlavní hrozbou pro bezpečnost je Rusko, vlastně dostalo úder od mezinárodního terorismu v Nice a hned na druhý den – vojenský převrat v Turecku. Musíme nyní NATO říci: podívejte se do zrcadla … a vy se zatím snažíte přesouvat ukazatel na Rusko. To znamená, že zde musíme ukázat informační zoubky. Být aktivní. No, víte, možná to zní cynicky, ale situace je taková, že můžeme přitlačit NATO “hlavou ke zdi.”
Aliance se naprosto zdiskreditovala. Mimochodem, nedávno proběhlo zasedání Rusko-NATO, které nic nevyřešilo. Vzniká pocit, že se zaměřili na skutečnost, že Rusko = Putin = hrozba a nic jiného před sebou nevidí …
Za tím je dělení obrovského vojenského rozpočtu. Teď tam doslova vytloukají u každé vlády členských zemí NATO, aby byla 2% HDP vynaložena na armádu. A podívejte se, čí zbraně se nakupují? Americké zbraně. Proto hlavním beneficientem jsou Američané. V tomto smyslu konají metodou cukru a biče, aby stimulovali i svou vlastní vojenskou ekonomiku.
V tomto smyslu jsou chlapíci, opravdu, protože používají i stroj NATO na podporu své vlastní národní ekonomiky. No, vojenského sektoru, na tom nezáleží, ale přesto, podívejte se, jak jsou v této situaci Američané pragmatičtí. A my nyní v této situaci s Tureckem, s Nice musí jednat stejným způsobem. Pragmaticky.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
