Darja Aslamova
31. 7. 2016 zdroj
Darja Aslamovová, speciální korespondentka Komsomolské pravdy, besedovala s člověkem, který se každý den na vlastní oči přesvědčuje o tom, jak evropská velmoc stále více ztrácí svou identitu. Darja se prochází po Marseille, konkrétně po její arabské čtvrti. Známí jí důrazně poradili, aby si sundala všechny cennosti, protože by jí brilianty z uší mohl arabský výrostek odervat – i s ušima. Proto si na výlet do arabské čtvrti vzala pouze fotoaparát, 20 euro a kopii cestovního pasu. Kdyby ji zabili, ať ji mají podle čeho poznat. Zatím ji tam pouze se zájmem sledují; všude prodávají halal pizzu, proti uzavřenému chrámu na Dominikánské ulici prodávají talismany a muslimské cetky.
V centru náměstí se tyčí velkolepý triumfální oblouk v románském stylu a okolo něj se procházejí těhotné arabské ženy v burkách, před sebou tlačí kočárky, kolem nich se pak rojí i jejich starší děti. Darje to připomíná scénu z nějakého historického filmu o Římu obsazeném barbary.Tento oblouk podle Darji buď muslimové zničí, nebo ho zachovají a budou děti učit tomu, že jde o dílo arabských stavitelů, stejně jako kosovští učitelé v albánských školách vtloukaly dětem do hlavy, že překrásné starobylé srbské chrámy jsou poklady albánské architektury, které obsadili zlí Srbové. Velké množství těhotných arabských žen jí pak připomíná nejvýhodnější byznys ve Francii: Čtyři děti zabezpečují dobrý příjem od státu, bezplatné zdravotní pojištění, bezplatné vzdělání a množství dalších výhod. Jestliže nějaký „na hlavu padlý“ výrostek spáchá sebevraždu s výkřikem „Allah abkar!“, maminky s dětmi se nikdo neodváží ani dotknout. Jsou přece Francouzi!
Stéphane Ravier hodnotí činy vlády jako „cirkus“, jenž vnucuje občanům pocit bezpečnosti, říká tento politik a též regionální lídr strany Národní fronta. Vojáci podle jeho slov nemají ani právo prohlédnout si tašky, nemluvě o právu zatčení a použití zbraně. Nesmějí se „dotknout“ občana, pokud vedle nich nestojí důstojník soudní policie. „Patriot“ Sarkozy, bývalý ministr vnitra, propustil z policejních složek a četnictva 12 500 lidí, protože „Francie je bezpečná země“. Nyní se tu nedostává vojáků, policistů i zbraní. Mají je pouze ti, kteří nemají právo je používat. Proto si policisté na služebně hrají hry na mobilním telefonu.
Na otázku, zda se Francie nachází ve válečném stavu, odpovídá Ravier, že ano. Nejedná se ovšem o klasickou válku, protože se bojuje s nepřítelem, kterého důkladněji poznáte, až když spáchá teroristický čin. Proto si podle jeho musí Francouzi vytvořit účinné mechanismy boje s terorismem nikoli jen z vojenského, ale především z právního hlediska.
Nejedná se podle něho o válku občanskou, nýbrž o válku mezi Francouzi a «franko-quelquechose”, tedy s takzvanými Francouzi. Každý „ne úplně Francouz“ by měl ztratit státní občanství po spáchání trestného činu…
Na otázku, proč nevyhostili včas pachatele masakru v Nice, odpovídá s ironií, že Francie je zemí „svornosti, rovnosti a bratrství“. Jeden ze Sarkozyho zákonů totiž zakazuje vyhostit ze země zahraniční občany, pokud mají ve Francii příbuzné a rodinu, tj. děti. Stačí, když se děti učí na francouzské škole – v tom případě je nedotknutelný. To je precedens sahající do dob Velké francouzské revoluce a mající kořeny také v Deklaraci práv člověka a občana – až na to, že slovo občan se z deklarace jaksi vytratilo.
Jako senátor měl S. Ravier možnost se účastnit zasedání příslušného senátu, který rozhodoval o podmínkách přijetí syrských uprchlíků. Ne o tom, koho přijmout, ale o tom, jak jim vytvořit co nejlepší životní podmínky. Nedávno upozornil ministra vnitra na to, že hranice překračují také potenciální teroristé, a on reagoval slovy, že Francie tradičně – už od r. 1793 – přijímá všechny uprchlíky. Od tohoto roku se ovšem radikálně změnila politická situace.
Darja připomíná reakci médií, která „se rozplývají“ nad situací muslimů, potom „pláčí“ nad mrtvými Francouzi, ale osud pěti Rusů a dvou nezvěstných je vůbec nezajímá.
S. Ravier reaguje slovy o tom, že zde nikdo za nic nenese odpovědnost. Politická elita tvoří uzavřenou společnost, při volbách si pouze vyměňují posty, případně změní „barvu“ politické strany – z levé na pravou a naopak. Politická elita je úzce propojena s mediálními elitami. Obě jsou odtrženy od reality obyčejného života. Když se slušný a daně řádně platící Francouz zapomene v autě připásat nebo zvýší rychlost, hned ho pokutují. Zato drogovému dealerovi, např. z Maroka, budou dávat první, druhou a další šance.
Darja připomíná poněkud absurdní příhodu, která se jí stala v jednom francouzském městečku. Zadrželi ji tři četníci a chovali se k ní jako k teroristce. Potom se vyjasnilo, že si nezapnula airbag. Ti tři jí přednesli dvacetiminutovou řeč, nerozuměla z ní ničemu, protože zná jedinou francouzskou frázi: c’il vous plait une coupe de champagne („číši šampaňského prosím“). Dvacet minut jim anglicky vysvětlovala, že se „odpásala“ minutu předtím, aby se zeptala nějaké tetky na cestu na Marseille. Chtěli po ní devadesát euro pokuty, potom se ale spokojili s napomenutím.
Dále se S. Ravierem hovoří o neúspěchu Národní fronty v druhém kole voleb. Vysvětlil jí, že média ve spojení s odbory, byznyssférou a vůbec celý systém vytvořily dojem, že po jejich vítězství se rozpoutá občanská válka. Vyzvaly také „ne úplné Francouze“, aby se hojně dostavili k volbám.
Informuje Darju o tom, že idea integrace muslimů do společnosti „krachla“, proto se teď hovoří o tom, že je nutno oceňovat kulturní odlišnosti mezi národy. Migranti se už nemusí učit francouzštinu ani přijmout francouzskou kulturu a tradice. Mohou si proto dělat, co chtějí. Vyžadují pro sebe mešity, odlišný systém výuky ve školách pro chlapce a dívky, halal jídlo ve školních jídelnách, hidžáby, oddělené prostory v plaveckých bazénech, vnesení muslimských svátků do křesťanského kalendáře. Darja to komentuje slovy, že muslimové nás integrují.
Ptá se, kolik jich ve Francii je. S. Ravier přiznává, že neexistuje žádná statistika. Nesmíte se lidí ptát na jejich víru. Jeden arabský politik nedávno prohlásil, že ve Francii žije 20 milionů muslimů. Dále starosta připomíná anketu jistého populárního časopisu, který před několika lety zjišťoval formou ankety, které jméno je nejpopulárnější. Byl jím několikrát Mohamed. Dnes tato rubrika zmizela. Není záhodno upozorňovat na to, kolik Arabů zde skutečně žije. Sám Ravier má na základních školách své čtvrti 80 % dětí arabského původu.
Jako člověk je starosta pesimista, jako politik musí být optimista a doufat, že se lidé probudí a že se postaví migrantům. Kdyby byl velký pesimista, tak by – jak smutně říká – žádal o politický azyl v Rusku. Ruský prezident je mu velmi sympatický, protože bojuje s terorismem. Jestliže tak neučiní i Francie, čeká ji osud Kosova.
Po odchodu od starosty navštívila Darja restauraci naproti radnici. Arabský „ochránce pořádku“ trošku mluvící anglicky jí poskytl židli a začali spolu hovořit o uzavřeném katolickém kostele. Prý je uzavřen navždy. Francouzi nechodí do kostela. Nemají víru v Boha. Muž z ochranky pochází z Alžíru. Je věřící a má tři děti. Když jeho žena s dětmi přijela do Marseille a obhlédla situaci, sebrala je a vrátila se domů. Ať se prý učí na domácí škole a nejsou z nich drogoví dealeři. Podle jejího mínění francouzské školy učí děti nevíře v Boha a vůbec – činí z nich amorální bytosti, které si neváží starších a nepečují o mladší sourozence.
Muž oceňuje úlohu Ruska jako velmoci usilující o mír a pořádek ve světě. Je protiváhou USA. Je jedinou zemí důsledně bojující s teroristy – nyní v Sýrii.
Vybrala a přeložila PhDr. Alena Mikulášková
