Geo
8. 7. 2016
Ledy se daly do pohybu. Koncept „evropských hodnot“ přešel do stadia klinické smrti. Ilustrací jeho stavu je maskot Jakub Janda, jemuž se už ani nedaří pronikat do mediálního mainstreamu. I majitelé hlavního proudu totiž pochopili, že frontová linie se posunula o kus blíže k nim a že teď je třeba jít až na dřeň – odhalit existenční hrozbu pro euroatlantickou liberální nenažranost. Ukázat bytostného nepřítele této sebevražedné zrůdy. Je jím Eurasie, a to nejen v metafyzickém slova smyslu.
Britské elity musely volit mezi dvěma pro ně špatnými možnostmi. Buďto brexitem dávat všanc zničení projektu zvaného „Evropská unie“ – vytvořeného atlantickou oligarchií, jejíž jsou samy součástí –, anebo zůstat „uvnitř“ a riskovat, že po úplném zaplavení ostrovní země imigranty a prudkém poklesu kvality života v souvislosti s přijetím TTIP se hněv Britů obrátí proti nim. Ne nadarmo se říká, že zatímco USA představují svaly, Británie mozek. A tak chtě nechtě zvolily první možnost a zkusily cestu hýčkaného Švýcarska – pokud už není pozdě.
Až sem historický proces, stále obtížněji řízený globální oligarchií, došel a přitom spustil další, ještě hůře kontrolovatelné procesy. Těmi jsou nejen předpokládaná destrukce stávající EU, hrozící rozpad některých států, ale především nakukování zemí, které ve skutečnosti nikdy nebyly „Západem“, znovu na Východ.
Server Eurasia24.cz tyto tendence předpovídá a sleduje od samého začátku své existence. Smyslem jeho bytí je ostatně informování o procesech směřujících k vytažení české a slovenské kotvy z Atlantiku – kam nikdy nepatřila už z kontinentální povahy našich zemí – a namísto ní zatlučení pevného kůlu do eurasijské pevniny, která je a vždy byla domovem našich národů. A to nejenom s ohledem na jejich historický prapůvod.
Blíží se čas, kdy uplyne čtyřicet let od našeho slaveného přechodu k takzvané „západní liberální demokracii“. Pokud vůbec dostaneme šanci srovnávat toto období se čtyřiceti lety „ruského jha“, dopadne toto srovnání pro Západ katastrofálně.
Jak se ztenčují zásoby, nahrabané staletími atlantického parazitismu, z nichž jsme nakrátko dostali možnost potupně ujídat, a jak nás dluhová past svírá stále bolestivěji, je katastrofou už uplynulých sedmadvacet let. Z hlediska perspektiv, stability, bezpečí, sociální spravedlnosti, ale i rozvoje strategické infrastruktury naprosto nesrovnatelných se stejným obdobím před rokem 1989.
Zatímco nám teď neustále opakují, že „nikdy v historii jsme se neměli lépe“, není daleko doba, kdy „socialistická totalita“, tedy naše donedávné a přirozené připoutání k Eurasii, bude komplexně vyhodnocena jako zatím nejúspěšnější období dějin našich zemí. Nastane plné uvědomění toho, že nás tehdy sice tlačila bota, ale nevnímali jsme, jak nás hřeje kabát.
A navzdory tehdejšímu jazyku – marxistické propagandě a proklamovanému pokrokářství – bylo toto období skutečným konzervátorem odkazu našich pradědů a těch nejcennějších staletých tradic a hodnot, které rozmetala postmoderna a komerce na živné půdě predátorského liberalismu.
Ale zpět k probíhajícímu procesu. Pokud jej násilně neukončí Hillary Clintonová vyvoláním velké války – spásné pro její sponzory a nakonec i voliče, protože ti se budou chtít po nastávajícím půstu konečně pořádně nakrmit – jeho výsledkem může být opět naše dlouhodobá stabilita, stojící na základech jiných bezpečnostních a hospodářských struktur.
Struktur, které nevznikly za účelem kolonizace národů a jednostranného zisku bandy nenažranců (EU), jejich astronomicky drahé ochrany a prostředku agresivního dobývání (NATO) a prosazování zhoubné ideologie, jež otročí a plíživě ničí všechny nemající přístup k těmto ziskům (liberalismus).
Řeč je o alternativních strukturách, které vznikly z takových východisek, jako je potřeba skutečně udržitelného rozvoje (Eurasijská hospodářská unie) či prosperita „Společnosti středního dostatku“ (Nová hedvábná stezka) a upřímné (protože existenčně nezbytné) snahy o zajištění stability a bezpečí (Šanghajská organizace pro spolupráci, Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti).
A právě tyto struktury v nás mají budit děs a hrůzu z „agresivity putinovského Ruska“, „rozpínavosti komunistické Číny“ a samozřejmě obligátního „šlapání po demokracii a lidských právech“. Dokud byl stav Evropy v „normě“ a na Západě existovalo přesvědčení, že se povede vtáhnout Ruskou federaci do války na Ukrajině, mainstream existenci těchto struktur víceméně ignoroval.
Jakmile je ale stále zřejmější, že se Rusko nepodaří opětovně destabilizovat a vykrást bez vyvolání globálního konfliktu, eroze „euroatlantického společenství“ nabírá na rychlosti. A už neexistuje žádný přesvědčivý argument ve prospěch tohoto umělého slepence. Pozlátka došla.
Všichni kromě uplacených či vydíraných politiků a pisálků už musí vidět a vědět, jakou misi skutečně plní Vladimir Putin. Jeho patnáct a půl roku u reálné moci pro ně musí být nesmírně skličujících. Démonizace ruského lídra dva roky před jeho pravděpodobným znovuzvolením začíná, i přes křečovitou gradaci, zoufale nefungovat a vyvolávat přesně opačný efekt.
A tak najednou z mediální mlhy vystupují kontury struktur, o kterých byla řeč. Už není možné je nevidět a tak je třeba s nimi zatočit, dokud to jde. Nastupují pisálci a to, čemu se říká „think-tanky“. Jak jejich strach vypadá v praxi, ukazuje článek nadepsaný „Geopolitický tanec draka s medvědem. Evropa se rozpadá, Eurasie sílí“, který publikoval ve středu 6. července server Lidovky.cz.
Názor na text nechť si každý čtenář udělá sám, případně mu pomohou zajisté objektivně vybraní „pozorovatelé“, kterými jsou nějaký člověk z moskevského Carnegie Centra, nějaký druhý člověk rovněž z Carnegie centra a nějaký člověk z Varšavské univerzity. Ať žije rusofobie.
Za citaci ale stojí závěr textu, kde je řečeno vše:
„Východní Evropa samozřejmě není Střední Asie, byť by s ní poslední dobou začala nabírat jistou podobu. Zásadní rozdíl spočívá kromě odlišné politické kultury hlavně v institucionálním ukotvení části východní Evropy v euroatlantických strukturách, především v Evropské unii a v NATO. Evropská unie se ovšem zmítá ve vleklé krizi, nebo spíše v souběhu několika krizí najednou. Odchodem Velké Británie dále oslabí, včetně své normativní role při obraně demokratických institucí členských států proti vlivové infiltraci zvenčí.
Brexit tak vposledku povede k rozšiřování vlivu „eurasijské integrace“, totiž rodící se mocenské osy Moskva – Peking, na západ. Při zkušenostech z posledních dvou let si není těžké představit dobu, kdy bude i Česko stát v měnícím se domácím i geopolitickém rozložení sil před zásadní volbou. Člověk se bojí pomyslet, nakolik je tato země na takový osudový moment připravena.“
Strach z Eurasie roste. Osudový moment je za dveřmi.
Geo, Eurasia24.cz
