Ukrajina 2016 -II.

– PT  –
22.7.2016 Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com 
(pokračování)

je tu sice vnímaná, leč osobní zkušenost s ní má málokdo. Ano, existují odvody, ale ty se týkají jen minimálního množství lidí, ovšem jsou zcela nepopulární. Nikdo bojovat nechce a překvapilo mě, že místní naprosto neodsuzují ty, kteří se odvodu vyhýbají. Mají sice prý rádi svou zemi, ale zemřít nechce nikdo.

Ano, jsou tu dobrovolnické prapory, nicméně není jisté, že by takový dobrovolníci byli pro místní nějací hrdinové. Prostě, když se jim chce bojovat, ať si jdou. Ovšem pokud už narazíte na někoho, kdo tu trpkou osobní zkušenost má, pak jakákoliv i malá tolerance je u konce. Když vám například ve válce zemře strýček, tak také zvoláte “Jak bych mohla mít Rusy ráda?” To je pochopitelné a námitka, kolik jiných strýčků, otců, bratrů, synů a dalších příbuzných má třeba právě onen strýček na svědomí je sice možná logická, ovšem je zcela mimo realitu s ní argumentovat…

Kolik lidí ve válce už zemřelo? Nikdo to vlastně neví. Vzhledem k tomu, že bojuje nejen pravidelná armáda, ale i dobrovolnické bataliony, tak neexistuje žádná centrální registrace, a pokud snad existuje, nikdo její závěry nezná. Že jsou ale za válku zodpovědní Rusové (tedy Putin), to je každému naprosto jasné a o tom se nejen nediskutuje, ale ani v nejmenším nepochybuje. Nikdo také neřeší, co si asi myslí místní obyvatelstvo v Doněcku při bombardování atd. Jakkoliv je zdůrazňováno, že ruskou kulturu a literaturu zde obdivuji, tak vám na druhou stranu řeknou historiky o privatizaci, kdy zde prý právě “noví” Rusové zprivatizovali mnoho podniků, aby je posléze zlikvidovali ve chvíli, pokud se tyto staly konkurencí pro jejich domácí mateřské. Že se to samé dělo i u nás a v přímo masivní míře v bývalé NDR, to je pro místní neznámé. Můžete slyšet obvinění Ruska, že z oblastí na východu odváží vybavení některých strategických podniků, například jistého muničního závodu, a to pod záminkou humanitární pomoci. Ta byla dodána, ovšem zpět jely kamiony plné strojního zařízení. Ty fabriky, patřící Rinatu Achmetovi, tak ty prý pracují, ostatní jsou zničené a opuštěné. Potvrdit se dá pouze to druhé.

Putinovi absolutně nelze důvěřovat, neboť prý v Ilovajském kotli byla gentlemanská dohoda mezi Putinem a Porošenkem, že se Ukrajinci vzdají a stáhnou, zatímco Rusové obsadí příslušnou oblast, a tato dohoda prý byla Rusy porušena a vzdávající postříleni či zajati. Ověřováním něčeho takového se tu nikdo nezabývá. Ano, uznávají tristní výkony své armády, ale je to dáno prý tím, že na Ukrajině nikdo bojovat nechtěl, s válkou nikdo nepočítal. Úspěšnost ruských (či opolčenských, jak chcete) sil v obraně je pro místní důkazem, kdo válku chtěl a kdo ji začal.

Fakt zdejší absolutní důvěry v ukrajinskou propagandu je překvapivý i v kontextu skutečnosti, že zdejší měli za dob komunismu v Rusku dost jedinečnou možnost poslouchat polskou televizi, případně byli i v dosahu Svobodné Evropy (a jak mi potvrdili, poslouchali ji). Pravda, “Poláka” poslouchali hlavně proto, aby měli možnost sledovat západní filmy, v Rusku jinak neznámé, leč už pro ten fakt, že byli schopni získávat jiné zdroje informací by jim tato zkušenost mohla být inspirací pro dnešek. Připadá mi, že není. Možná je pohodlnější věřit oficiální verzi, než se trápit morálními otázkami.

Polská menšina je zde sice malá, ale běžné jsou smíšené sňatky a lidé s polským původem získali “Kartu Poljaka”, která jim dává některé výhody polských občanů, například bezvízovou cestu do EU apod. S Polskem je uzavřena dohoda o příhraničním bezvízovém styku, takže lidé do 30km od hranic mohou v Polsku nakupovat, což dříve bylo z cenových důvodů celkem využíváno, ale nyní vzhledem k propadu hřivny už jsou ceny v Polsku vyšší, než zde.

Co se vztahům k Rusům jako národu týče – navzdory přesvědčování je zcela evidentní, že místními Rusy, jako národem, když ne pohrdají, tak jej považuji za “méněcenný”. I to slovo je asi trošku přísné, ale vládne zde evidentní přesvědčení, že Ukrajinci jsou v něčem lepší či kulturnější. Můžete si vyslechnout, že Rusové jsou chudí a proto na ně sankce tolik nepůsobí, že jsou zvyklí na svou chudobu – což zvláště s ohledem na ekonomickou situaci zde a tam zní poněkud komicky. Troufám si tvrdit, že pokud vynecháme bohatou Moskvu a Petrohrad, či třeba Jekatěrinburg, tak chudá ruská vesnička ze zapadákova se od té ukrajinské moc lišit nebude.

Je ale třeba si uvědomit, že dle mých zkušeností je tato část Ukrajiny evidentně bohatší, než části jiné (a i to málo z ruského venkova, co jsem měl možnost vidět). Jednak kolem Lvova jsou satelitní vesničky plné novostaveb zcela srovnatelné s těmi v Evropě, ale i dále od hlavních tras je ve vesničkách možné vidět celkem slušné množství nových či opravených domů, které by klidně mohly stát na venkově v Rakousku či jinde. Je zde obrovský kontrast mezi menším množstvím chatrčí, kam by si našinec měl obavy uschovat zahradní nábytek, zpustošenými domky pospravovanými materiálem, který byl zrovna po ruce, no a oněmi novostavbami. Není to samozřejmě dáno nějakou místní ekonomickou výkonností, ale tím, že mnoho zdejších vydělává v Evropě. Výsledky jsou ale naprosto evidentní, a jak říkám, pokud chcete vidět nejbohatší část Ukrajiny, tak ta je zde. To se týká nejen domů, ale i vozového parku, který by sice našince neohromil, ale množství starých lad a žiguli, nehledě na šílenosti typu záporožec, zde je evidentně nižší, než na střední a východní Ukrajině. S tím souvisí i fakt, že pro mnoho místních byla devadesátá léta první možností pořídit si auto, no a zde byla reálná šance si nějakou ojetinu dovést.

Nejen po stránce soukromých “záhumenků” je tato oblast viditelně bohatší. I po stránce infrastruktury a veřejných staveb se dá říct, že jsou zde přeci jen o něco upravenější. Kromě toho jsem tu nenarazil na praxi v Rusku či jinde na Ukrajině, ale i v Rumunsku běžnou. Pokud se totiž neznalý návštěvník dostane mimo hlavní města těchto zemí, určitě jej šokuje zdejší praxe nezakopávat plynové potrubí pod zem. Žlutá plynová trubka je vedena nějaký metr nad zemí a nad vjezdy, vchody případně i křižovatkami tvoří “krásné” slavobrány. V Rusku tuto praxi ještě vylepšili, takže někde i ve velkých městech (konkrétně Volžskij) takto vedou obrovské teplovodní potrubí z teplárny. Tady, ve lvovské oblasti, se naučili plynové potrubí zakopávat. Je pravda, že ještě nedospěli k dalšímu prvku civilizace – k zakopání elektrických rozvodů, ale už jen ten zmiňovaný fakt je velkým úspěchem.

Naše představa o tom, že východ Ukrajiny je průmyslový, zatímco západ zemědělský, je značně zjednodušená. I zde bylo v dobách CCCP postaveno hodně často i strategických podniků, nicméně možná i vzhledem k nepřítomnosti uhlí a těžkého průmyslu se na zdejších firmách významně hůře podepsala privatizace. Hodně jich proto zaniklo, ovšem stále tu průmysl je, a pokud mohu opatrně soudit z mě jediné známé firmy, ten zdejší se na rozdíl od zbytku Ukrajiny dokázal aspoň částečně orientovat na Evropu. Tomu nasvědčuje i další drobnost, která našince překvapí – zdejší žlutá pole. Ne, nejsme jediní, kdo ze zbláznil do řepky. Ukrajinci to sice nepřehánějí tak, jako my, ale zdejší pěstitelé zavětřili příležitost, řepku pěstují a olej dováží do EU. Neznám podrobnosti, ale možná tímto trikem obcházejí nějaké regulace dovozu zemědělských produktů. U nás zcela neznámý je fakt, že na západní Ukrajině jsou ložiska ropy (velice kvalitní pro farmaceutický průmysl, leč v malém množství) a zemního plynu, prý i zlata, ovšem člověk asi musí vnímat s rezervou přesvědčení místních, že mají ropy ve skutečnosti mnohem více, jen se v dobách CCCP nevyplatila prospekce a hledání dalších nalezišť. Je marné vysvětlovat zdejším, že jakkoliv se na nich stejně jako na nás komunismus podepsal, už jsou 25 let samostatní.

Pokud chcete místní odsoudit, že vlastně jen využívají Evropu k pocitu vlastní “kulturní převahy” nad východem, tak je třeba poctivě dodat, že kultura stolování, vztahu k ženám, pohostinnost atd., i to je zde na vyšší úrovni, než jinde na Ukrajině či v Rusku. Samozřejmě, vycházím z několika málo návštěv, ale takové jsou mé zkušenosti. Zde se setkáte s kvalitním jídlem (zkuste to na Rusi mimo velká města), pití vodky je sice v míře větší, než malé, ale samozřejmostí jsou sýrové či salámové mísy, protože Ukrajinec (zdejší) nebude vodku pít na lačný žaludek, to je necivilizované, ukrajinské ženy v přítomnosti mužů zásadně nepijí a mohlo by se pokračovat. A pokud chcete místní odsoudit za to, že si myslí, že jsou něco víc, stačí jít do svědomí nám, Čechům – copak my v hloubi duše nemáme ten stejný pocit při srovnání s Rumuny, Bulhary? A co takoví Němci a jejich náhled na východ? Vůbec nemluvě o Italech, kteří už z principu pohrdají všemi okolními národy…

Fakt, že místní nemají Rusko v lásce, je některými našimi proruskými hlasateli démonizováno jako něco špatného, co jinde (s výjimkou Polska a pobaltských republik) neexistuje. Mohu z vlastní zkušenosti konstatovat, že toto není pravda, velký bratr na východě je nepopulární takřka všude, kam noha ruského kozáka zavítala. I Rumuni a Maďaři se spolu s Finy shodnou na tom, co výše uvedené národy – že Rusko, tedy jeho imperiální politika, je pro ně nebezpečná. Můžeme sice 100x dokazovat, že Rusko žádné Pobaltí či další oblasti obsazovat nehodlá, ale pokud tomu místní lidé věří, je to zcela zbytečné. Špatnou historickou zkušenost nelze vymazat. V tomto ohledu jsme my a Slováci ve východní Evropě výjimkou.

Podporují místní svého čokoládového prezidenta?

Byl jsem překvapen, že navzdory propagandě k němu jsou dost rezervovaní. Nevěří mu. Chápou, že bojovat s oligarchy (a oni moc dobře vědí, že to je hlavní problém Ukrajiny) s oligarchou v čele není to pravé ořechové. Jenže, prý jim teď nic jiného nezbývá, když je ta válka. Lidé prý nechtějí ještě větší rozbroje, to už by fakt skončilo občanskou válkou. A tak jej tedy akceptují, ovšem nevěří mu…

Co s tím?

Když srovnám své současné zážitky ze západní Ukrajiny s tím, co jsem se před rokem měl možnost dozvědět v její střední části, je to opravdu obrovský rozdíl. Tam bylo zcela evidentní, že si lidé uvědomují, jak jsou masírováni propagandou z obou stran. Nebylo tam zdaleka tolik nacionalismu, z války byli všichni nešťastní a dost možná ani nechápali, proč se bojuje. Velmi se obávali budoucnosti, sankcí a ekonomických problémů. Ano, podporovali západní směřování své země, ale byla tam cítit nejistota, zda ta oběť není přílišná.

Zde samozřejmě válku také nikdo neopěvuje, ale místní jsou přesvědčení, že ví, kdo za všechno může, vše ostatní je ruská propaganda. O tom se nepochybuje. Také jsou zcela přesvědčeni, že západní směřování Ukrajiny je nutnost, která stojí za všechny oběti. Fakt, jak je válka vedena, asi neřeší, ačkoliv jim takové myšlenky nejsou příjemné, neradi se o tom baví. Leč když je jasný viník – a to tady tedy je – tak se dá velmi lehce vyrovnat i s fakty méně příjemnými. Prostě, je to nutné, tak se musí bojovat.

Jak zde, tak na střední Ukrajině, je velmi bolestně vnímán Krym. Dle mého odvážného názoru by se možná Ukrajinci nějak smířili s tím, co se děje na východě, ale Krym, to je pro ně plivanec do obličeje. Pokud chtělo Rusko Ukrajince sjednotit a znepřátelit si je, tak v tomto směru udělalo skvělou práci. Jakkoliv nechci tvrdit, že vím, co se udělat mělo a jak se měly věci řešit, tak v tomto směru z dlouhodobého strategického hlediska asi nešlo o nejlepší variantu.

Minské dohody jsou nyní zde na západě zcela akceptovány a jsou brány jako východisko z války. Místní nemají žádný problém s představou, že východní část Ukrajiny bude se zbytkem země spojena jen volně a bude orientována na Rusko. Tímto svobodomyslným postojem mne dost překvapili, vypadá to, že minské dohody jsou problém spíše pro politickou věrchušku, než pro normální lidi. Za fakt, že se navzdory dohodám stále bojuje, je samozřejmě zodpovědný Putin či jeho lidé. Problém minských dohod ale spočívá v tom, co opomíjejí – v Krymu. Jak zmíněno výše, s jeho ztrátou se nikdo na Ukrajině aspoň oficiálně nesmířil.

Na otázku, čím to je, že mi zdejší Ukrajina připadá vyspělejší, než její východní část, odpovídají místní historickým výkladem. Ano, Ukrajina byla rozdělena mezi Rakousko a Rusko, posléze Polsko a Rusko, no a její západní část je tudíž dodnes mnohem evropštější. Ukrajinci si tohoto jsou vědomi a tvrdí, že to bude trvat desetiletí, než se tento rozdíl srovná. Východ, ač také ukrajinský, prostě kulturně inklinuje k Rusku.

Co se názoru na Majdan a Janukoviče týče,

zde se jak západ tak střed Ukrajiny shodují. Jakkoliv nešlo o demokratickou akci, Ukrajinci to vnímají měřítkem účel světí prostředky. Janukovič je svorně nenáviděn a zde jsou jeho provinění ošperkována historkami, že za babku privatizoval do ruských rukou některé strategické podniky. Na střední Ukrajině jsem před rokem nezaznamenal tu nedůvěru v současné politické špičky, ale je dost dobře možné, že došlo k posunu k nedůvěře na celé Ukrajině. Přeci jen, za rok zdejší vládla dokázala, že toho moc nedokáže…

Pokud se zamyslím nad budoucností tohoto konfliktu, tak snad je každému jasné jak naivní jsou představy některých, že stačí, aby Putin přestal zasahovat, a všechno se vyřeší. Sice Putin svým spolknutím Krymu nasypal hodně soli do ran, ale je jasné, že i kdyby zítra Krym vrátil a pozítří přestal podporovat opolčence, problémy samy od sebe nezmizí. Ačkoliv by Ukrajina byla schopna ztracená území připojit zpět, nic by tím vyřešeno nebylo. Jakkoliv se Ukrajinci domnívají, že protiruské sankce jim pomáhají, evidentně jim nedochází ta mnohem hlubší podstata. V tomto směru je opravdu otázkou, jak dlouho by ty sankce měly trvat. Desetiletí? Staletí?

Osobně se domnívám, že nejpravděpodobnější variantou je zamrznutí tohoto konfliktu na léta, či desetiletí. Dá se v tomto kontextu připomenout například Podněsteří, ruskou enklávu v rámci Moldávie, která i s ruským přispěním se vzepřela mateřské zemi a fakticky odtrhla, aby zde (dle dostupných informací) vzniklo cosi jako mafiánská republika. Podle toho, co vím z Rumunska, se konečně začíná hovořit o variantě, že Moldávie se tohoto území oficiálně zřekne, čímž by měla reálnou šanci plánovat aspoň v budoucnu vstup do EU, či dokonce spojení s Rumunskem.

Myslím, že pro všechny strany by bylo nejlepší právě takovéto řešení situace. Je nejméně bolestné, s nejmenším množstvím ztrát. Ovšem v Moldávii to trvalo 25 let a stále to ještě není realizováno. A nebojovalo se tam tak, jako zde. Kolik let to může trvat na Ukrajině? Kolik let může trvat, než se najde schůdné status quo a obě strany budou ochotné se vzájemně respektovat? Nevím, ale asi mnohem více, než v Moldávii. Musíme místním přát to nejlepší, aby něco takového dokázali zvládnout.