Jiří Jírovec
22. 8. 2016
Otázka, obsažená v titulku, má původ ve dvou zdánlivě nesouvisejících událostech.
Tou první byl jarní oběd s bývalými kolegy. Byli jsme všichni nestraníci z přesvědčení, ale i tak měl každý “za pasem” rok či dva pobytu v západních státech. Naše osudy dokazovaly, že Chomský měl pravdu, když říkal, že se u nás zas tak netrpělo.
Mezi jídlem a pitím kdosi poznamenal, že komunisti byli svině a mělo se proti nim bojovat. Připomnělo to Cimrmanovo konstatování: “Myšlenkou (dobýt Severní pól) byli všichni nadšeni, ale nikdo se nechtěl zúčastnit. Většinou z rodinných důvodů.”
Protože u oběda byla zmíněna i Sýrie, zeptal jsem se, jestli by ten boj byl přijatelný i kdyby měl libyjskou koncovkou, tedy rozvrácenou zemi. Prý ano, zněla odpověď.
K druhé události došlo o několik měsíců později. V neděli 7. srpna 2016 jsem při cestě autem do Prahy vyslechl na stanici ČRo Plus jeden z propagandistických pořadů, připravovaných Pamětí národa. Šlo o příběhy lidí, kteří převáděli odpůrce režimu, který vznikl po nezdařeném pokusu pravicových ministrů vyvolat v roce 1948 vládní krizi.
Ve zmíněném pořadu se otevřeně mluvilo o tom, že bývalí piloti RAF odcházeli na západ, kde se chtěli připravit na další boj, protože v naději očekávali třetí světovou válku a s ní možnost vypořádat se s komunistickým režimem.
Pomalu jsou zapomenuta padesátá léta, kdy Rudé právo pošlapávalo absolutní pravdu (čti: nutnost zničit západu neblahý politicko-ekonomický systém) a obviňovalo západní imperialisty z toho, že podporují :
“… ozbrojený nebo jiný srovnatelný boj proti Československu, provádění sabotáží, spolupráci se zpravodajskými službami, převaděčství nebo překračování státních hranic za účelem účasti v odboji a odporu proti komunismu (agenti-chodci) a ozbrojené akce proti Československu.”
Čtenář by ale měl pozdržet uplivnutí nad tak hnusnou propagandou. Citováno totiž není dobové RP, ale podstatná část Paragrafu 3, Odstavce 1 zákona, jímž Česko, možná jako jediná země na světě, posvětilo diversní akce proti vlastní zemi. (zde)
Kouzlem nechtěného, dikce zmíněného zákona potvrzuje, že komunisté tehdy měli pravdu. Citovaná část zákona navíc tvoří základ pro přiznání statutu “účastníka odboje a odporu proti komunismu”, který je spojen s diplomem, medailí a odměnou zvíci 100,000 korun. Pokud naši zákonodárci považovali onen politicko-ekonomický systém (celkem mylně považovaný za komunismus) za smrtelné nebezpečí pro celé lidstvo, pak lze takový pakatel považovat za urážku všech, kteří se sešikovali za Vůdcem jménem McCarthy.
Činnost tohoto vůdce se nijak neliší od přístupu komunistů k třídním nepřátelům. Kdyby měl náš uzákoněný pohled platit pro USA, museli bychom onu zemi považovat za nesvobodnou, protože tam existovaly mnohé atributy nesvobody, včetně rasové segregace, vyhazování z práce a špiclování lidí pomocí informátorů, vpašovaných do tamních, režimu nebezpečných struktur. Lidská práva byla, coby politická zbraň, vynalezena až v sedmdesátých letech.
Český rozhlas se zmíněným pořadem dotknul problému loajality jedince vůči vlastnímu národu. Z filosofického hlediska jde o zásadní problém: Jak skloubit právo na vlastní přesvědčení (často považované za absolutní pravdu) s následky jeho prosazování.
Možná někdo v padesátých letech věřil, že ti hodní Američané mají na mysli světové blaho pro všechny. Tedy, že jejich úmysly jsou universálně čisté a stojí za ně bojovat.
Když se podíváme na stručný přehled akcí, které jsou připisovány CIA (zde), zjistíme, že při prosazování zájmů USA, na nějaké té desetitisícovce cizích životů nikdy nesešlo. Protože účel světí prostředky, byly podporovány i diktátorské režimy a vojenské vlády v zemích, proti nimž bylo Československo procházkou růžovým sadem.
Dobrým příkladem je Sýrie, kde se určitá skupina lidí rozhodla odstranit presidenta Bashara Asada. “Umírněná opozice” dosáhla toho, že Sýrie je po pěti letech z valné části rozvrácená. Došlo k humanitární krizi, jejímž výsledkam jsou statisece mrtvých a milióny uprchlíků v táborech v Turecku, Jordánsku a Libanonu.
Chtěli jít “umírněnci” přes mrtvoly nebo jen nedomysleli důsledky svého počínání? Došlo jim, že se nechali vtáhnout do geopolitických hrátek? V těch nejde o lidi – i když obviňování z porušování lidských práv je vždy součástí propagandy. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Občanská_válka_v_Sýrii)
Obdobným způsobem dopadla Ukrajina. Tam byl Majdan, původně a údajně hnutí lidového odporu proti oligarchům, kteří popuzovali nehorázným hromaděním majetku a korupcí. Sám český kníže tam jel, aby podpořil chuďasy v jejich spravedlivém boji proti těm, mezi něž rodem i majetkem sám patří.
Oligarchové, včetně Porošenka, zůstali u moci a původní cíl odporu byl šťastně zapomenut. Ukrajina se dostala do vnitřního konfliktu s východními uzemími, která mají silnou ruskou menšinu a přišla o Krym, který Kreml nemohl jen tak nechat napospas zájmům NATO o další základny kolem Ruska..
Krym odhalil naprosté pokrytectví Západu, který odmítl uznat právo této autonomní oblasti na sebeurčení (potvrzené referendem) a přitom neváhal porušit dohody se Srbskem ohledně Kosova, aby je nakonec uznal za samostatný stát.
V souvislosti s Ukrajinou se již vůbec nemluví o tom, že měla s Ruskem dobrou spolupráci v průmyslu a dostávala energii za netržní ceny. Pravda, v poslední době tvrdili ukrajinští představitelé, že jim Rusové vnutili nevýhodně výhodné půjčky.
S nepříliš velkou ironií lze tvrdit, že USA a Západ tak urputně podporují demokratické síly ve světě, že jimsíly zůstávají jen do poloviny cesty. Vždy se podaří rozbít, někdy doslova, to staré, ale nevzniká to nové, jemuž dá žít.
Většina intervencí má stejný rukopis, a vždy lákavý název zakrývající světovládný záměr. Scénář je vždy stejný: podpora opozice daného režimu, ekonomické sankce, vyvolávání vnitřních krizí za účasti zpravodajských služeb a zbrojení, které vede k místním válkám.
Období těsně po roce 1945 se zdálo být vhodné pro rozpoutání nové války. Sovětský svaz byl nesmírně vyčerpaný a tak se vítězství zdálo být jisté. Na papíře ano, ale válka by se těžko prodávala v situaci, kdy se lidé konečně dočkali míru.
Paměť národa popisuje ochotu bývalých českých pilotů v té nové válce bojovat. Jenže podle jakého scénáře? K vyřčenému “A” nepřipojuje Paměť další písmena. A tak se nedozvíme nic o tom, jak si váleční hrdinové z RAF představovali válku. Jako dorážku zbylých kuželek? Jako cosi, co se přežene přes československé území bez následků? Chtěli vybombardovat milión či kolik komunistů, kteří měli, statisticky vzato, zastoupení v každé rodině. Nebo chránit bezletovou zónou, aby mohli Mašínové a jejich klony v klidu podřezávat policisty a jiné odporné živly?
Otázka loajality jednotlivce vůči vlastní společnosti se samozřejmě vztahuje i na politické vůdce. Západu nepohodlný Miloševič byl jako sprostý podezřelý držen ve vazbě tak dlouho, až v ní stačil zemřít. I on měl povinnosti k vlastní zemi, které vyplývaly z jeho funkce. Proto nemohl podepsat paskvil zvaný Dohoda z Rambouillet. Stačil ve vazbě zemřít dřív než soud v Haagu jeho obžalování zrušil.
Paměť národa nemá zájem analyzovat, takže se nedozvíme, co měla dělat československá vláda v době, kdy byla suverenita státu hrubě napadána akcemi, které ex-post glorifikujeme. Podle tohoto zdroje (http://www.psywarsoc.org/FallingLeaf/balloons.php) probíhala v letech 1951-56 masivní propagandistická kampaň, při níž bylo přes železnou oponu posláno na 350,000 balonů, nesoucích přes 300,000,000 letáků, knih a jiných tiskovin.
Když byla informace o této činnosti vedené CIA, po padesáti letech vládou odtajněna, CIA obratem prosadila její opětovné utajení. Co je komu do financování a metod tajných služeb.
V době, kdy je otázka propagandy znova aktuální, se nabízí i otázka komu Paměť národa a její sponsor ČRo vlastně slouží. Nebo spíš posluhují.
