Zbyněk Fiala 5. 8. 2016 VašeVěc
Česká národní banka bude pokračovat v intervenčním oslabování koruny ještě rok, nejméně do půli roku 2017. Rozhodla o tom bankovní rady, kterou poprvé vedl nový guvernér Jiří Rusnok. Proč to dělá, je záhada. Bohužel drahá. Bylo by to k smíchu, kdyby nešlo o stovky miliard. Česká národní banka vidí nebezpečí tam, kde nejsou, a přehlíží je tam, kde přímo křičí.
Bankovní rada zasedala poprvé s novým vedením guvernéra Jiřího Rusnoka zopakovala obavy z (blahodárného) vlivu nízkých cen energetických surovin a dalších komodit a hodlá pokračovat v (nebezpečném) udržování nízkého kurzu koruny další rok, do léta 2017. Nadále tak usnadní přežívání i těm nejslabším exportérům, závislým na podbízení cenou.
Součástí levné koruny je i kultura laciné práce. A kde nejsou peníze, musí být ceny nízko, to dá rozum i bez diplomu na zahraničních univerzitách. Pak jsou nehybné ceny a není inflace, po které ČNB tak touží. Něco tu nehraje. Někdo něco neumí, ale dál na to dostává stamiliardy korun.
Záhada měnové politiky ČNB má svůj počátek roku 2013, kdy se centrální banka rozhodla používat kurz koruny jako další nástroj své měnové politiky. Kdyby měl někdo odvahu a sílu, mohl by to napadnout u Ústavního soudu, protože byl fakticky zrušen měnový trh s korunou a stanoven dlouhodobý fixní kurz, který se udržuje za státní peníze.
Zákon ČNB sice zmocňuje k operacím, jejichž cílem je cenová stabilita, avšak když si přečteme komentáře ČNB k výsledkům svých zásahů, na které už vydala stejně jako vláda za půl roku na všechny položky státního rozpočtu, vidí, že ČNB je zároveň s existencí cenové stability znepokojená! Je to trochu na hlavu, ale ČNB bojuje s tím, co si lidé ve známé písničce vysnili „tam za mořem piva“ – ceny jsou stálé a v zemi je ráj. Ne, že by v naší zemi byl ráj už teď, ale každému je jasné, že stálé ceny jsou žádoucí. ČNB ráj nechce, chce inflaci.
Dejme tomu, že inflaci skutečně potřebujeme. Tahle úvaha bude hodně přes hlavu, protože inflaci (samozřejmě malou, kontrolovatelnou) potřebují jen banky a rentiéři, za předpokladu, že úroky z vkladů jsou o něco výš, aby z nich byl reálný výnos. Ale nejčastěji jde zároveň o bič na lidi, protože mzdy zaostávají za inflací. To je ten nejstarší osvědčený trik, jak lidi odřít. Mzdy za inflací dobíhají s určitým časovým zpožděním a ten rozdíl – o kolik bylo lidem zaplaceno míň než zdrávo – kasíruje zaměstnavatel.
Lidem je tedy se stálými cenami dobře a musí se divit, proč se ČNB neřídí svým zákonným zmocněním doslova. Cenovou stabilitu? Jistě, to by bylo bezvadné. Proč tedy centrální banka zároveň udržuje korunu v souchotinářské slabosti, která umocňuje naše postavení žebráků Evropy?
Čím víc se tím zabývám, tím víc mi v hlavě vrtá podezření, že to dělá proto, protože prostě nic jiného neumí. Začínám stále víc věřit názorům některých radikálních ekonomů, jako byl nositel Nobelovy ceny a guru ekonomického liberalismu Milton Friedman, že centrální banky je potřeba zrušit a nahradit je levným, třeba i starším počítačem. Máme-li se řídit nějakými formulkami, počítač to dokáže rychleji a přesněji. A pokud formulka přestane fungovat, zbavíme se jí snáze než dogmatické bankovní rady.
Teorie centrálního bankovnictví podléhají módám, a tou platnou, byť už značně obnošenou, je inflační cílení. To možná mělo smysl před třiceti lety, kdy většina produkce vznikala doma. Mezitím však malá otevřená ekonomika České republiky ztratila samostatnost a navíc i konkurenceschopnost, takže je v situaci, kdy ceny přijímá. Děláme za tolik, kolik si řeknou jiní. Máme právo jen souhlasit. Když stagnují nebo dokonce klesají ceny jinde, musíme srazit podpatky a přijmout, co se nabízí. Levnější koruna nám usnadňuje pokračovat hlouběji v tomto závodu ke dnu a sáhnout i po tom, co nikdo jiný nebere. Řeči o stabilitě měny tedy v tomto případě vedou ke stabilitě výhledu k horšímu.
Co ovlivnit nemůžeme? Především ceny hlavních dovozů. Ty se víceméně odvíjejí od ceny ropy. Před dvěma lety byla ropa za 100 dolarů za barel, teď je za méně než polovinu. Můžeme se hádat o to, zda je to dobře, nebo špatně, ale je to, nic s tím neuděláme. Inflační cílení v souboji s takovou veličinou je směšným pokusem prodavačů deště. Když déšť přijde, zasloužíme si naše královské platy. Když nepřijde, musíte připlatit, a přijde příště…
Pokles cen ropy – trvající, trendový – však není jen cenovou veličinou. Je to signál, že svět se změnil. Rozpadá se stará ekonomika, která byla založena na využívání tohoto zdroje a projevovala se také koncentrací moci z jeho monopolního ovládání. Česká republika se připojila k tomuto vlaku v době, kdy byl v největší síle, proto bezmocně vlaje někde na konci. Oslabování tohoto světa je naší příležitostí. Nové technologie zpřístupnily výrobu v menším množství, na kratší vzdálenost a bez závislosti na vzdálených ropných polích.
Rýsuje se svoboda, ale musí se to umět. Vyžaduje to modernizaci ekonomiky. Jenže jak se na to vybavit, když máme ruce v okovech uměle oslabené koruny? A ke všemu za naše peníze!
Součástí nového ekonomického modelu by mohlo být i víc dobře placených míst a větší využití kvalifikačního vzestupu, který už řadu let masově produkují naše vysoké školy. Jenže levná koruna stimuluje spíše k dojížďáku ekonomického pravěku ze století páry. Zrychluje pádění ke dnu, tedy přesně opačným směrem.
V sadě argumentů ČNB, se kterými se pustila do intervenčního oslabování koruny, najdeme i tu o vyšších mzdách. Jako pohádka pro usínání je to dobré. Levná koruna inflaci doveze, protože učiní dovážené zboží dražším, a to by mohlo působit na zvyšování mezd. Až se mzdy zvednou, ČNB toho nechá. Zkusme tedy ty konce propojit – slabá koruna usnadňuje závody ke dnu, zvedají se levné exporty s nízkou přidanou hodnotou, a to by mělo přinést vyšší mzdy…
V nízkých cenách, které k nám přináší levná ropa, prostě riziko není, nebo aspoň ne takové, jaké hlásá ČNB. Pro dovozce je to blahodárné. A bylo by to ještě blahodárnější, kdyby byl národ klimaticky uvážlivý a nebyl nízkou cenou motivován k plýtvání.
Kde riziko je? Klíčová jsou dvě.
První: Česká ekonomika je monokulturní, příliš závislá na automobilovém průmyslu zahraničních vlastníků. Dominuje Volkswagen, který začíná být existenčně ohrožen svou dieselgate. Množí se soudní spory s nedozírnými následky, objevily se i zákazy dovozu aut VW, poprvé v Jižní Koreji. Zostřený boj o zrno se dá pochopit, protože se blíží konec dnešních aut. Vystřídá je elektromobilita, možná i lepší veřejná doprava a různé formy sdílení stále autonomějších vozů. Automobilový průmysl stojí na kraji převratných inovací, které zasáhnou ČR vzhledem ke koncentraci tohoto oboru u nás více než jiné země. Něco by se mělo rychle udělat. Zadarmo to nebude. Se slabou korunou to bude dražší.
Druhé riziko: Brexit. Z EU odejde největší odpůrce prohlubování integrace, inciativu dalšího postupu přejímá eurozóna. Kdo tam nebude, vypadne z kola. Měnová intervence proti přirozenému posilování koruny je aktivní politikou zadržování republiky v přístupu k měnové unii. S takovým kurzem tam nemůžeme.
Když si člověk uvědomí tato dvě klíčová rizika, je čeho se bát. To nejsou magické formulky z inflačních modelů, to nejsou smyšlení bubáci uprchlíků. Tohle je reálná hrozba opravdu za rohem. Nereagovat na to je něco na pokraji vlastizrady. Inflační cílení tu míří do vlastního kolena. Chtělo by to něco jiného. A někoho, kdo to umí.
