Karel Sýs
28. 8. 2016
Terazky jsme zvítězili.
A teď nám dejte pokoj. Teď budeme u lizu my.
Po puči papuče!
Jak mohli vzdělanci věřit, že nad námi svítá? K čemu se po staletí literáti šprajcovali?
K čemu Dickens, Balzac, Franz Kafka?
Prohlédnuvší divíškové si stěžují v lampárně na Hlavním nádraží: „Už se zase kádruje!“
Kádrovat jste přece začali hned 17. listopadu 89! Jo že jste si všimli až teď?
Vzdělanci hlasovali pro NATO. Račte odpustit při vašem vzdělání – ochuzený uran je neškodný?
Nevěřili jste, co napsal jasnozřivý P. J. O’Rourke:
„Každá vláda je banda kurev. Problém s demokracií je, že ty kurvy jsme tam dosadili my sami.“
Nadaný blb je vždycky nejnebezpečnější kategorie.
V postmoderně stačí mlátit do kláves, kopytem sem, kopytem tam, však oni si to nahoře pan Šalda se soudruhem Štollem přeberou.
S internetem nás nerozdělí ani smrt, už vychladlému nabídne samozahřívací kotel, a ještě si můžeš do rakve objednat třípolohový fotel.
Avšak ani internet nepřinesl nic než to, o čem jsme slyšeli od babiček v pohádkách. Akorát že vlk spolkne babičku v nanosekundě.
Vrátil se středověk: hejtmani, převorové, kaplani, Panenka Marie Skočická, tajní radové, exekuce, bezletové zóny, humanitární bombardování, vedlejší škody, bankovní útrpné právo…
Jak lehce do českého slovníku vklouzl bezdomovec!
O čem ještě rozhodujeme? Jestli se syrečky budou jmenovat syrečky, jestli si smíme ohřát včerejší guláš.
Místo staveb mládeže přestavba. Místo trenek trendy. Za evropské dotace získáme novosvazáky. Gastarbeitři si vyhrnou rukávy a postaví pro ně cesty ve větvích, cyklostezky, disko- a jiné lendy…
Internetová televize Playtvak.cz. slibuje:
„Chceme lidi naučit, jak se mají smát, nabídneme jim videa o vaření či módě, zábavná videa, lifestylové show, sitcomy nebo nejrůznější návody.“
Možná řeknete: tihle kurzisti smíchu jsou jen kapka v Moři Chudých Duchem.
Velký brácha je naučí smát se do vyčerpání zásob, lézt do kočičím zlatem vyvložkované prdele, co nejrychleji promrhat pauzy mezi adrenalinovými projekty.
Usednou k sitkomům, ugrilujou si něco z monitoru, z kebulí si vytřou zbytek mozku.
Místo aby uhodili do bubnů, vyhřívají se v režimním teple z probuzené sopky.
Z toho se můžeš vytáčet, ale nemůžeš se vytočit.
Nadechni se a leť? Než se nadechneš, přiletí rakety ze všech stran a i ty budeš za chrta dán!
Blahoslavení bohatí, kteří jsou pozváni k večeři beránkově za pět tisíc euro!
Jak by se bohu, který umřel nahý, mohlo líbit baroko!
Církve všech značek spáchaly tolik zločinů, že se oltářníci musí modlit, aby Bůh nebyl!
Jenže on je a vede si přesnou a přísnou evidenci!
Jejich antény – věže, minarety, pagody i pyramidy – vysílají na falešné vlně.
Syna tesaře pobili zlatem, svatý Grál sestříhali na seriál, evangelia přetočili na komiks, Ježíšovi jde od úst bublina „Nepokradeš!“, převálcovaná bublinou říjících burz.
Pasáčky obrali o vánočky, zatímco sami ukadili kousíček myrhy.
Beránku boží daruj jim pokoj, nebo radši jednopokojový byt na Pankráci.
Kolik věřících chudáků by neumřelo hlady, nebýt jednoho pozlaceného Krista!
Kamaráde, máš zinek, wolfram, mangan, měď? Nemáš? Tak di do háje!
Kočičí zlato by vám nestačilo? Pak je vám Ježíš pro kočku!
Hlavně žrát!
Frštén: fressen!
Mandžáre, mandžáre, Kilimandžáre!
Český národ, respektive to, co z něj zbylo, cíleně vymře.
Plakát přemlouvá mladé, co v patriotické zabedněnosti hodlají zplodit potomka:
„Veronika 22 let poněkud trochu víc při těle
v Avonu si vydělává na cestování s přítelem
Prý bych se měla usadit
ale já se rozhodla po svém:
na kariéru hypotéku rodinu mám ještě času dost!“
Rozuměj: vyprdni se na všecko a cestuj. Kariéra je beztak jen pro vyvolené, hypotéka tě tak jako tak dostihne i na cestách a rodinu neuživíš.
To je křičící maso, rychloobrátkový národ.
Ale co básník, svědomí národa?
Loňský pražský festival spisovatelů si zvolil za ústřední téma strach. Nikoli však strach z krátké budoucnosti tohoto slzavého údolí!
I sesedli se intelektuálové z Emeriky, Iráku (vlastně odrodilec z Londýna), Izraele a jako přídavek přicmrdávač bez vlasti a blábolili o strachu tak nějak po freudovsku, že se rodíme se strachem, aby nám tatínek neukradl před nosem maminčin prs. Přirozeně nezapomněli ani na pana K.!
Kdysi se povinně začínalo Leninem, dnes Franzem Kafkou. Kdyby je tak slyšel, hnal by je Celetnou až do Vltavy! Angst nebo Neangst…
Strach prý prospívá lásce, ti čtyři pisálci mysleli ovšem sex. Asi proto, že ze strachu se nepostaví, a hned je o čem psát.
Strach však obchází světem. Nikoli strach z impotence.
Strach neexistuje sám o sobě.
Nebáli jsme se Němců jako takových, ale Němců, kteří vtrhli do naší země. Indiáni se nebáli bledých tváří, dokud je – nalité ohnivou vodou – nevyhnali od totemů. Vietnamci se nebáli amerických boys ani girls, dokud na jejich zemi neshodili z bezpečné výšky miliony tun svých oranžových svinstev.
Izraelské matky jsou prý vyděšené, každou chvíli mobilují svým dětem, jestli jsou dosud naživu. Palestinské matky by se musely utelefonovat, mají-li ovšem na mobil.
Izraelský spisovatel si postěžoval: prý nemohou zasáhnout v Sýrii. Vždyť už tam zasáhli a ukrojili si z dortu Golanských výšin.
To říkám, ačkoli nebo právě proto, že celá jedna větev mé rodiny zahynula za holocaustu.
Strach je mrcha setsakramentsky podšitá
