Josef Mrázek
22. 8. 2016
Tentokrát nebudu psát o tom, jak nás ohrožuje EU nebo Merkelová, ale jak naše nedůslednost a hloupost škodí ve věcech, za které můžeme sami. Ale protože již římský senátor Cato prosazoval, aby byl hlavní problém připomínán při každé příležitosti, tak úvodem podotknu po jeho způsobu „Ostatně však soudím, že zhoubné požadavky Bruselu musí být odmítnuty“. A teď již se budu věnovat tomu, co budeme potřebovat, jestli nás EU dříve nepřivede do záhuby.
Probíhající jednání o úpravně placení zdravotního pojistného za některé pojištěnce státem vzbuzuje dojem, že jednající politici a funkcionáři zúčastněných institucí nemají základní právní a ekonomické informace, nebo se podle nich nechtějí zařídit. Pokud se totiž hlásíme k Ústavě ČR a v souladu s ní také k ratifikovaným vyšším mezinárodním zákonům, měli bychom vědět, že každému občanovi je těmito dokumentygarantována patřičná zdravotní péče, která se hradí cestou veřejného zdravotního pojištění. Stát proto ručí za existenci veřejného zdravotnictví schopného tuto péči obstarat a za existenci veřejné zdravotní pojišťovny a jejích dostatečných příjmů, aby tuto péči mohla zaplatit.
Základem příjmů veřejného zdravotního pojištění je pojistné ve výši 13.5% z hrubého příjmu všech občanů, Za občany bez příjmů z výdělečné činnosti platí pojistné stát ve výši, která by měla umožňovat dosažení vyrovnané bilance veřejného zdravotního pojištění v daném roce.Proto je v příslušném zákoně ustanovení, že vláda stanoví vždy v červnu potřebnou výši státního pojistného pro příští rok. Toto ustanovení nebylo v minulosti řádně naplňováno, ačkoliv je jasné a důležité, a teď je dokonce navrženo jeho zrušení. Překvapilo mne to, protože to vypadá jako součást protiústavního a lidem nepřátelského tažení proti garanci patřičné zdravotní péče a za její nahražení přídělovým systémem neurčité péče, která bude čísi laskavostí poskytnuta. Je to výrazný krok zpět. Je to špatný krok již proto, že toto ustanovení je potřebné jako pojistka, kdyby slibované pevné valorizace nebyly dostatečné. Musí být ponechána, ale nemusí se používat, když se vyřeší problém mezd a platů, jak naznačeno dále.
Výše je uvedeno, že hlavní příjmy veřejného zdravotnictví jsou přímo úměrné průměru mezd a platů ve státě. Ovšem průměrná mzda je vinou chyb vedení státu podstatně nižší, než by odpovídalo hrubému národnímu produktu přepočtenému na jednoho obyvatele. Vyhodnocení tohoto stavu komplikuje propastný rozdíl mezi směnným kursem koruny a kursem stejné kupní síly vůči euru a dolaru. V roce 2013, kdy byl směnný kurs 24.50 Kč za euro a kurs stejné kupní síly 18 Kč za euro, vydala ČNB ve službách zahraničnímu kapitálu stovky miliard nepodložených korun, aby směnný kurs zhoršila na 27 Kč za euro. Porušila při tom zákon o České národní bance a na něm nezávislá není. Dalšími intervencemi udržuje tento směnný kurs a hodlá v tom poračovat i nadále, a podobně zachází Evropská banka i s eurem, a tak sám MMF vyhodnotil, že kurs stejné kupní síly české koruny byl v roce 2015 pouze 14.8 Kč za euro. Mezi oběma kursy je teď poměr horší než 1.8, jako před mnoha lety. Nikdo z „odpovědných“ viníky neobvinil. To je jistě chyba, ale přikročme k vyhodnocení vzniklé situace.
Začneme od nominální výše průměrné hrubé měsíční mzdy v ČR, která se v roce 2015 doplazila na 26 467 Kč. To je při přepočtu v aktuálním kursu méně než čtvrtina (0.226) německé průměrné mzdy ve stejném období. Podílí se na tom neodpovídající směnný kurs 27 Kč za euro. Kdyby byla česká mzda utracena výhradně doma, mohla by podle MMFuplatnit kupní sílu asi dvou pětin německé mzdy (0.413). To se ale nikomu nemůže podařit zcela. Ovšem ani to by neodpovídalo českému hrubému národnímu produktu na hlavu. Ten je vlivem nahražení kvalitního průmyslu montovnami a kvůli dalším chybám menší než v Německu, ale zase ne o tolik. V roce 2015 měl hodnotu 0.672 německého. K úměrnosti chybí 0.672 – 0.413 = 0.259 německé mzdy. Jakž takž spravedlivá mzda by musela být vyšší nejméně v poměru 0.672 : 0.413 = 1.627, to znamená o 63% vyšší. To platilo v roce 2015. Trvající intervence tento stav dále zhoršují.
Více než 80% naší produkce jde na vývoz a zahraniční vlastníci našich podniků tuto produkci prodají za ceny, které obsahují také mzdové náklady na její pořízení, tedy i těch 63% mezd, které se v ČR nevyplatí.Pro akcionáře tak vznikne bezdůvodný zisk navíc. Část těchto peněz je vidět jako tok dividend v hodnotě stovek miliard Kč, které během roku odcházejí z republiky jako kořist kolonialistů. Celkem jde o asi 700 miliard Kč ročně. Kdyby byly vyplaceny jako mzdy, bylo by z toho skoro 100 miliard Kč odvodů pro zdravotnictví za rok a další peníze na důchody a sociální dávky.
I bez podrobného rozboru je jasné, že sto miliard navíc by řešilo všechny problémy financování zdravotnictví a ještě by zbylo. Zároveň by se zvedla životní úroveň všeho obyvatelstva, vydělávajícího i odkázaného na důchody a dávky. Není na to potřeba žádný hospodářský zázrak, stačí dostat ty nevyplacené mzdy a nezaplacené odvody.
Ti, kteří zneužívají ochrany soukromníků, řeknou, že na to, co si kdo nekradl, se nesmí sáhnout, a je nemožné nařizovat, jaká má být mzda. Odpověď je jednoduchá. Zákon musí pamatovat na to, aby se zisk dosažený okrádáním zaměstnanců zdanil tak tvrdě, jak by to vyžadovala neochota zaměstnavatelů platit poctivé mzdy. Takový zákon by měl navrhnout ministr Babiš, aby dokázal, že není svázán střetem zájmů.
Jiní řeknou něco v tom smyslu, že musíme se podbízet jako levní otroci, aby se kolonizátoři nezlobili a nešli jinam. Dodejme, okrádat jinam. Ať jdou, měli jsme Baťu a jiné korektní podnikatele, jde to v Rakousku a částečně v Německu, půjde to i u nás. Ale musí se snažit vedení státu i prezident a musí obživnout odbory. Místo podrážení koruny nakupováním pochybných dluhopisů ČNB měla poskytnout peníze na rozjezd radikálního zvyšování mezd a platů ve sféře státního vlivu a Parlament měl zvýšit ochotu soukromého sektoru přidat se, dobrým zákonem o zdanění zisku.
