Christian Neef
3. 8. 2016 Der Spiegel (překlad Literárky)
Vztahy mezi NATO a Ruskem se zhoršují. S politickým poradcem Kremlu Sergejem Karaganovem o rizicích války, agresivním postupu NATO a neschopnosti Západu porozumět ruským hodnotám.
O situaci, která předchází válce, jsem mluvil už před osmi lety.
I tehdy se důvěra mezi mocnostmi propadla k nule. Rusko začalo přezbrojovat armádu a od té doby se situace výrazně zhoršila. Varovali jsme NATO, aby se nepřibližovalo k hranicím Ukrajiny, protože tím nastane situace, kterou nemůžeme akceptovat. Rusko západní postup tímto směrem zastavilo a doufejme, že to znamená, že válka byla ve střednědobém výhledu zažehnána. Současná propaganda ale silně připomíná dobu předcházející studené válce.
Předpokládám, že mluvíte o ruských médiích.
Ruská média jsou v tomto ohledu zdrželivější než ta západní. Přitom musíte chápat, že Rusko je na otázky obrany velmi citlivé. Musíme být připraveni na všechno. A to je právě zdrojem občasného vzedmutí propagandy. Co ale dělá Západ? Nic, jen Rusko očerňuje; má za to, že hrozíme útokem. Situace je srovnatelná s krizí na konci 70. a počátku 80. let.
Evropa se tehdy cítila slabá a obávala se, že by Američané mohli její kontinent opustit. Sovětský svaz, byť vnitřně už prohnilý, se naopak cítil vojensky silný a rozhodl se provést tu hloupost s raketami SS 20. Výsledkem byla zcela nesmyslná krize. Dnes je situace obrácená. Nyní mají být obavy v zemích jako Polsko, Lotyšsko a Litva zažehnány rozmístěním zbraní NATO. To jim ale ve skutečnosti nepomáhá a my tento krok interpretujeme jako provokaci. V případě krize zničíme právě tyto zbraně. Rusko už nikdy nebude bojovat na svém vlastním území.
NATO je nyní o 800 kilometrů blíž k ruské hranici, zbraně jsou zcela jiné, strategická stabilita v Evropě se mění. Vše je mnohem horší než před třiceti čtyřiceti lety.
Ruští politici včetně Vladimíra Putina se snaží přesvědčit své občany, že NATO chce válku, aby Rusko rozložilo. To je ale absurdní.
Určitě došlo i k nějakému přehánění. Američtí politici ale otevřeně mluví o tom, že smyslem sankcí je dovést Rusko ke změně režimu. To už je samo o sobě agresivní až dost.
Ruské politické elity žádné domácí reformy nechtějí, nejsou na ně připravené. A proto vnější hrozbu vítají. Musíte si uvědomit že Rusko spočívá na dvou národních konceptech, a to na bezpečnosti a svrchovanosti. K otázce bezpečnosti přistupujeme s mnohem posvátnější úctou než jiné země.
Vaše Rada přichází se zahraničněpolitickými a obrannými premisami, které předpokládají obnovu vůdcovské pozice Ruska ve světě. Poselství je jasné: Rusko nechce, aby jeho pozice oslabovala. Jak toho chcete dosáhnout?
Chceme předejít další destabilizaci ve světě. A chceme status velmoci: Toho se bohužel zříci nemůžeme. V posledních třech staletích se tento status stal součástí našeho genetického kódu. Chceme být v srdci Eurasie, regionu míru a spolupráce. Evropský subkontinent bude rovněž náležet k Eurasii.
Aktuálně jsme v situaci, kdy vám, po všech těch zklamáních z uplynulých let, nevěříme. A podle toho reagujeme. Existuje cosi jako taktické překvapení. Měli byste vědět, že jsme nyní moudřejší, silnější a rozhodnější.
Překvapením bylo například částečné stažení ruských sil ze Sýrie. Záměrně jste nechali Západ, ať hádá, kolik jednotek jste vlastně stáhli, a zda je tam nevyšlete znovu. Podobná taktika žádnou důvěru vytvářet nepomáhá.
To bylo mistrovské, fantastické. Využili jsme faktu, že máme v této oblasti převahu. Rusové nejsou dobří v handlování, chybí jim i zanícení pro byznys. Jsou ale vynikajícími bojovníky. V Evropě máte jiný politický systém, takový, který není s to se adaptovat na výzvy nového světa. Německá kancléřka prohlásila, že náš prezident žije v jiném světě. Podle mého žije ale v tom velmi reálném světě.
Kdysi jste prohlásil, že jste zklamaný Evropou, protože zradila své křesťanské ideály. V 90. letech Rusko chtělo být součástí Evropy, ale Evropy z časů Konrada Adenauera a Charlese de Gaulla.
Takovou Evropu si přeje i většina Evropanů. V příštích několika dekádách Evropa pro Rusko atraktivním modelem nebude.
Ve svých premisách vaše Rada požaduje použití vojenské síly v situacích, kdy jsou „jasně ohroženy důležité zájmy země“. Byla takovým případem Ukrajina?
Ano, nebo koncentrace jednotek, která podle nás vytváří riziko války.
Řeči o tom, že chceme zaútočit na Pobaltí, jsou idiotské. Proč tam NATO rozmísťuje zbraně a techniku? Představte si, co se s nimi v případě krize stane? Pomoc NATO není symbolická pomoc pobaltským státům. Je to provokace. Pokud NATO iniciuje podobné zásahy – proti jaderné mocnosti, jakou jsme – bude potrestáno.
Nedávno se – podruhé od krymské krize – sešlo jednání Rady NATO-Rusko. Myslíte si, že obnovení takového dialogu dává smysl?
Už to není legitimní orgán. A co víc, NATO je dnes kvalitativně jinou aliancí. Když jsme s ním zahájili dialog, byla to obranná aliance demokratických sil. Posléze ale Rada NATO-Rusko sloužila jen jako krytí pro legalizaci alianční expanze. A když jsme ji opravdu potřebovali – v letech 2008 a 2014 – tak nebyla k mání.
Máte na mysli války v Gruzii a na Ukrajině. V dokumentech, které vaše Rada připravuje, se často objevují pojmy jako národní hrdost, odvaha nebo čest. Jsou to podle vás politické kategorie?
Jsou to základní ruské hodnoty. V Putinově nebo mém světě je nepředstavitelné, aby byla žena na veřejnosti obtěžována a znásilněna.
Pokud by muži udělali něco podobného v Rusku, už by byli mrtví. Je chybou, že Němci a Rusové spolu v posledních pětadvaceti letech seriózně nemluvili o vzájemných hodnotách, nebo že se v těchto otázkách odmítají chápat. V sovětských časech jsme také tvrdili, že existují jen univerzální hodnoty, přesně tak, jak to nyní tvrdí Západ. Běhá mi ráz po zádech, kdy Evropané požadují víc a víc demokracie. Zní mi to, jako když lidé tady dříve požadovali víc a víc socialismu.
V uplynulých letech jsme neměli politickou strategii v přístupu k našim bezprostředním sousedům, bývalým sovětským republikám. Nechápali jsme, co se tam ve skutečnosti odehrává. Omezovali jsme se na to, že jsme tyto státy finančně podporovali a kupovali si jejich elity, přičemž všechny ty peníze byly nakonec beztak rozkradeny. Ve výsledku pak nebylo možné ukrajinskému konfliktu předejít. A druhý problém: Naše politika se příliš dlouho soustředila na nápravu minulých chyb, chyb učiněných ještě v 90. letech.
V ruských médiích se objevují domněnky, podle nichž Rusko po zářijových parlamentních volbách vyšle k Západu nějaké usmiřovací signály. Jsou takové domněnky opodstatněné?
Publikováno v aktuálním čísle tištěných Literárek.
