Mezi tím, co jsem napsal článek Rozumět řečenému a jeho uveřejněním uběhlo 16 dní, které plně dostačovaly, aby se potvrdil smysl toho článku. Robejškovo – Obejdeme se klidně bez politiků, společnost vygeneruje jiné – zčeřilo hladinu rybníku. Neporozumění. Ale místo otázek, se objevil pokus dehonestovat autora, Petra Robejška.
Nebudu jmenovat autora reakce. Není důležitý. Důležité je to, co jsem původně nazval naivitou. Není to naivita. Je to vzorová ukázka, jak málo rozumíme tomu, co čteme, čemu nasloucháme a co sami říkáme. Autor reaguje na článek „Proč je masa moudřejší než elity“na blogu v Aktualně a na rozhovor v DVTV. Zkusím to obrátit. Co bylo vlastně jádrem Robejškova rozhovoru s Martinem Veselovským?
Demokracie není nástroj na produkci „správných“ řešení. „Elity“ to ostatně neumí také. Politici nemají žádné Bohem dané vlastnosti, které by jim umožňovali dopředu rozhodnout co je správné. Politici nám vládnou jenom nominálně, ve skutečnosti mají společnosti sloužit! V Belgii bylo období jednoho a půl roku, kdy politici nevládli. Přesto stát fungoval. Politici jsou opravdu jenom mluvčí, kteří veřejnosti sdělují co dál. Měli by však podstatně méně naslouchat lobbistům a podstatně více veřejnosti. Smysl a přednost demokracie je v tom, že je to metoda k hledání rozhodnutí podporovaných většinou společnosti. No, a kde zůstala správnost? Řešení nejsou správná, protože je stvořil nějaký tituly opentlený expert. Jejich správnost totiž prokáže až praxe a srovnání s jinými řešeními.
Co nás to učí ohledně vládnutí? Pro většinová rozhodnutí hovoří hlavně toto: Jelikož předem jistě nevíme, které řešení se osvědčí tak je rozumné zvolit metodu, která plodí častěji správná řešení. Podle všeho je to rozhodování většiny.
Aby většina v demokratické volbě přijala vysloveně chybné rozhodnutí není tak pravděpodobné jako v případě elit, ale stát se to může. Společnosti jsou jako organizmy, které se přizpůsobují změnám okolí. Chybné chování společností je reálná možnost. Ale i pak bychom měli dát většinovému rozhodování přednost. Tato metoda je totiž odpovědí na základní dilema reprezentativní demokracie. Rozhoduje v ní menšina, která však prakticky nenese žádnou zodpovědnost, ale důsledky jejich rozhodnutí (od)nese celá společnost.
Autor reakce:
„Není to tak dávno, co jeden český publicista napsal: ‚Pokud se třeba 96 procent národa demokraticky rozhodne, že zakáže homosexualitu nebo vymýtí zrzky, pak je toto rozhodnutí nedemokratické, byť by se k němu dospělo většinovou volbou.‘ Tvrzení, že to, co je ‚nesprávné‘ je i nedemokratické, slyšíme také v souvislosti s tím, že většina odmítá přijetí migrantů nebo další prohlubování evropské integrace. Politické a mediální elity se snaží vytvořit dojem, že v demokracii nejde o rozhodnutí většiny, nýbrž o hledání správných rozhodnutí a naznačují, že většina je příliš hloupá na to, aby správná řešení rozpoznala, natož sama našla.
Zároveň zesměšňují ‚příliš jednoduchá‘ řešení a vytvářejí dojem, že jedině to, co je složité, je také kvalitní.“ Robejšek rétorickým podvodem slaměného panáka zaměnil zásadní argument kritiky referenda o zákazu homosexuálů a vymýcení zrzek za argument irelevantní a začal za něj tepat „povýšené elity“. Nedemokratičnost zmiňovaného referenda však netkví v tom, že by bylo „nesprávné“ (ať už to znamená cokoli), jak podsouvá Robejšek, ale v tom, že by bylo protiústavní snad ve všech dnešních demokratických zemích. Souběžně s tímto slaměným panákem se Robejšek dopouští další manipulace, které se pak drží v celém textu – demokracii redukuje na neomezené rozhodování většiny.
Značně neférově tak klame čtenáře. Jako politolog jistě moc dobře ví, že i v tom nejužším výkladu se dnes demokracií rozumí systém s více atributy, než je pouhá možnost rozhodovat v hlasování. Především jsou to existence právního státu a respekt k lidským právům, včetně práv menšin. Pokud se někde konají volby, avšak právní stát je závažně nefunkční a lidská práva jím nejsou univerzálně chráněna, případně je společnost obecně nerespektuje, nehovoříme o demokracii. V liberální demokracii je veškeré rozhodování podřízeno ústavě. Poslanci i lidé v referendu mají volnost rozhodování potud, pokud se drží ústavního rámce, na což dohlíží ústavní justice. Samo rozhodování o homosexuálech nebo zrzkách z úvodu je nejen „nesprávné“, ale hlavně neústavní a proto v demokratickém právním státě nepřípustné. Rozhodnutí většiny, že Židé mají být zplynováni, zrzky vymýceny nebo homosexuálové zakázáni, nerespektuje základní lidská práva, je neústavní a proto nedemokratické. Bez podřízenosti ústavě se demokracie mění v zlovolnou tyranii většiny.
Jde skutečně o to, rozumět řečenému. Jsem přesvědčen, že to byl autor reakce, který nastrčil toho slaměného panáka místo Petra Robejška, aby ho poté vítězoslavně roztrhal na kusy. Ústředním motivem rozhovoru nebylo v žádném případě referendum – to pouze na otázku Veselovského Robejšek připustil. Tím ústředním motivem byla nedůležitost politiků (kterou si ale nechtějí připustit) a jejich veskrze služební role. A skutečnost, že správnost řešených problémů může prověřit pouze praxe.
Ale ani v článku „Proč je masa moudřejší než elity“ nejde prvoplánově o referenda, nýbrž o falešné tvrzení, že pouze elity jsou schopny najít správná řešení. To akcentuje Petr Robejšek v rozhovoru pro DVTV, kde tvrzením, že navrhuje-li řešení, není si jist, že má s pravdou navrch proti podobnému návrhu třeba lakýrníka. Tady parafrázuje to slavné „Vím, že nic nevím!“ a doporučuje poradit se s tím, kdo ponese náklady toho rozhodnutí. Rozumím strachu politiků, kteří náhle ztratí nimbus polobohů, ale tak to prostě je! Jeho tvrzení, že případné referendum je schopné vybalancovat extrémy je samozřejmě platné a je jasné každému, kdo ví, že není žádný zvláštní důvod předpokládat, že rozložení vědomostních vlastností (chcete-li, inteligence) sleduje jiný tvar než Gaussovu křivku normálního rozdělení.
Omezení veřejnosti ústavou a ústavností podaných návrhů je, abych byl korektní, „dienstbierovina.“ Jinak řečeno další rudiment středověkého uvažování, kdy byl panovník „od Boha.“ Jaksi se zapomíná, že svoboda, onen uctívaný bůžek finančníků, obchodníků, spekulantů aj. (pokud platí jenom pro ně) je omezena nejen zákony, ale především etikou! Jsou prostě činnosti, které se nedělají, byť je zákon netrestá. A proto věřím, že Václavu Klausovi, tomu zdivočelému účetnímu (jak ho nazýval Ivan Sviták), autorovi výroku, že morálka není ekonomická kategorie, nebude nikdy odpuštěno. Etika je totiž něco jako teorie morálky.
Ale to už zase zasahuji do onoho článku, respektive do diskuse o něm. Jeden z diskutujících, který vychrlil pod článkem enormní množství reakcí totiž začíná:
Jako úvodní konstatování –
… ano, Robejškova argumentace ve prospěch „moudrosti lidu“ (byť třeba i jenom relativní), oproti svévoli „elit“ je krajně manipulativní a metodicky nekorektní; a v tomto ohledu ho autor plným právem vystavuje zásadní kritice…
Každá myšlenka jdoucí proti proudu je manipulativní. Chce změnit panující názor. To nelze považovat za chybu. Proč je ta myšlenka metodicky nekorektní z textu nevyplývá. Domnívám se, že jde o omyl způsobený překvapením diskutujícího z jednoduchosti argumentace a snahou nepřipustit zviklání svého názoru.
Nejde o to, jestli jsou v klasickém soudobém státě nazývajícím se „demokracie“ postaveny limity znemožňující ať už lidu, ať už samotným zákonodárcům přijmout evidentně antihumánní opatření. Nýbrž jde o to, zda lid by byl ve stavu takováto extrémní opatření přijmout. A tady už máme rázem situaci velice problematickou. Je například notoricky známým faktem, že trest smrti je v pokrokových moderních státech rušen výhradně ze strany elit (tj. zákonodárců) – ale zcela pravidelně proti vůli naprosté většiny obecného lidu!!!
Tento, tak zvaný notoricky známý fakt, je vyvrácen již v diskusi, kde jsou vyjmenovány státy, kde došlo dokonce opakovaně ke změně názoru na trest smrti lidovým hlasováním. Poslední všelidové hlasování, které zrušilo trest smrti bylo v Irsku, v roce 2001.
Takže, v tomto ohledu by bylo skutečně krajně pochybným postojem, nechat lid rozhodovat prostě „o jakékoli věci, o které mohou rozhodovat jeho zastupitelé“… A není nijak na škodu zmínit i ten samotný fakt (který je politickou teorií ovšem naprosto pravidelně „velkoryse“přehlížen – že totiž všechny tyto limity zabraňující excesům jsou ve své nejhlubší podstatě naprosto NEdemokratické!
Tak limity, které zabraňují excesům jsou nedemokratické? Domníval jsem se a trvám na tom stále, že demokracie je forma vlády a nikoli etický princip.
Jsou sice bezpochyby humanistické a pokrokové – ale fakticky popírají ten zcela nejzákladnější princip jakékoli demokracie, totiž že jediným suverénem je lid, a ten tedy může přijmout principiálně jakékoli rozhodnutí, jakého se mu jenom zachce.
To je sofismus. Je to totéž jako otázka: „Je-li Bůh všemohoucí, může stvořit tak velký kámen, že ho nezvedne?“ Demokracie tu přece není od toho, aby určovala nové morální zásady, ale aby organizací správy obce umožnila veřejnosti jejich praktické dodržování. Ne nadarmo má jedna nejmenovaná evropská země v
preambuli své ústavy větu:
„…že síla národa je dána blahem jejího nejslabšího člena…
Diskutér vlastně zneužil kritickou glosu, aby seznámil čtenáře se svými názory, které s původním článkem souvisejí jenom velice okrajově.
Ještě poznámku ke svobodě. Někdy se vymezuje jako možnost volby. Skutečné možnosti volby jsou ovšem omezené tím, jaké máme před sebou alternativy. Řecký pojem svobody původně znamenal jen společenské postavení člověka, který svojí obživou na nikom nezávisí, a odlišoval ho od závislého otroka.
„Kdo dává bezpečí přednost před svobodou, je po právu otrok“ (Aristoteles)
Stoikové zdůraznili „vnitřní“ svobodu člověka, který dokáže rozumem krotit své choutky a ovládat vášně. Na to navázal Pavel z Tarsu: svobodu ohrožuje „otroctví hříchu“, tj. vnitřní neschopnost jednat správně. Křesťanství postupně prosadilo, že jistou míru svobody potřebuje každý člověk, aby mohl odpovídat za svůj život před Bohem. Od pozdního středověku vystupují do popředí politické svobody městského člověka a jejich ochrana před despotismem, což později vedlo k deklaracím „lidských práv a svobod“ v americké a francouzské revoluci.
Občanské a politické svobody se tu chápou jako individuální a nezrušitelná či přirozená práva každého občana. Jenže jakou cenu mají formální občanské svobody, pro člověka, trpícího v důsledku prekérních (neplnohodnotných) pracovních smluv existenční i časovou tísní? A z druhé strany, nakolik přestává kapitalismus přispívat k zachování a rozvoji lidské spolupráce, nakolik již jeho současná podoba ohrožuje přežití lidstva na této planetě, natolik se současně stává nemorálním a nespravedlivým systémem, který z důvodů prosté sebezáchovy musí být lidmi nahrazen systémem jiným. Lidé trpící útlakem pod vládou aristokratických elit a despotických monarchií vždy snili o spravedlivém králi, který jednou přijde a napraví všechny nespravedlnosti.
V ještě abstraktnější a v této souvislosti i odcizenější podobě se postava jediného vládce, monarchy, stávala postupně všemocnou – božskou. Víra ve vyšší, božský řád se stala „jednak výrazem skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů“ napsal kdysi mladý Marx. Skutečné osvobození člověka proto předpokládá odhalení pozemských kořenů této víry a pozemských příčin tohoto utrpení. Žádné praktické jednání člověka nemůže být totiž úspěšné a nemůže dosáhnout svých cílů, pokud není zbaveno všech iluzí a mylných předpokladů. Proto je oprávněna morální kritika politiků a politických systémů pro jejich nespravedlnost, korupci a omezování lidské svobody.
Ono totiž tu svobodu individua vytváří rovnováha mezi svobodami politickou, sociální a ekonomickou. To je pro řadu lidí něco nepředstavitelného, Nicméně nejde o plané moralizování těch, kteří nejsou dostatečně „schopní“, aby se sami obohacovali na úkor jiných, ale o obranu základní podmínky lidského přežití: spolupracujícího a spravedlivého lidského společenství.
Není všech podmínek konec. Uvědomujeme si také, že k naplnění života nestačí pouze naše svoboda. Od nejranějšího dětství víme, že jsme tu díky druhým a naše svoboda má smysl jen proto, že jsou tu ti druzí. Naše „já“ se zrodilo a stále dotváří díky „ty“, tomu druhému. Pro etiku odpovědnosti se nejvyšší mravní hodnotou stává vztah k němu. Vztah k druhému je nesouměrný, to znamená, že nejde o to, jestli je opětován. Kdo nevěří, ať se ohlédne po největších dílech světové literatury. Nebo o stav věřících k Bohu, i když oni se domnívají, že opětován je. Ale platí i to, že tradiční etika je příliš zaujata člověkem a lidskými vztahy. Opomíjí vztahy k přírodě a budoucnosti. Člověk a jeho technika jsou schopni utvořit budoucnost, z níž jde strach. Tento strach se může stát pozitivní etickou hodnotou, když probudí naši zodpovědnost za budoucí generace.
Modelem takové opravdové odpovědnosti je odpovědnost rodičovská.
O nezodpovědném rodiči si myslíme svoje. Dočítáme se o něm v médiích. O nezodpovědných politicích, kteří jsou ochotni směnit budoucnost jimi řízeného národa za svůj okamžitý prospěch je daleko méně zpráv. A co říci o těch, kteří jim slouží a za mrzkých třicet stříbrných pracují na zničení nejen svého národa, ale i svých dětí a potažmo i sebe sama? Jestliže srovnám lokaje režimu s islámským sebevražedným atentátníkem, vychází z toho ten islámský lépe. Protože se obětuje ve jménu své víry!
Nebetyčná drzost, se kterou se tito lokajové hlásí k Evropě ač je charakterizuje odpor k dějinám a smysl pro příběhy lidí, odpor k věčným esencím a smysl pro pomíjivé, odpor k „intencím struktur a smysl pro intence života“ a absurdita imperiální racionality. Kteří si nevzali žádné poučení z éry americko-sovětské bipolarity. Co bude zárukou míru ve věku (nukleárního) unipolarismu? Věk unipolarismu ve své americké neokonzervativní verzi je jen jiné označení pro situaci, v níž jedna z velmocí je přesvědčena, že získala takovou převahu, že může svým úderem zbavit protivníka možnosti odvety.
Je to jenom modernější verze, kterou popsal Thúkydidés ve svém díle o Peloponéských válkách. V roce 416 před naším letopočtem dobyli Athéňané dórský, byť neutrální, ostrov Melos, pobili muže a zotročili ženy a děti. Tuto válečnou epizodu vybral Thúkydidés v Mélském dialogu k osvětlení vztahu mezi povahou člověka a mocí a morálním dilematem doprovázejícím moc ve světě, kde je svoboda ideologicky nadřazená: kdo má moc, bude ji používat k rozšíření své svobody, zatímco touha po svobodě povede slabší strany k odporu. Dialog Athénských a mélských občanů je natolik slavný, že jej musím reprodukovat:
Pokud jde o nás, nepovedeme tu dlouhé a málo přesvědčivé řeči, plné ozdobných slov, nebudeme tvrdit, že je přirozené, abychom my byli vládci impéria, protože jsme porazili Peršany, nebo že máme právo odvety, protože jste nás poškodili; a nemyslíme si ani, že má smysl přesvědčovat nás, že jste se neúčastnili našich vojenských tažení, protože jste kolonie Sparty, nebo že jste nám nijak neublížili; považujeme naopak za legitimní snažit se dosáhnout možného na základě našich i vašich skutečných záměrů, protože jak vy, tak my víme, že v komunikaci mezi lidmi se bere spravedlnost v úvahu, jen pokud síly všech stran jsou vyrovnané, jinak mocnější dělají to, co chtějí, a slabší se musejí přizpůsobit.
Mocnější dělají to, co chtějí, a slabší se musejí přizpůsobit…Po konci bipolarismu byla naděje, že na tuto otázku budeme my Evropané moci hledat spravedlivou odpověď spolu s USA a Ruskem. Existuje ještě nějaká naděje, že jako Středoevropané znovu objevíme svou antivelmocenskou vizi světa a odmítneme hrát roli mouřenínů v postmad světě? (Vzájemné zaručené zničení, anglicky mutually assured destruction, ve zkratce MAD; mad = šílený.) Ne Brexit, ale to, že sjednocená Evropa se neangažuje v opětném nastavení nukleární rovnováhy mezi velmocemi jako jediné záruky míru, je jejím katastrofálním selháním.
