Yekta Uzunoglu
2. 8. 2016
Během posledních pěti měsíců doktor Yekta Uzunoglu (nositel ceny Františka Kriegela za zásluhy o lidská práva, člen kurdské menšiny v Turecku, kurdský spisovatel, překladatel, lékař a podnikatel s kurdsko-arménskými kořeny žijící od roku 1973 v Praze) přišel o své rodiště, historický Amed, jenž srovnala se zemí turecká armáda, třikrát navštívil kurdskou frontu proti Islámskému státu a jeho podporovatelům a také byl (i když zprostředkovaně) denním svědkem červencového armádního převratu v Turecku i věcí příštích…
Příčina neúspěchu vojenského puče v Turecku
V pátek 15. července proběhl v mém rodném Turecku neúspěšný armádního převrat. Ze svých pramenů vím, že 15. červenec uskutečnila určitá seskupení, či „armáda v armádě“ složená ze čtyř rozdílných složek: První skupinu tvořili zastánci kemalismu, to jest zastánci nacionalistické doktríny zakladatele dnešního Turecka Mustafy Kemala Atatürka, kteří se mimo jiné hlásí k sekularismu. V této skupině jsou i generálové, kteří jsou již v důchodu. Druhou skupinou byli stoupenci imáma Fethullaha Güllena, kteří jsou zastánci vlády islámu. Třetí skupinu tvořili generálové, plukovníci a majoři, kteří chtěli pučem dosáhnout vrcholu své vojenské kariéry a stát se armádními generály, což s sebou přináší nejen uniformu s mnoha hvězdami, ale též obrovské finanční výhody. (Generalita turecké armády například vlastní jednu z největších asijských holdingových společností OYAK.) Čtvrtí byli důstojníci, kteří jen poslouchali pokyny svých nadřízených.
Toto je jeden z důvodů, proč tentokrát (na rozdíl od ostatních tří vojenských pučů od 1960) puč nevyšel. Neměl totiž ideologicky homogenní vedení. Dalším důvodem nezdaru tohoto puče je skutečnost, že dle všeho Erdoğan o přípravě věděl předem a učinil patřičná protiopatření. Přitom během jeho průběhu i po něm dělal, že puč byl pro něj překvapením. Hned druhý den se například v oficiálních zdrojích objevila komunikace jisté části pučistů, vedená přes otevřenou aplikaci WhatsApp.
Před převratem odletěl ministr zahraničí Erdogana odletěl do Soči na konferenci zemí Černého moře. Erdogan se snaží vyjít Putinovi vstříc, ale už minulosti jak poradci Putina, ale také samotný erudovaný Sergej Lavrov údajně opakovaně odrazovali Putina od jeho důvěrného vztahu s Erdoganem, ale neúspěšně! Až do chvíle sestřelení ruského letadla měl Putin sympatie k Erdoganovi a teprve potom se probudil. Zcela jistě tak “zaslepenou” důvěru k Erdoganovi už nikdy nejen Putin, ale ani jiný státník v Rusku mít nebude. To ovšem zdaleka nezavírá možnost, že by v jistých partikulárních otázkách nemohli spolupracovat, někde spolupráci potřebuje i Putin s ohledem na situaci, v které se nachází při v konfliktu na Ukrajině atd.
Kurdové v Turecku nikdy nesympatizovali s žádným převratem, každý přinesl Kurdům jen další a brutálnější represi, takže mají v sobě zakódovanou nedůvěru vůči pučům a pučistům. Kdyby 15. červenec uspěl, nastala by hned otevřená občanská válka. Nyní se zřejmě také dočkáme občanské války, ale až za nějakou dobu. Erdoğan napřed zlikviduje ty, kteří ho aktuálně „rozzlobili“, a pak opět přijde na řadu likvidace Kurdů (podobně jako to historie evropských zemí znají se Židy). Kurdská strana v Turecku od 15. července každý den apeluje na Erdoğana a další turecké politické strany, aby společně učinili demokratická opatření, aby se pokusy o puče v budoucnu nemohly opakovat, ale jejich apel zůstává a zůstane bez odezvy!
Prolomení „červené linie“ v Kurdistánu
Rychlost událostí na Středním východě je neuvěřitelná, není snadné všechno sledovat a vstřebávat a pak se následně snažit dojít k syntéze a prognóze do „budoucna“. V syrském Kurdistánu je nejzásadnější událostí prolomení vyznačené „červené linie“, tj. levého břehu řeky Eufrat, jak ji označil Erdoğan. Červenou linii podle Erdoğana nesměli Kurdové překročit. Teď je levý břeh Eufratu prolomen! Kurdové s pomocí USA, Francie a Ruska Eufrat překročili a nyní se snaží konečně spojit Afrínský kurdský kanton se zbytkem syrského Kurdistánu. V tom Kurdům pomáhají USA, Francie ale také i Rusko.
Během pěti měsíců byly postaveny v syrském Kurdistánu dvě přistávací dráhy pro americké a francouzské letouny. Teď mají jak Francie, tak USA v syrském Kurdistánu vojenské základny, kde cvičí kurdské paramilitantní jednotky, aby se z nich jednoho dne mohla stát regulérní státní armáda.
Přitom těch pět měsíců probíhala neuvěřitelná diplomatická válka vyhlášená Erdoğanem proti USA. Erdoğan požaduje, aby USA a západní svět vnímaly syrskou kurdskou stranu a její bojovníky (PYD,YPG a YPJ) jako teroristy. V tom ale přes úspěchy, které má v jiných otázkách, pokaždé narazil na neprolomitelnou zeď ze strany USA, EU, ale také Ruska. Všechny tyto mocnosti tento vnucovaný postoj odmítly a pokračovaly ve zintenzivňování své spolupráce právě s kurdskými složkami, které od prvních okamžiků vzniku Islámského státu světu ukázaly, že jedině ony umí a chtějí efektivně bojovat s Islámským státem!
Vojenská likvidace oblastí v Turecku, kde žijí Kurdové
Bohužel to, co se za posledních pět měsíců odehrávalo v Turecku, není tak radostné jako to v Sýrii. Turecko za tu dobu na svém území téměř zlikvidovalo pět kurdských historických měst; útočilo na tato města letadly, tanky a děly, jako by to byla města v nepřátelské zemi a ne ve vlastní zemi, přímo v Turecku. Přitom víme, že i ve válce s cizími státy platí jisté mezinárodní úmluvy o ochraně civilního obyvatelstva. Ty turecká armáda nerespektovala.
Nejtragičtější na tom byla kompletní devastace historického centra kurdského města Amed (turecky Diyarbakır)! Zničení historického centra města, které Kurdové vnímají jako svoje neoficiální hlavní město, bylo skutečnou tragédií a přitom bylo toto město Amed pod ochranou UNESCO! Z tohoto tisíc let starého centra nezůstalo vůbec nic! Přitom se to vše odehrávalo před očima civilizovaného světa a za naprostého nezájmu médií a politiků.
Počty kurdských civilistů se pohybují v tisících a téměř 360 000 tisíc Kurdů zůstalo ze dne na den bez střechy nad hlavou a jsou na útěku Tureckem. Snaží se, aby mohli někde vůbec přežít. Dovolte mi srovnání – kdyby Izrael zničil v Gaze jen jednu desetinu toho, co zničily turecké „bezpečnostní síly“ v kurdských městech v Turecku, celý svět by o tom věděl a Izrael by proklínal. V případě Turecka ale všichni mlčí. Jak je to možné?
Zavraždění tureckého prezidenta s kurdskými kořeny v roce 1993
V Turecku byl již jednou zvolen prezident, který měl částečně kurdské kořeny. Turgut Özal vládl v letech 1989–1993 a byl to otec dnešního tureckého hospodářského zázraku. Každý ví, že Turecko za svůj ekonomický rozvoj vděčí výlučně jemu! Když chtěl ovšem Turecko demokratizovat, byl otráven (první atentát přežil už jako premiér v roce 1988). Byl to vynikající ekonom a byl jen krůček od toho, aby vyřešil otázku tureckých národnostních menšin a kurdskou otázku – a to nejen v Turecku. Včera byla Erdoğanovým režimem uzavřena univerzita nesoucí jeho jméno a její majetek (cca 400 milionu USD) si přivlastnil stát….
Vypjatý turecký nacionalismus Mustafa Kemala Atatürka
Když dorazily první zprávy o převratu, který mnoho publicistů spojovalo s atatürkovskou tradicí, řekl jsem si, že menšinám, jako jsou Kurdové či Asyřané, to zase jenom ublíží – Atatürk přece představoval vypjatý turecký nacionalismus. Nicméně když nyní ze všech stran slyším nářek nad islamizací země, nad tisíci obětí a uprchlíků a jedná se o znovuzavedení trestu smrti, říkám si, jaká varianta by byla pro Turecko lepší. Existuje v současné chvíli vůbec nějaká jiná reálná varianta?
Atatürk představoval turecký nacionalismus a jeho Republikánská lidová strana je dnes v tureckém parlamentu největší opoziční stranou. Ale Erdoganova strana představuje jak nacionalismus, tak ale sunnitský fanatismus. Je to svérázný hybridní mišunk ideologie, která vládla na konci Osmanské říše a položila a rozložila celou říši. Zapříčinila nejen arménskou genocidu, ale absolutní národnostní čistku v Osmanské říši a jejich následovníci pokračovali s touto čistku i po vyhlášení republiky v roce 1923. Jediní, kdo to vše “přežil”, jsou Kurdové, ale za jakou cenu.
Turecko nedokázalo od roku 1923 vybudovat demokratickou společnost
V turecké Poslanecké sněmovně jsou zastoupeny čtyři politické strany. Erdoğanova strana, která představuje jak nacionalismus, tak i sunnitský fanatismus a která má absolutní většinu, pak výše zmíněná nacionalistická republikánská strana atatürkistů, ultranacionalistická strana a kurdská strana, jež reprezentuje můj národ, který tvoří asi čtvrtinu populace Turecka. Mimo kurdské strany v Turecku není žádná jiná strana, která usiluje o demokratizaci země. To je ta tragická realita dnešního Turecka! Táži se PROČ? Proč Turecká republika od roku 1923 dodnes nedokázala vybudovat demokratickou společnost? Na to by měli odpovědět evropští politologové, etnologové a sociologové. Já bych byl jako Kurd vnímán jako podjatý.
Podle mě jde ale mimo jiné také o velkou chybu NATO (jehož je Turecko členem) a EU (o členství v EU Turecko žádá), že za posledních šedesát let neučinili nic efektivního, aby v Turecku vznikla občanská společnost. Ani nyní nečiní vůbec nic, aby Erdoğana a jeho praktiky, jež odporují všem lidským právům, zastavili. Za to nyní nese největší odpovědnost země, které jsem občanem, Německo, a pak USA! Německá vláda mlčí. Tak jako mlčela před sto jedna lety při arménské genocidě, tak mlčí i dnes, a v obou případech kvůli svým ekonomickým zájmům. To, že Erdoğanovy praktiky mohou ohrožovat i jejich demokracii včetně právní a občanské jistoty jejich občanů, dosud ignorují, ale dokdy? V Německu žijí tři miliony Turků, a veškeré dění posledních dnů v Turecku bylo vidět i v německých ulicích. Kromě toho uprchlická vlna, která nyní do Německa proudí, jak známo, začíná v Turecku.
Kdyby pučisté v Turecku zvítězili…. Posílení Erdoganovy pozice po neúspěchu vojenského puče
Já už turecké vojenské puče trochu znám, protože jsem za svého života viděl už čtyři. Kdyby pučisté zvítězili, rozhodně by udělali vše pro zlepšení svých vztahů jak s USA a EU, tak pochopitelně i s NATO. Neučinili by nic, co by tyto státy či instituce „rozzlobilo“. Konec konců to prohlásili ve své první deklaraci při obsazení státní televize a rozhlasu. Pučisté se v minulosti vždy snažili, aby své vztahy se sousedními zeměmi uspořádali mírově a v duchu spolupráce. To, že vždy brutálně potlačili lidská práva v samotném Turecku, je věc jiná. Posílen dalším vítězstvím bude nyní Erdoğan v případě potřeby bez ostychu otevřeně využívat uprchlíky (kteří jsou z velké části důsledkem jeho vměšování do syrských záležitostí) k vydírání Evropy, a to v daleko větší míře než doposud.
Erdoganovy čistky ve sdělovacích prostředcích, uvěznění mnoha novinářů
Za posledních pět měsíců byly zatčeny i desítky v minulosti ideologicky nijak neangažovaných novinářů včetně šéfredaktora nejstaršího deníku Turecka Cumhuriyet. Následně byli sice šéfredaktor a jeho zástupce propuštěni, ale nyní byli odsouzeni za to, že publikovali fotografie a soudní spis dokazující, že Turecko dodává zbraně Islámskému státu. Renomovaní světoví novináři jim radili, aby opustili Turecko, že se na ně chystá atentát. První atentát, který se uskutečnil asi před třemi měsíci, šéfredaktor Can Dündar přežil, ten druhý už by přežít nemusel, a tak z Turecka opravdu odjel. Po puči vláda zakázala tři tiskové agentury, šestnáct televizních stanic, třiadvacet rozhlasových stanic, pětačtyřicatery noviny, patnáct časopisů a devětadvacet nakladatelství.
Včera státní zástupci vydali další zatykač na víc než čtyřicet novinářů a mezi nimi i na paní Nazlı Ilıcak konzervativně orientovanou multimilionářku, která byla dnes zatčena. Nazlı Ilıcak je sedmdesát dva let, celý život psala o demokracii, nikdy nebyla v žádné politické straně a statečně se vždy postavila proti všem pučistům. V osmdesátých letech byla majitelkou třetího největšího tureckého deníku Tercüman, který proti mně z islámských pozic vyhlásil válku jako proti kurdskému křesťanskému aktivistovi, přesto se dnes musím postavit na její stranu. Její současné zatčení nemá žádnou právní oporu.
U družstevního listu BirGünu, předpokládám, že pokud už není zakázán a jeho redakce zatčena, zničí ho Erdogan ekonomicky, tak jako mnoho podobných listů. Je pro mne snadné toto analyticky předvídat, zato není snadné to lidsky reflektovat a být přitom tak bezmocný…
Svět obletěly záběry islamistických příznivců prezidenta Erdoğana, kteří ničí knihkupectví ve městě Malatya…
Město Malatya je rodným městem mého otce. Je to tisíc let staré město. Před čistkami tam žili především Arméni, Kurdové a Židé. Po čistkách tam byli státem přesídleni poturčenci z turkických a islámských národů Balkánu, Krymu, evropské části Ruska, ale také z Asie.
V českém přísloví „poturčenec horší Turka“ je hodně pravdy. Musím říci, že z toho města z poturčenců (ale i z jiných měst, kde poturčenci žijí) dnes pocházejí nejhorší hrdlořezové. Připomínám, že útočník, který se 13. května 1981 v Římě pokusil o atentát na papeže Jana Pavla, II. Mehmet Ali Ağca, pocházel také z toho města.
V nedávné minulosti v jednom knihkupectví, které provozovali dva misionáři a kde se nacházely knihy o křesťanství, byli tito misionáři napadeni a útočníci jim podřezali krk. Jejich vrahové byli ale propuštěni na svobodu – navzdory protestu ze strany SRN, odkud ti misionáři pocházeli. A ti vrahové žijí nedotčeně dál…
Moje tři cesty do Kurdistánu poslední dobou
V Kurdistánu jsem byl poslední dobou třikrát. První návštěvu jsem uskutečnil s Jaromírem Štětinou, místopředsedou Výboru Evropského parlamentu pro obranu. Pan Štětina byl zatím první nejvyšší funkcionář, který se tam vůbec dostal a nebyl tam jako poslanec, ale byl v Kurdistánu za svůj výbor. Když jsme tam spolu byli, měli Kurdové v Sýrii osvobozené území v rozsahu jedenapůlkrát větším, než je rozloha státu Izrael. Bylo velmi těžké tuto návštěvu bezpečnostně zajistit, ale jsem Kurd, a to navíc na území své vlasti, a tak je samozřejmé, že jsem rizika vzal na sebe, ale Jaromír Štětina byl mým, respektive naším, hostem a to ta tíha odpovědnosti byla větší.
Moje poslední návštěva Kurdistánu byla na frontě s Islámskou republikou Irán.
Z bezpečnostního hlediska byl nejdojemnější pořádek a bezpečnostní opatření, které tam měli i s tak primitivními prostředky! Všichni Kurdové, od mladých děvčat až po „důchodce“, hlídali s kalašnikovy každý kus své země. A uhlídat frontu v délce pěti set kilometrů téměř holýma rukama, to není něco, co můžete vidět všude! Tam v Kurdistánu z každého z nich zářila jejich láska ke své rodné zemi, zářila z nich jejich neuvěřitelná odhodlanost svou zemi bránit za každou cenu, i za cenu svého vlastního života.
Pak přišel pro mě i pro Jaromíra Štětinu doslova šokující zážitek; návštěva totálně zničeného města Kobanî! Prožívali jsme s Kurdy jejich návrat do ruin, které zbyly z jejich města.. Viděli jsme jejich úsměvy, radost, pohostinství i nezměrnou snahu za každou cenu zde udržet život a obnovit školní výuku svých dětí – byť zůstaly kolem nich samé ruiny. Na toto nelze zapomenout, byli jsme dojati, dojati až k pláči. V centru ruin, obklíčeni ještě zrůdami z Islámského státu, učinili vše nemožné, aby výuka pokračovala. Tiskli v tam v ruinách učebnice poprvé v kurdštině pro ta neviňátka … Byli jsme svědky odhodlanosti těchto mladých dušiček, jejich žízni po výuce … to byl jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě! Mohl jsem být alespoň na chvíli s těmi andílky v jejich “třídách”…..
Na syrské frontě na straně kurdských pešmergů bojují děti mých dlouholetých přátel z mládí, jež pokládám za svoje vlastní.
Během svých cest na frontu jsem se tam potkal jak se svými bývalými z osmdesátých let, tak s jejich dcerami, které jsou mi tak blízké jako moje vlastní a já jsem jim jako jejich otec. Jsem na ně hrdý a mám strach o ně jako nikdy předtím a před ničím, denně několikrát musím mít od nich zprávu, abych vůbec mohl dýchat, o svůj život jsem strach neměl. Nejde o strach neodůvodněný. 22. března nás v horách na frontě s Islámským státem v Iránu provázel syn mého přítele Sarkawt Samadî. Žil ve Švédsku, kde pracoval jako učitel, přesto se všeho vzdal a odjel do Kurdistánu bojovat. Před deseti dny trefila moje srdce a moji celou existenci zpráva jeho smrti… Na íránské frontě bojoval do poslední kulky, ale dostal se do obklíčení IS, a aby nepadl do rukou těch zrůd, položil si na tělo ruční granát a odjistil… často je neúnosné být Kurdem, tolik bolesti za jeden jediný život!
Jeho poslední fotografie, kterou jsem pořídil, je na mé přání doprovodným obrázkem tohoto článku.
