Včera proběhlo konečně setkání Erdogana s Putinem

Avatar
Původní autoři

Yekta Uzunoglu
10. 8. 2016
Ve vsi Střelná, která je přezdívaná jako vesnice carů v Konstantinovském paláci se setkal Putin s Erdoganem. Již před odletem Erdogana byl zatčen turecký pilot F 16, který sestřelil v loňském listopadu ruský bombardér Suchoj Su-24 a  byl v masmédiích velkoryse prezentován jako zastánce puče! Přitom se obecně ví, že v těch předigitalizovaných strojích je pilot ten, kdo jen částečně řídí letadlo a to ostatní se provádí “digitálně”. Jako by se zapomnělo, že samotný předseda vlády Davutoglu prohlásil, že k sestřelení dal pokyn on osobně. 


Stejně to vypadá, že se zapomnělo, že jeden z “šéfideologů” Erdoganovy strany a poslanec tureckého parlamentu Şamil Tayyar jásal a ani svoje emoce nebrzdil, na svém bloku na Twitteru napsal, že “člověku se chce sestřelit ještě jedno ruské letadlo”!

Svět jakoby měl zapomenout na macho vystoupení Erdogana, že to není on, kdo by se měl omluvit Rusku, ale že by se Rusko mělo omluvit za narušení vzdušného prostoru Turecka. Z těch dlouhých měsíců často nechutné kampaně vedené vůči Rusku a vůči všem a všemu, co se souvisí s Ruskem, nemělo zůstat vůbec nic. Hned při podávaní ruky Erdogan oslovil Putina “drahý příteli Vladimíre”, “vzácný příteli”, “příteli”! Z kohouta řvoucího na mítincích nezůstalo vůbec nic! Tuto specifickou proměnu by nedokázal popsat ani Pražan Franz Kafka, to by musel znát “hodnoty” či “etiku” turko-islámsistů.

Ale Rus má paměť, žije v prožitém, nezapomíná, obzvlášť jedná-li se o Rusa se zpravodajskou minulostí a obzvlášť pochází-li z  prostředí ruského mužika. Proto nenásledovala od Putina žádná emocionální přívětivá reakce.
Podle průzkumu veřejnosti před setkáním Erdogana s Putinem 2/3 Rusů bylo proti sblížení Ruska s Tureckem!

Erdogan, který už pociťoval dopady rusko-turecké krize na ekonomiku a přesto bytostně odrazoval Turky od všeho ruského, odcestoval se všemi svými rezortními ministry hospodářství do Sant Petěrburgu. S jedinou zásadní výjimkou – v delegaci se nacházel ředitel tajné služby Turecka Hakan Fidan, který nebyl nikde nijak vidět. Patrně si Erdogan věřil jako turko-islamista, že je vše pasé, že vše je minulost. Ono to ale vše pasé není. Sice byl Putin prvním státníkem, který po nezdařeném puči v Turecku vyhledal Erdogana a vyjádřil mu svůj soucit a podporu, ale Putin už není vůči Erdoganovi tím, čím byl a bolest z té kudly, o které v loni v listopadu prohlásil, že dostal z Turecka do zad “jen tak” nezapomene.

Očekávání Erdoganových mužů od Putina bylo urgentní: ihned opětovné odstranění vízové povinnosti Turků, odstranění embarga na dovoz tureckých zemědělských produktů, odstranění omezení turismu z Ruska do Turecka, odstranění překážek tureckým investorům a stavebním společnostem a hlavně vývozcům. Na to ale nedostali ale ani nemohli dostat žádnou konkrétní odpověď.

Místo toho ruská strana nadiktovala Turecku svoji agendu: dostavbu ruského plynovodu, dostavbu jaderné elektrárny v tureckém Akkuyu (u Středozemního moře v blízkosti Sýrie) a tureckou statní dotaci pro tuto elektrárnu, spolupráci v politické oblasti při řešení syrské krize. Je absolutní novum v rusko-tureckých vztazích. Za posledních 25 let v turecko-ruských vztazích vládla základní zásada a to oddělení politiky od vzájemného obchodu! A nyní? Nejen že obchod bude navázán na politiku, ale politika poslušnosti vůči ruské politice na středním východě se stala pro Turecko podmínkou! Jestli měl Erdogan představu – jako ostatně vždy – že bude pokračovat ve své nevyzpytatelnosti, na jedné straně se bude rozplývat vůči Putinovi “drahý příteli”, “příteli Vladimíre” a přitom na druhé straně by chtěl pokračovat například v šanování ISIS, Al-Nusry nebo spolupráci s tzv. “umírněnou opozicí v Sýrii”, tak to mu tentokrát určitě neprojde.
Putin a jeho administrativa buduje na středním východě pevnost, kde již není ani jediné místečko pro emocionality a nevyzpytatelnost Erdogana. Den před setkáním s Erdoganem se Putin sešel s Iránci a Ázerbajdžánci, dnes se schází se znepřátelenými Armény a Ázerbajdžánci, připravuje se na eventuální společné setkání u kulatého stolu s Ázerbajdžánci, Armény a Iránem, případně s Ázerbajdžánem, Arménií a Tureckem. Rozhodně současná ruská diplomacie na středním východě nemá konkurenci. Rusové byli vždy součástí srdce východu. Na tomto pevném fundamentu, který budovalo Rusko nejméně 200 let, buduje nyní Putinovo Rusko svoji vizi pro budoucnost a daří se mu. Je na místě podotknout, že nikdo jiný než Rusko neprováděl průzkum Kurdistánu – včetně Kurdů – a to se vším, co s nimi souvisí. Nikdo neměl tak přesné vědomosti o Kurdech a Kurdistánu v 19. a 20. století jako Rusové. My Kurdové jsme své dějiny ale i kurdologii poznali díky ruským diplomatům, kteří se vždy vedle svých diplomatických povinností věnovali vědeckému bádání o místních národech.

A co s ředitelem turecké tajné služby, který nezjistitelně odjel s Erdoganem do Sant Petěrburgu? Před lety Erdogan poprosil Putina, aby umožnil Güllenovi (podle Erdogana je Güllen duchovním “vůdcem” pučistů) otevření své školy v Rusku. Güllen má “pedagogickou chobotnici“ ve150 zemích, včetně USA, Německa a v dalších evropských zemích. Tenkrát ještě byl Gülen nejbližším přítelem Erdogana. Ale už tenkrát Putin, který tehdy měl srdečný vztah k Erdoganovi, řekl: Niet! Odůvodnil svoje „niet“ tím, že se jedná o prodlouženou ruku CIA. Dle všeho se chtěl Erdogan prostřednictvím svého šéfa, který se setkal se šéfem ruské tajné služby a celou dobu setkání jen pracovali, dozvědět něco víc o pozadí a spojitosti nedávného pokusu o puč proti němu! Evidentně ano! Zda ale dostali očekávanou odpověď, není jisté. Rusové nezapomněli na vměšování Turecka do ruských záležitostí, konkrétně jejich podporu islamistů v Rusku.

Jediná věc, které Erdogan dosáhl touto cestou, je vyslání signálu směrem k západu: “když mně necháte osamoceného, mám jako alternativu Rusko”! Tento signál vyslal Erdogan západu v době, kdy západ má s Ruskem velmi napjaté vztahy. Vyděračské myšlení Erdogana neopustilo. Kdyby ale Erdogan znal novodobé dějiny Turecka, tak by musel vědět, že takový vzkaz byl už nejméně třikrát odvysílán ze strany vládnoucích stran v Turecku na adresu USA a NATO a každý signál se proměnil v rakev těchto vůdců. V 50. tých letech pravicově orientovaný demokrat Adnan Menderes se jen snažil zesílit hospodářské vztahy se Sovětským svazem a dalšími socialistickými zeměmi a tento pokus ho stál život. V roce 1960 turecká armáda provázána pupeční šňůrou s USA a NATO provedla puč a oběsila ho.

Jeho nepoučený následovník Suleyman Demirel, bývalý premiér a prezident, liberálně konzervativní politik, to zkusil též. Nechal stavět sovětům na tehdejší poměry obrovskou železárnu nedaleko místa, kde má stát výše zmíněná jaderná elektrárna, s tehdejším Československem uzavřel řadu dohod, nebo rozdával povolení (tehdy bylo turecké hospodářství striktně vedeno a regulováno státem), tak byl postaven dnes světoznámý pivovar Efes – Pilsen, nebo odštěpný závod české JAWY, který vyráběl víc než mateřský závod v Československu, nebo postavení odštěpného závodu Škoda-Automobil v Turecku, začal s Československem stavět největší tepelnou elektrárnu SOMA Turecka apod. Nedal si říct, přišel vojenský puč v roce 1970 a byl konec. Ale kdypak se směl vrátit do politiky ve spolupráci pokračovat? Turecko se dostalo téměř do občanské války a dnes už víme, kdo ji zinscenoval! V roce 1980 opět přišel puč a tentokrát nejen jemu, ale všem tehdejším politikům ze všech politických stran zakázali politickou činnost a hned vládnoucí vojáci splnili svůj domácí úkol. Smířili se s Řeckem, zastavili kde jaký projekt se socialistickými zeměmi, který mohli zastavit. Ale ani tenkrát těmto tureckým pravicovým politikům, kteří zavedli trest smrti komunistům, nemohlo jít o sblížení se se Sovětským svazem a s dalšími socialistickými zeměmi, ale vždy jim šlo o pokus vydírání západu. Tak tomu je i v případě včerejší návštěvy Erdogana v Sant Petěrburgu! I teď se pokus o vydírání západu málem stal Erdoganovi osudným, tentokrát nepřišel o hlavu, z pokusu o puč vybruslil, ale o co přijde ještě tímto pokusem v podobě návštěvy Ruska?

Ani odtržení, ale ani jistá distance Turecka vůči západu ani není možná, Turecko už bez západu nemůže ekonomicky existovat, to Erdogan dobře ví, ví to Putin ale i Berlín a Washington. Takže jde o další pokus o vydírání, který je nedílnou součástí politické subkultury Turecka.

A Putin? Putin na tomto setkání dosáhl všeho, čeho chtěl dosáhnout! Především vnutil (nadiktoval) Turecku své politické vize na středním východě – včetně prosazení stavby Tureckem brzděné jaderné elektrárny – jestli se ovšem dostavby někdo dožije a jestli bude skutečně západem “dovoleno”, aby byla dostavěna, to je jiná otázka – a na ostatní, na to má Putin čas…