Jaromír Bradávka
Přečetl jsem si na internetu článek o úsilí tzv. Koměřížské výzvy při hledání kadidáta do prezidentských voleb v r. 2018. Je to čtení o líbivých myšlenkách a přáních, avšak naprosto odtržených od běžných denních starostí občanů České republiky. Není taky divu, když za vznikem Kroměřížské výzvy stojí Michael Kocáb, jeden z proslulých „sluníčkářů“ a blízký kamarád „světlonoše“ Václava Havla.
Celé to pitoreskní divadlo a zoufalá snaha najít někoho, kdo se ve volbách postaví M. Zemanovi, jsou tak marné, že jsem dokonce zaznamenal jistý pocit lítosti a zmaru nad jejich úsilím, když jsem ten článek dočetl do konce. Po přečtení seznamu prezidentských kandidátů mě však dojetí rychle přešlo. Řada jmen je totiž tak profláknutá svými názory a skutky, že dát jim hlas bych považoval za projev duševní úchylky a paměťové retardace.
Zarazilo mě však jedno číslo: 6.500 signatářů výzvy. Pokud je to pravda, není to zase tak málo, jak by se někomu mohlo zdát. Znamená to, že „sluníčkářstvím“ je v této zemi postiženo víc lidí, než by si leckdo myslel, a že mezi nimi nejsou jen politici, umělci, někteří sportovci a další „osobnosti“ z rúzných oblastí společenského života, ale také řada veřejně neznámých lidí – občanů ze všech koutů republiky.
Přesto věřím tomu, že po volbách řada z nich prohlédne, komu a na co naletěli, a pochopí, jak a proč byli zmanipulováni. Právě jim přeji, aby (po pádu A. Merkelové a následném zániku celé EU) proběhla další česká revoluce skutečně a výhradně sametově, nejlépe výsledkem voleb diametrálně odlišným od předvolebních průzkumů, a jediným dokumentem, který by mohl po volbách ovlivnit jejich život, bude programové prohlášení nové vlády s názvem „Poučení z (ne)sametového vývoje České republiky po 17. listopadu 1989“ a následný odchod do politického, uměleckého či podobného důchodu.
Protože v opačném případě, pokud by se k moci čistě náhodou dostali skuteční radikálové (o tom, že u nás existují, není pochyb, jen ve výroční zprávě BIS se nich nepíše), nelze vyloučit, že by rozjeli novou vlnu soudních procesů a obrození politických stran, podobných těm z 50. a 70. let, a na základě jejich výsledků by mohli začít zvažovat obnovení trestu nucených prací. A to si určitě nepřejí ani oni signatáři, ani těch 25 kandidátů na prezidenta, ani nikdo z 10 milionů obyvatel České republiky. (I když některým současným politikům by pár týdnů pořádné práce v lese nebo v dole jen prospělo!)
