Kolektivismus a co s ním?

Avatar
Původní autoři

Štěpán Forgáč
22. 9. 2016
Kolektivismus je pojem, který v české kotlině stále ještě dost lidí vnímá jako něco komunistického nebo socialistického a to slovo užívají pro negaci čehokoliv a kohokoliv a zdálo by se, že to bude navěky. Když odezněly halasné fanfáry na oslavu osvobození a slavící se vyspali z oslavné kocoviny, přišlo vystřízlivění a nové pochybnosti. Ti, kteří zavrhli boha Kolektiva, konvertovali k nové víře – k bohu Individuu. Jen tak od zdi ke zdi, bez selského rozumu, a tak z bláta do louže.

Co s tím? Je třeba začít přemýšlet vlastní hlavou a hledat spojitost mezi individualismem a kolektivismem.

Dojdeme ke zjištění, že individualismus a kolektivismus jsou přirozenými součástmi lidského konání. Jsou nerozlučně spjaty, a pokud se je snažíme od sebe oddělit, zakládáme si na problém. A to se děje trvale.

Charakterizujme si

– „komunistický socialismus“ jako společenskou formaci nepřirozeného, komunisty vynucovaného kolektivismu,
– „kapitalismus“ jako společenskou formaci odmítající přirozený kolektivismus
– „demokracii“ jako společenskou formaci přijímající individualismus i kolektivismus jako nedílné součásti své existence.

Vzhledem k tomu, že jsem charakterizoval demokracii jako nerozlučné – bipolární spolupůsobení individuálna a kolektivna – jednotlivce a kolektivu, musel jsem se zabývat i vztahy mezi nimi navzájem.

Základní otázkou je, co by mělo mít morální právo dominovat.
Při hledání odpovědi si musíme vzít na pomoc pojem svoboda.

Zásadní otázka je, která svoboda má morální právo být dominantní. Svoboda jednotlivce nebo svoboda kolektivu? Kdo a komu může omezovat svévoli aby byla „přetavena“ ve svobodu?

Tak jsem dospěl k tomu, že je nutno definovat co je to svoboda:

1. Svobodu formují meze ohraničující svévoli.
2. Transformace svévole ve svobodu může proběhnout jen kolektivně a nabytá
svoboda platí jen pro teritorium daného kolektivu.
3. Podmínkou platnosti transformace svévole ve svobodu vytvořením jejích mezí je možnost účasti každého člena daného teritoria na této tvorbě.

Svoboda je tedy statek, který lze získat jen kolektivně a to odlišuje zásadně její charakter od svévole.

Svoboda je tedy produktem kolektivu a to platí pro svobodu jednotlivce i kolektivu.

Tím jsme stanovili morální normu, že jednotlivec/jednotlivci se musí podřídit rozhodnutí kolektivu, jehož je/jsou členem/členy a menší kolektiv/kolektivy se musí podřídit rozhodnutí kolektivu většího, jehož je/jsou členy.

Z uvedeného logicky vyplývá, že dominanci kolektivu jsme shledali jako přirozenou. Pokud se budeme chovat přirozeně budeme v bezpečí. V současné době se přirozeně nechováme, protože jsme si nechali vnutit individuálno a kolektivno jsme odmítli. Kolektivno je totiž bezpečnostní pojistkou – zpětnou vazbou individuálna. Teď jedeme v autě, které nemá brzdy. To nedopadne dobře.