Marek Řezanka
25. 10. 2016
Stalo se zvykem a do jisté míry folklórem, že prezident Miloš Zeman je médii prezentován jako největší lhář a manipulátor. Těžší to ovšem je v případě, že ho média mají ze lži usvědčit. V kauze „Peroutka“ se stále točíme kolem názvu jednoho článku, a jen málokdo řeší, co na konci třicátých letech zmíněný novinář publikoval a v jakém kontextu.
Čím více se blíží datum sedmnáctého listopadu, tím opět sílí pučistické tendence jistých kruhů. Miloš Zeman je líčen jako největší padouch široko daleko – a již nám jaksi uniká, že jeho názor média nezajímá – a co hůř, nezajímá je ani důkazní materiál.
Podle dostupných svědeckých výpovědí prezident Zeman panu Hermanovi nevyhrožoval a k ničemu ho nenutil.
Tomáš Halík se dušuje, že pan Herman mluví čistou pravdu: „Ministr Herman mluví pravdu, mohu na svou čest dosvědčit, že poté, co s prezidentem hovořil, mi popsal tento rozhovor, včetně Zemanova nátlaku a vyhrůžky přesně tak, jak o tom nyní hovoří v médiích a já jsem mu poděkoval za jeho odvahu řídit se vlastním svědomím“ (Parlamentní listy, 22. 10. 2016). Jenomže pan Halík se již v minulosti zaklínal, že nikdy neřekl, že ho národ není hoden, přitom lze doložit, že přesně toto významově prohlásil. Pamatujme si nyní Halíkova slova, a to pro případ, že se ukáže, že ministr Herman pravdu nemluvil. On ji nemluvil již po své nedávné cestě za „přítelem“ Berndem Posseltem, kdy si vymýšlel, že mu cestu hlava státu schválila, přitom ta žádné takové kompetence nemá, což také v rozhovoru pro Parlamentní listy řekla.
Celý povyk kolem prezidenta Zemana vnímám jako nechutné divadlo směřující k rozeštvání společnosti a možnému puči namířenému na hlavu státu. Než se do sebe pustíme, chtějme jasné důkazy a vyvození zodpovědnosti od jednotlivých aktérů této kauzy.
Bohuslav Sobotka, jak je u něho dobrým zvykem, píše o „hradní malosti“ dříve, než je cokoli prokázáno. Ano, M. Zeman si nepřál, aby ministr vlády jednal v rozporu se stanoviskem této vlády. Ale nikde není dokázáno, že by panu ministrovi jakkoli vyhrožoval. Místo, aby média namířila svou kritiku na ministra, který jedná v rozporu s vládním postojem, tepe do M. Zemana, který v souladu s tímto postojem jedná.
Tady opravdu nejde o pravdu, natož lásku. Ve hře jsou „rudé karty“ a potřeba Zemana svrhnout či ho aspoň výrazně oslabit – a to za jakoukoli, slovo JAKOUKOLI podtrhuji – cenu.
Připomeňme si nyní některé nejzávažnější názorové veletoče B. Sobotky, o němž se kupodivu jako o politikovi, jenž lže, kudy chodí, nepíše:
1) „Jsme díkybohu svobodná a demokratická země a každý se může scházet, s kým uzná za vhodné. Stejně tak mají i ústavní činitelé právo se jasně vyjádřit k zahraniční politice státu, za kterou nesou odpovědnost. Toto právo jsem využil a připojil svůj podpis k prohlášení, které připravil ministr zahraničí a které odpovídá pozici vlády.“ Tímto prohlášením premiér dává jasně najevo, že ministr kultury jednal v rozporu s pozicí vlády a ohrozil tak zahraniční politiku státu, za niž premiér nese zodpovědnost. Potom je ale otázkou, proč ministr Hermana neodvolá za hrubé pochybení. Buď totiž bude premiér ctít vládní stanovisko – a potom by měl pro pana Hermana vyvodit náležité kroky, nebo pana Hermana podporuje – potom ale sám sabotuje vládní pozici.
2) Přihlášení se k odkazu V. Havla (tedy i Dopisu osmi): „Především platí, že pan náměstek Drulák, stejně jako další zaměstnanci vlády, musí respektovat politiku vlády.” Pokud se B. Sobotka takto vymezil vůči panu Drulákovi v případě „odkazu V. Havla“, měl by tak učinit i v případě D. Hermana.
3) „Havlova teze o pravdě a lásce nám ukázala směr“: „…Ustupování z pozic nebo chytračení ve vlastní prospěch rozhodně není cesta k úspěchu. Jak řekl Václav Havel ve svém salcburském projevu v roce 1990: „Domnění, že lze beztrestně prokličkovat historií…, patří k tradičním středoevropským bludům. Pokouší-li se o to někdo, škodí sobě i svým spoluobčanům.“ Mějme toto memento na vědomí každý den, když čelíme nesnadným výzvám, které před námi stojí.“ V. Havel snad historií nekličkoval? Neposvětil náhodou invazi do Iráku, jejímž následkům čelíme dodnes? A jak B. Sobotka s L. Zaorálkem kličkovali v případě dění na Ukrajině? Nepodpořili zde náhodou síly, z nichž fašistická ideologie čpí na sto honů daleko?
4) Ke kvótám: „Žádné konkrétní číslo říkat nebudu, protože já nevím, jestli návrh Evropské komise je poslední anebo jestli za tři, za čtyři měsíce vzhledem k tomu, že ten migrační proud neslábne, nepřijde Komise s nějakými dalšími požadavky.“ (iDNES.cz, 17. 9. 2015).
Česká republika je podle premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD) připravena přijmout syrské uprchlíky přímo z Turecka. Mohla by tak naplnit část stávajících kvót určených pro přesun uprchlíků v rámci Evropské unie. “Tady nejde o žádné nové kvóty, o žádné nové systémy, tady jde o to, že se využijí ty stávající závazky, které jsou. Já myslím, že dokonce je to lepší, protože z Turecka se přesídlí Syřani.” (8. 3. 2016, TN.cz)
„Česká republika odmítá a bude odmítat povinné kvóty na dělení uprchlíků, které znovu navrhla Komise, rozdělují Evropu a nedávají smysl.“ (Deník.cz, 4. 5. 2016).
Tak budeme kvóty odmítat, nebo je podporovat?
5) Reakce na projev ministra Hermana k Sudetenlandsmanchaftu: „To, že se ministr Herman zúčastnil sjezdu v Norimberku, je důkazem, že se chceme orientovat na budoucnost. Je to úkol naší generace, abychom hledali společnou řeč. Rizik, před kterými Evropa stojí, je mnoho. Potřebujeme spojence, abychom je zvládli.“ V červenci 2015 kritizoval historik Jan Křen projev pana Bělobrádka následujícími slovy: „Příčinnou souvislost dokázala zachytit česko-německá deklarace a každý český politik to musí respektovat a reflektovat. Pokud nemá příležitost ji vyjádřit, pak je samo gesto lítosti polovičaté a je vlastně polopravdou. To se podle mého stalo panu Bělobrádkovi… Česko-německé vztahy byly odedávna ze sudetské strany zatíženy balvanem údaje, že při odsunu přišlo o život čtvrt milionu lidí. Třináct let jsem byl z české strany předsedou česko-německé komise historiků. Jsem hrdý na to, že komise ve zvláštní mezinárodní vědecké konferenci, mimochodem navržené z německé strany, toto falzum vyvrátila a dospěla k závěru, že obětí bylo 25 tisíc (v tom 6000 sebevražd) a s výhradou možných dalších 5000. Naše část příslušné komuniké doplnila politováním i nad tímto proti minulým cifrám vlastně nevelkým údajem.“ Chtějme žít v míru, nevolejme ale po revizích výsledků druhé světové války. Každou historickou událost je třeba posuzovat v kontextu. Důsledky jednotlivých činů není možné hodnotit bez uvedení příčin, jež předcházely. Pánové Neubauer (bývalý leader sudetských Němců) či Posselt pro mě nejsou důvěryhodnými partnery k jednání. Jakmile se totiž někdo nedrží faktů a historii zkresluje, je třeba se ptát, proč tak činí.
6) Sobotka ke spolupráci s KSČM: „Dokážu si představit spolupráci na základě jasných mantinelů, které se týkají bezpečnosti České republiky. Tedy nezpochybňování členství v NATO a evropské orientace vlády“ (Echo24.cz, 5. 10. 2016).
„Jednou z věcí, na které se musíme podívat, jsou témata jako ochrana životního prostředí, téma kultury, ale také třeba téma digitální ekonomiky, virtuálního prostoru, kde se pohybuje mladá generace, témata, kterými se zabývají Piráti,” říká Sobotka v rozhovoru a dodává: „Nemůžeme zůstávat jen klasickou stranou zaměřenou na sociální témata” (9. 10. 2016).
Takže má jít ČSSD více doleva, nebo je naopak „příliš levicová“?
Nemohu si pomoci, ale pro mě je pan premiér Sobotka zcela nedůvěryhodným. Již pro to, že u něho dnes neplatí, co nám všem sdělil včera. Proti němu se ale rudé karty nešikují. Možná proto, že ambasádě USA nevadí (však se také na své cestě v USA snažil, až mu klobouk na hlavě radostně poskočil).
Dělejme vše proto, aby závěr podzimu nebyl navzdory chladnému deštivému počasí proklatě horký. Nevěřme pseudoelitám, které jsou simulakry morálních vzorů. Nejsou jimi. Opakovaně selhávají – a pokud by náš národ rozeštvaly, mělo by to na nás všechny velmi bolestný dopad. Vraťme se k dialogu a respektu k odlišným argumentům. Požadujeme, ať každý svá tvrzení doloží. Nenechme se strhnout i iracionálnímu jednání, kdy bychom byli toliko pěšci na šachovnici, jež není naše a kde o jednotlivých tazích nerozhodujeme. Pokud bychom na takovou hru přistoupili, byli bychom v tahu především my sami.
