Jen stručně, protože by vypadalo divně, kdybychom to nezmínili: Má naše země skutečně takovou celosvětovou ostudu díky nevyznamenání přeživšího holocaustu Jiřího Bradyho? Psalo se o tom i v Americe… A vůbec, jaký dojem na vás celá věc dělá?
Ostuda? Určitě! Celý svět přece večer usíná a ráno vstává s myšlenkami na Českou republiku, protože není globálně důležitějšího tématu! Ne, vážně, všechny takové ty „strachy“ z ostudy v zahraničí jsou přece jen názornou sázkou na maloměšťácké uvažování typu „Co si o nás kdo pomyslí?“ Jakmile s tím zase někdo přijde – a přichází se s tím pravidelně – tak dotyčného přestávám číst a poslouchat, protože je jasné, že má sice puzení promluvit při současné absenci argumentů. A to, že se o tom zmínily americké noviny? Víte, mě mnohem víc trápí, že jsme obohatili rovnou anglický slovník o pojem „tunnelling“, čili tunelování. A spousta z těch, kteří se dnes tak bojí o naši pověst ve světě, u onoho tunelování svítila…
Osobně pro mě „kauza Brady“ skončila ve chvíli, kdy tři Hermanovi „svědci“, dva ministři a slovenský velvyslanec, jeho tvrzení popřeli. Co dál? U normálního soudu by se kleplo kladívkem a basta a před budovou soudu by se ještě někdo možná i pohoršil, že ministr chtěl protekci pro svého příbuzného. A když pak kanadská ambasáda konstatovala, že žádný dopis avizující cenu pro pana Bradyho nedostala, bylo to už druhé „basta“. U nás se ale místo toho rozjel neuvěřitelný politický cirkus, v němž se hraje už úplně bez pravidel, a z pana Bradyho, jednoho z tisíců autorů, kteří kdy popsali prožitou tragédii, se stala hvězda zavalená nejrůznějšími medailemi a klíči. Ještě si mohl užít včera u Krause na Primě, kam byl – jistě jen kvůli vyváženosti a objektivitě – pozván i jeho Herman a v hledišti vestoje aplaudoval dav známých antizemanovců, ale Prima pořad neodvysílala – a zadělala si na malér. Vzduchem už létají obvinění z cenzury… A když už si na cenzuru stěžují i ti, kteří ovládají mainstreamová média a mají do různých studií prakticky volný vstup, tak to už je na pováženou, co říkáte?
V každém případě – až pojede pan Brady (obtěžkán medailemi, klíči a náhlou, ale o to vřelejší láskou) domů, tak si jistě řekne, že na podobném tripu ještě nikdy nebyl.
Jaký dojem to na mě dělá? Myslím, že platí úsloví o psu a holi. Miloš Zeman očividně znervózňuje své protivníky čím dál víc a nervy praskají, jako kdyby „komusi“ už hrozily nějaké časové lhůty nebo mu cosi hořelo za patami a byl nucen běžný demokratický proces nějak „urychlit“. Když jsou kvůli tomu loutkovodiči a jejich politici a „osobnosti“ (a jejich myšlenkoví i bezmyšlenkovití souputníci) ochotni rozštěpit lidi během nejvýznamnějšího svátku naší republiky, budiž. Na druhou stranu si ale podle mého musejí uvědomit, že tím pádem ztrácejí v očích značné části veřejnosti poslední zbytky legitimity, se všemi důsledky, které pro ně z tohoto faktu vyplývají pro případné praktické vedení státu.
Nyní již k jiným věcem. Že je v českých médiích ticho o Ukrajině, jsme si již zvykli. Nyní ale z prvních stran zmizel i vývoj v Sýrii a Iráku. Nejprve tedy, co bojiště Mosul? Považujete za potvrzené zvěsti o účasti českých vojáků na místě, byť tedy ne v roli bojovníků? Kdo všechno se tam za ten týden vlastně vyloupl a jak slavné je to s odhady, že Daešáci vezmou nohy na ramena do Sýrie? A kam až dojely Erdoganovy tanky, které sice nikdo nezval, ale stejně přijely?
Nejprve k oněm údajným českým vojákům u Mosulu. Pokud by se opravdu účastnili ostrých bojů, byla by to pro naši armádu svým způsobem premiéra v celé historii NATO. Osobně bych nijak nepřeceňovala mosulské blogery, protože – a to se vlastně vztahuje i k té předešlé otázce – si nedělám žádné iluze. Kdysi jsem káhirskému taxikáři řekla, že jsem z Česka, a on vyjekl radostí, jak skvělá země jsme a že nás skvěle zná. A aby to dokázal, pochválil mě: „Ten váš Ceausescu, to byl taky frajer!“ Čili, Češi mohou být v povědomí iráckých vojáků zaměnitelní s kýmkoli.
Osvobozování Mosulu obecně trochu drhne, protože Daeš přistoupil k taktice, jejímž smyslem je tříštit útočící šiky. Tu podnikne sérii pumových útoků v Kirkúku, ondy zaútočí na Rusbá a málem město obsadí, a irácká armáda se šíitskými milicemi musejí řešit tyto operace, takže se k samotnému, údajně až milionovému Mosulu, který americké letectvo bombarduje a odkud uprchlo necelých 10 tisíc lidí, zase nepřibližují až tak rychle, jak bylo asi v plánu.
Důležitější je ale chování Kurdů. Pešmergové totiž oznámili, že na rozkaz prezidenta iráckého Kurdistánu Masúda Barzáního postupovat na Mosul ani nebudou a zastavili se u města Búšiká, hodně kilometrů před cílem. A nejen zastavili, přivezli si rovnou i bagry a buldozery a začali rýt příkopy, které mají do budoucna určovat hranici Kurdistánu vůči Iráku. Irácká vláda Kurdy předem varovala, aby osvobozování Mosulu nepojímali jako další kapitolu záboru iráckých území, ale Barzání je jedním z nejvěrnějších vazalů Turecka, dostává z Ankary pravidelně spousty milionů dolarů „dotací“ a dokonce schvaluje i turecké masakry tureckých a syrských Kurdů… A najednou se pešmergové „zastaví“ a jen tak sami, mýrnyx dýrnyx, zabojkotují osvobozování Mosulu? Přímo se vnucuje vysvětlení, že takto Recep Erdogan prostřednictvím „svého“ Barzáního ukazuje Bagdádu, kdo že je v oblasti skutečným pánem, a současně i Američanům, že přestane bořit jejich snahy výměnou za vydání Fethulláha Gülena a za podíl na mosulském triumfu. Myslím, že spory mezi USA a Tureckem eskalují, protože americká strana cítí potřebu zdůrazňovat „pokračující spojenecké svazky“, což by asi zdůrazňovat nemusela, kdyby vše běželo, tak jak má…
Když to shrnu, bitva pokračuje, papež František se modlí za přibývající civilní oběti (převážně amerického) bombardování, asi tři sta příslušníků Daeše prý se z Mosulu dostalo až do syrského Dejrizoru. Mosul jistě padne, ale jak a co bude dál, to se teprve uvidí. V každém případě ale osvobození Mosulu nebude znamenat konec Daeše, jak si pochvalují někteří západní činitelé. Teroristická organizace jen přejde k jiné formě boje, zatímco její dceřiné organizace od Nigérie až po Indonésii „pojedou“ dál bez jakýchkoli změn…
Posuňme se k bojišti Aleppo. Pomohlo chvilkové humanitární příměří, které vyhlásila Moskva, k tomu, aby se i zbytky nebohých obyvatel z rozsekaného města dostaly pryč? Zmenšuje se část města kontrolovaná rebely? Přičemž, jak se to v té Sýrii vlastně přeskupuje a přelévá… Stále platí, že jednotlivé skupinky a skupiny, které kontrolují třebas jednu vesnici, za úplatu přejdou od vládních jednotek k Daeši, pak za ještě větší úplatu k „umírněným rebelům“… Jak se přebíhalo v poslední době? S tím souvisí také často zmiňovaná úvaha, že Bašár Asad v zásadě už nemá mnoho vlastních jednotek a že za něj bojují zejména íránské šíitské milice. Je tomu tak?
Humanitární příměří, které nakonec trvalo snad tři dny, nebylo k ničemu, protože džihádisté ve východním Aleppu – až na pár jednotlivců — odmítli kapitulovat a odejít, násilím nepustili ven ani civilisty, a ostřelováním přístupových cest zabránili i OSN, aby do oblasti dovezla humanitární pomoc. Takže se zdá, že během příměří se uprchnout podařilo snad jen asi padesáti lidem.
Nicméně, Rusové tvrdí, že – dnes už desátý den — na východní Aleppo ze vzduchu neútočí, a kdo prý tvrdí opak, má o tom doložit důkazy. O to víc se bojuje přímo v terénu. Syrská armáda se svými spojenci proniká do města, obsazuje strategické body kolem a stahuje „smyčku“ přetínáním pašeráckých zásobovacích tras, ale že by hlásila nějaký zásadní průlom, po němž už by vše bylo „na spadnutí“, tak to nikoli.
Vámi zmíněné přeplácení milicí z různých lokalit nejspíš stále funguje, nicméně v poslední době se – především kolem Damašku a v provincii Homs – na stranu vlády „vrátilo“ dalších skoro deset významných džihádistických bašt, takže si troufnu odhadnout, že přeplácení sice stále běží, ale v čím dál menší míře směrem k rebelům. Lidé jsou už unavení, vidí, na jakou stranu se konflikt kloní, a džihádu beztak docházejí peníze.
Je tu ale znova „ten“ Erdogan. Vedle Mosulu si totiž klade „historické nároky“ i na Aleppo a tvrdí, že je jeho „dějinnou povinností“, aby turecká armáda došla také až tam. A tím se dostává do střetu s Ruskem, které jasně dalo všem kolem najevo, že východní Aleppo si osvobodí – spolu se syrskou armádou – samo a nikdo jim do toho nebude mluvit, a ani hystericky pokřikovat, jak to aktuálně činí západní politici. Ruské a turecké tajné služby si mění informace, nejspíš existuje i nějaká dohoda, která by měla zabránit otevřenému střetu tureckých vojsk postupujících ze severu k Aleppu s ruskou armádou, ale ta syrská už začala turecký předvoj – tvoří jej oddíly Syrské svobodné armády – bombardovat. Takže se za pochodu vymezují pravidla hry i tady. Uvidíme.
O tom, že Asad už nemá skoro žádné vojáky, se spekuluje přinejmenším dva tři roky. Je jasné, že vojáci ve válce umírají, ale nahrazují je noví, i když často vstupují spíš do lokálních provládních oddílů, které v daném, obvykle jejich rodném regionu, nahrazují roli pravidelné armády. Ve výsledku tak lze říci, že početní stav řádné armády se snižuje, ale celkový početní stav provládních sil nikoli. A stejně platí, že různé šíitské oddíly, ať už z Libanonu, Íránu nebo Iráku, bojovaly po boku syrské armády skoro od začátku, takže to také není žádná novinka, spíš jen snaha hledat na té rusko-syrské straně nějaké mouchy a pak je přifukovat. Útok na východní Aleppo prostě podniká podobně pestrá koalice, jako je tomu v případě Mosulu, rozdíl ale vidím v tom, že ta „aleppská“ je v zásadě jednotná, zatímco „mosulští“ se sice většinou shodují v nepřátelství proti Daeši, ale po jeho potlačení v ní propuknou ostré spory ohledně politické budoucnosti regionu.
