V Sýrii jsou masky odhozeny.: Není to v Asadovi ani v Sýrii jako takové.

V říjnu 2016 se struktura dalšího světového konfliktu v Sýrii krystalizovala. Ale jako dříve není plně pochopena jeho podstata a příčiny.

Všeobecně přijaté mínění – chátrající světový hegemon nebyl s to po n-té exportovat “demokracii” a nyní sebe i ostatní žene do slepé uličky – toho moc nevysvětluje.

Proč se kamenem úrazu stala Sýrie – není to přece nejdůležitější země na světě?

Proč se neútočí například na Egypt, kde se vousatým “bojovníkům za demokracii” nepodařilo upevnit úspěch a dokonce museli přenechat moc silné ne proamerické vládě, ale nic, spolkli to.

Tatáž Sýrie byla do roku 2010 málem nejprozápadnější zemí na Blízkém východě, s výjimkou Izraele, dokonce s párem Asadových pojídal v restauraci drahé pokrmy samotný Biden. Ale v roce 2011 byl vyhlášen ztělesněním ďábla a chystali se jej rychle odstranit s pomocí islamistů. Nepodařilo se.

Proč agresorovi čelí právě Rusko – země, která se samotná jen před několika roky vyhnula rozpadu a která vůbec není hlavním konkurentem pro západní ekonomiku? A proč jdou Spojené státy tak zuřivě do krajnosti a přivádějí svět na pokraj třetí světové?

Ano, samozřejmě, mnozí experti na Blízký východ uvedou celou řadu důvodů, které dávají odpovědi na všechna tato “proč?”. Ale při pečlivé analýze bude jasné, že jsou jen přílohou k čemusi důležitějšímu.

Prvním a nejčastějším argumentem je faktor ropy a zemního plynu. Hojnost zásob v Sýrii ji učinila kýženým cílem pro Západ, který se vzápětí po Iráku a Libyi mohl přiživit na syrských uhlovodíkových surovinách, kdyby zničil zdejší stát.

Ve skutečnosti je doložených zásob této ropy v Sýrii pouze 2,5 miliardy barelů, což představuje 0,1% z celkového objemu na světě.

Ano, několik let před válkou Norové údajně v Sýrii objevili čtyři obrovská naleziště poblíž města Banias, která by mohla postavit produkci na úroveň Kuvajtu, ale skutečná produkce se nijak nezměnila.

Toto je zjevně nedostačující k vysvětlení započaté teroristické intervence do Sýrie: v případě, že cílem Západu by byla výlučně ropa, pak by bylo logičtější uspořádat vývoz demokracie do Venezuely se 17,5% světových zásob.

No a na Blízkém východě je se na kom přiživit – Katar, Kuvajt a další emiráty jsou mnohem bohatší na ropu a méně stabilní: svrhávej šejky a pumpuj černé zlato.

Předpokládá se také, že příčinou agrese může být odmítnutí Damašku z roku 2009 na proložení plynovodu z Kataru do Evropy přes své území. To je však také přehnané. Tento nesouhlas by mohl být motivací pro Katarce, ale vůbec už ne pro Západ.

Samotný projekt plynovodu je tak riskantní a těžko pochopitelný, že by snad mohl sloužit jako blaf či záminka, ale ne jako skutečný důvod k odstartování mnohaleté teroristické kampaně proti Asadovi.

Celkově móda, která se objevila v posledních letech a která hledá ve všech konfliktech ropnou stopu a viní ve všech neštěstích její zásoby, je přílišným zjednodušením a podobá se monetaristickému přístupu v ekonomice, kdy veškerá komplikovanost ekonomických vztahů se posuzuje výhradně prostřednictvím peněz.

Zatím má ropa ve světové politice pouze význam nástroje (i když důležitého) k prosazování zájmů a dosažení geopolitických cílů: Hitler se nehnal k  ropě poblíž Baku pro ni samotnou, ale aby od ní odřízl Moskvu a dobyl SSSR.

Nazývat nástroj cílem je nepřípustný podvrh, který odvádí od podstaty.

Mnohem méně důležité pro vysvětlení války v Sýrii, připravené přerůst ve světovou, jsou argumenty o údajně reálných vnitřních rozporech uvnitř Sýrie a v regionu, šíření islamismu a rozpad státnosti Iráku, který se stal živnou půdou pro růst extremismu, konfrontace mezi sunnity a šíity, Saúdské Arábie a Íránu, přelidnění v regionu, nedostatek vody a další.

To vše v tom či onom rozsahu samozřejmě přidává do konfliktu napětí, ale vůbec to nevysvětluje, proč nyní v Sýrii působí desítky zemí, včetně dvou nejsilnější z nich – RF a USA.

Je mnohem přesvědčivější vysvětlení současného konfliktu v Sýrii, i když je považované za nedostatečně vědecké.

Zhroucení této země potřebují USA k rozdmýchávání chaosu na Blízkém východě, což umožní přesunutí destabilizace na celou Eurasii a napomůže ke zhroucení alternativních hospodářských center síly, zejména Číny a Ruska.

Dolarový systém prý neodolává přetížení dluhů a válka v Sýrii je používána jako nástroj k destabilizaci konkurentů v ekonomickém protistání.

Skutečně, právě čínská ekonomika v roce 2014 poprvé překonala americkou v HDP a zdálo by se, že mezi těmito dvěma hospodářskými giganty – odcházejícím a vycházejícím – musí vzniknout vojenská a politická srážka.

V posledních letech o tom hodně mluvili američtí i čínští politologové.

Avšak v syrském konfliktu – a to je naprostý fakt – Čína vyčkává na vedlejší koleji. Celých pět let, a to i při současné eskalaci, udržuje běžnou neutralitu, jen běduje nad utrpením Syřanů a odsuzuje terorismus.

Rusko však z ekonomického hlediska není reálnou hrozbou pro USA, zatímco v Sýrii je hlavním protivníkem Američanů právě ruská armáda…

Dokonce i geograficky je konflikt v Sýrii blíž k ruskému Kavkazu, kam je přes Turecko přímý koridor pro přenos “DAEŠské” nákazy, než, řekněme, k ujgurskému regionu v Číně.

Podle této logiky by bylo lepší vypěstovat DAEŠ v Afghánistánu nebo Pákistánu, kde je jednodušší přesunout teroristický chaos do Číny.

Rusko-čínské cvičení na moři, na souši a ve vesmíru, stejně jako mimořádné vztahy mezi Moskvou a Pekingem jsou důležitým faktorem nové mezinárodní politiky, ale přesto se přímo konfliktu v Sýrii netýkají.

Navíc je možné s velkou jistotou předpokládat, že kdyby dnes Rusko nebylo významným geopolitickým hráčem, Peking by nešel do konfliktu s USA kvůli Sýrii, domluvil by se se Západem na základě ne zcela pro něj výhodného kompromisu a vsadil by na nevyhnutelné oslabení západní civilizace v historické perspektivě.

Nechci urazit naše čínské partnery, ale musíme si uvědomit, že i při současných vynikajících vztazích s Moskvou může Peking kdykoli dosáhnout konsensu se Západem a zaujmout “přátelskou neutralitu” na jeho straně v naznačeném střetu starého a nového světového řádu.

Z toho prostého důvodu, že pro Čínu je konfrontace s USA čistě ekonomický spor mezi dvěma obřími podnikatelskými strukturami, nic víc.

U Ruska je ale konflikt se Západem zcela jiný, není ekonomický.

Bylo by lehkomyslné předpokládat, že ruská ekonomika, přes všechny její reálné úspěchy za posledních 15 let, ohrožuje americkou globální ekonomiku, do níž je ve skutečnosti stále vestavěna tatáž Čína.

Ano, geopolitická sdružení jako BRICS mohou potenciálně zbourat jamajský systém a Washingtonský konsensus, ale to zase není čistá ekonomika, ale finanční projekce vojenské a politické konfrontace.

Tak v čem spočívá její podstata? Proč je právě Rusko opět v epicentru světového konfliktu, který hrozí, že přeroste v horký?

Proč ruský stát, který prožil další bolestivou transformaci a zcela se mu ji nepodařilo překonat, je nucen na sebe vzít úder hegemona, kontrolujícího mezinárodní život a který má vyspělejší nástroje boje?

Proč velký a těžce zkoušený ruský národ, který jen tak tak překonal vymírání a dal se na cestu rozvoje, se znovu ocitl, jako před 70, 100 a 200 lety, v cestě světovému agresorovi – v dnešním případě USA a jimi vychovaného mezinárodního terorismu?

Jak jsem se přesvědčil, abychom tomu porozuměli, nestačí uvést hospodářské a geopolitické důvody, ani obrovské přírodní zdroje Ruska, ani naše zvětšené možnosti, ani obrozenou vojenskou sílu jako potenciální hrozbu pro Západ – žádné tzv. pragmatické argumenty neposkytují plnohodnotnou odpověď na otázku, proč USA míří v Sýrii na Rusko.

Na ruskou hrozbu a jaderný úder ve vysokých úřadech západních zemích, samozřejmě, vážně nevěří, ale je to používáno jako strašák, blaf a záminka pro jejich vlastní útok.

Abychom pochopili podstatu toho, co se děje, musíme si konečně přiznat, že akce špiček západní civilizace, ne úředníků ministerstva zahraničí USA a Pentagonu, ale skutečných manažerů globálního projektu Pax Americana, které jsme si zvykli vnímat jako velmi pragmatické, jsou vlastně určovány jakýmisi ideály a vyššími cíli.

Mesianismus americké zahraniční politiky je zakotven v dokumentech a pravidelně vyslovován veřejnými činiteli, nemluvě o neveřejných.

Slova o výlučnosti Ameriky jako ideální svobodné společnosti, majáku demokracie a poslední naději Země – to jsou nejen pěkné slogany, reklamní slogany, ale vnímání sebe sama jako mimořádné síly na planetě.

Protestantský kazatel Jonathan Edwards už v 18. století řekl, že status bohem vyvoleného národa přešel od Židů na Američany. A zakladatelé Států vnímali svou činnost jako korunu veškeré světové historie.

Již ve 20. století Ronald Reagan, který hodil rukavici SSSR jakožto “říši zla”, nedvousmyslně přidělil USA roli “říše dobra”. Bušové, Clintonové a Obama v tomto smyslu nic nového nevymysleli, ale jen rozdílně vyjádřují totéž americké mesiášství.

Celá zahraniční politika současné Ameriky jako “vývozce demokracie” a světového soudce, četníka je přirozeným projevem této ideologie.

Uchvácení zdrojů, ropy a zemního plynu, stejně jako finanční výhody jsou jen bonusem k tomuto a nástrojem realizace vyřčených ideálů.

V čem přesně spočívá americké mesiášství – to je zvláštní téma na rozhraní filozofie, teologie a geopolitiky.

Poznamenejme pouze, že jeho klíčovým pojmem, kolem něhož je postaven zbytek konstrukce, je “svoboda”. Předkládaná světu jako svoboda člověka (tj. jako prospěch), ve skutečnosti to USA chápou jako svobodu kapitálu, tj. naprostou svobodu konání ekonomického člověka.

Celý svět by měl být v ideálu trhem zboží a služeb, kde samotný člověk je obojí. Peníze jsou ekvivalentem všech projevů vesmíru a jeho hlavní podstatou.

Veškerý tzv. pragmatismus vlastně vychází z tohoto “peněžního” chápání života.

Avšak expanze peněz – v prostorové a duchovní dimenzi – není omezena na běžný zisk a nekončí jakýmikoli výdaji k dosažení hlavního cíle, všeobecné absorbci světa a přeformátování člověka na finanční stroj (samotný tento proces je nazýván pokrokem podle analogie s rozvojem techniky).

Má smysl vysvětlovat, že takto chápaná “svoboda” a takový “pokrok” jsou zcela v rozporu s celou 2000 let starou křesťanskou cestou a pro lidstvo vražedné?

Je to náhoda, že v posledních desetiletích přešla západní civilizace k celkovému upuštění od křesťanství pod rouškou tolerance a prosazování zkaženosti pod rouškou práv homosexuálů, zatímco Rusko se stalo hlavním obhájcem tradičních hodnot a náboženství?

Je to pouhá náhoda, že začátek zápasu mezi “svobodou kapitálu” a “svobodou ducha” uzrává na syrské půdě, kde činil první kroky křesťanský svět?

Na kamenech blízkovýchodního Středomoří bylo počato křesťanství a tam ho chtějí po staletích pohřbít.

Mimochodem, ideologové DAEŠ, vyškolení v amerických věznicích, pěstují mezi teroristy myšlenku poslední bitvy mezi dobrem a zlem v syrském městě Dabik: v boji s potomky Krista zvítězí, když přiblíží soudný den.

Člověk nemusí být nábožensky založený, ale bylo by krátkozraké popírat tisícileté významy a náboženské objevy, bez nichž není možné pochopit, že historií nehýbe ropa a momentální zájmy, ale boj protikladů, dvě síly, které táhnou lidstvo na různé strany – na dno a do horských výšek.

A musí to být naprostá zatvrzelost k rodné zemi, aby člověk neviděl, jak se znovu a znovu staví do cesty těm, kteří se prohlašují za veliké dobro, čistou rasu, maják svobody a kteří se snaží podmanit lidstvo zničením Ruska jako překážky k plnému “osvobození”.

“Obrana světa před absolutním rozšířením zla” – to je kříž, osud a úděl ruského národa, ruského státu jako historického subjektu.

Neznamená to neomylnost a vyjímečnost Rusů, neboť boj probíhá i v nás, ale klade to na nás mimořádnou odpovědnost a hlavně to vysvětluje mnohé v ruské historii, což je obtížné objasnit z pohledu pouhého boje národních zájmů.

Nijak jinak si nelze vysvětlit, proč bylo zpustošené a krvácející po revoluci, občanskou válkou a intervencí Sovětské Rusko nuceno se v extrémních podmínkách a v co nejkratší době připravovat na další vpád Západu, který byl vedení státu zřejmý již na počátku 30. let.

Historici nás mohou jak chtějí přesvědčovat o objektivitě nástupu Hitlera a jeho tažení na Východ tím, že Velká Británie a USA neviděly jeho nacistické manýry a tak nedomyšleně pomáhaly úvěry německé ekonomice, ale je zřejmé, že Hitlera, jako nyní DAEŠ, uváženě pěstovaly k útoku na Rusko.

A poté, co sovětská armáda zničila hitlerovskou armádu, bezprostředně po dobytí Berlína, byly připraveny spáchat “nemyslitelné” – zaútočit na SSSR. Neodvážily se. Ale v prvních poválečných letech vydíraly Moskvu možností použití atomové bomby.

Vysvětlovat takovou podlost pouze protistáním komunistického a kapitalistického systému je lehkomyslné, o čemž jsme se přesvědčili po rozpadu SSSR – není komunismus, ale Rusko jako dříve zůstává nepřítelem.

Nedobíjeli nás jen proto, že považovali smrt “zadržující síly” záležitostí několika let, a dnes si vztekem rvou vlasy, když vidí ruskou armádu v Sýrii.

Osud si nevybíráme, a Rusko je předurčeno k nové obraně světa před zkázou – jinak by přestalo být Ruskem.

Mezinárodní terorismus je vytvořen proti celému lidstvu, ale především proti těm, kteří se snaží toto lidstvo ochránit. Ministerstvo zahraničí USA nám to nedávno jasně řeklo, když hrozilo útoky na ruská města. Dříve nebo později, ale Moskva bude muset přímo oznámit, že USA jsou hlavními komplici teroristů.

A to bude znamenat jen jednu věc – totální a globální konfrontaci s “impériem svobody kapitálu”.

Zda je to nebezpečné? Ano, velmi.

Hrozí to jadernou válkou? Sotva, protože to spíše bude (anti)teroristická válka a boj o hodnoty.

Je pouze důležité si uvědomit, že to není v Asadovi ani v Sýrii jako takové, dokonce to není ani v úzce chápaných ruských zájmech. Jde o metafyzickou konfrontaci. A v té ve stejné míře škodí pesimismus i nadměrné nadšení. Jak říkají hrdinové našeho nového filmu o 28 Panfilovcích, “klidně pálíme tanky.”