Ohlédnutí za událostmi, které se odehrály na pozadí Dne státnosti, nelze začít ničím jiným než setkáním ministra kultury Daniela Hermana s dalajlámou, které je odstartovalo. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek v Partii televize Prima i ministr vnitra Milan Chovanec v OVM České televize shodně prohlásili, že jejich vládní kolega porušil dohodu v koalici, že všechny kontakty s dalajlámou budou na neoficiální bázi. Dva roky platila, všichni ji respektovali, až teď ji porušil Daniel Herman. Ministr kultury na jejich kritiku zareagoval na Twitteru. „Nikdy jsem nikomu neslíbil, že se nesetkám s dalajlámou. Naopak jsem řekl, že takový požadavek je v rozporu s mým svědomím a odmítám jej,“ uvedl. Jeho vyjádření nepřekvapilo v tom smyslu, že dle tradice politického kličkování nekomentoval jádro problému, tedy to, že v neoficiálním setkání mu nikdo nemínil bránit, ani to, že oficiální schůzkou podrazil celou vládu.
V té souvislosti je zajímavé, že předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek tuto dohodu Sobotkovy vlády respektoval a s dalajlámou se sešel mimo úřad. Tomu, že ministr kultury oficiální schůzkou zřejmě plnil něčí rozkazy, nasvědčují slova ministra Zaorálka, jimiž v televizi Prima popisoval svůj telefonát s Danielem Hermanem ještě před jeho schůzkou s dalajlámou: „Pan Herman mi řekl, že už je to hotová věc, že se situace vyvinula, že dalajláma přijde na ministerstvo. A pak mi řekl, že tam mám pana Koláře a další, tak abych zkusil přesvědčit je.“ „Kdyby to s ohledem na podobné události v minulosti u nás i v zahraničí nevypadalo jako zpravodajská hra, jejímž účelem je svržení vlády, prezidenta republiky a změna politických poměrů, a to za pomoci zahraniční moci a jejích agentů v České republice, mohlo by se nad tím mávnout rukou,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil své pravidelné hodnocení politického dění uplynulého týdne.
Podle jeho názoru si Daniel Herman zřejmě neuvědomil, že není ani předsedou vlády, ale ani „nezávislým“ členem vlády koaliční. „A jednak ohrozil zájmy země v zahraničí, jednak nevychází z postoje už třetí vlády České republiky ve vztahu k Čínské lidové republice. Pak by měl být ale důsledný a usilovat o zrušení řady smluv, které byly v posledních dvou letech mezi ekonomickými a také kulturními subjekty uzavřeny a se svými kolegy ve vládě a v Senátu, kteří chtějí soudit předsedu vlády, ministra zahraničí, předsedu Senátu a Poslanecké sněmovny, třeba jen navrhnout přerušení diplomatických styků s ČLR, pohrozit jí u nás tak oblíbenou tibetskou vlajkou, a hlavně poradit jí, jak se čínská vláda má chovat. Případně ji k tomu donutit vyhlášením nějakých sankcí. Pokud by na to například Evropská unie, USA a Velká Británie nepřistoupily, mohli bychom to učinit jako Česká republika bez nich, třeba i s novou politickou reprezentací v čele s doposud jen ministrem kultury Hermanem,“ míní politolog.
Pro „hrdinu“ posledních dnů ale existují i další možnosti. „Anebo by naopak pan Herman mohl z vlády odejít, stát se třeba ředitelem České televize nebo založit další neziskovku, která by mohla vystupovat na ochranu lidských práv v ČLR aktivněji, než to dovoluje dosavadní postavení ministra koaliční vlády. Mohl by také počkat, až se pánové Horáček, Kolář, Pithart a další stanou prezidenty České republiky a potěšit nás, společně se svými aktivisty, nějakou novou ‚performancí‘. Samozřejmě nikdo nemůže bránit členům vlády, aby se scházeli s dalajlámou, ale ať potom odejdou z vlády. Budou moci v klidu s dalajlámou meditovat o tom, jak to vlastně bylo s tím Karlem Marxem. A i ti ostatní, když ta svá setkání považují za tak významná, nechť přesvědčí své kolegy nejen ve vládě, ale i v Parlamentu, že Česká republika musí změnit svou zahraniční politiku vůči ČLR a ukázat jí, že nám nejde jen o lidskoprávní aktivismus hrdel,“ podotýká Zdeněk Zbořil.
Podruhé sehrál Daniel Herman klíčovou roli kolem kauzy „strýčka“ – ve skutečnosti je to bratranec jeho matky – Jiřího Bradyho. Rozehrál hru o tom, že nedostal vyznamenání kvůli tomu, že on se sešel s dalajlámou a prezident Miloš Zeman se mu takto pomstil na přeživším holocaustu. Ale velvyslanectví Kanady, jejíž občanství má Jiří Brady, nedostalo žádnou informaci o tom, že by měl dostat české státní vyznamenání, což potvrdil mluvčí velvyslanectví Michael Vlček. Přitom velvyslanectví cizích států jsou pokaždé předem informována, pokud má jejich státní příslušník dostat české vyznamenání. V některých zemích jsou totiž pravidla, která říkají, že občan těchto zemí musí mít svolení své hlavy státu, aby vyznamenání cizí země přijal. Pár dní, které dělily dalajlámovu návštěvu od předávání státních vyznamenání, by sotva stačilo k potřebné proceduře s kanadskou stranou.
„Už minulý týden jsem pro ParlamentníListy.cz řekl, že to na mě dělá dojem až příliš jednoduché, dokonce se nebojím říci diletantské zpravodajské hry. A opět jako v minulosti, viz třeba televizní krize, se vloudila chybička. Prezidenty Havlem a Klausem nevyznamenaný pan Brady, sice cizí státní příslušník už někdy od roku 1949, ale řekněme, že alespoň do roku 2008 v ČR neznámý, sice přežil německý likvidační tábor, ale kolik takových lidí bylo, o kterých nevíme, možná jen proto, že nemají vzdáleného synovce v pozici ministra kultury České republiky. A hlavně, kolik bylo těch, kteří nepřežili? S bídou dokážeme vyznamenávat in memoriam aktivní bojovníky proti německému nacistickému režimu. Jen v Mauthausenu jich bylo umučeno a popraveno podle tamějšího dokumentačního střediska okolo devíti tisíc. Není v tom CV pana Bradyho něco, co nesmíme vědět?“ ptá se Zdeněk Zbořil.
Vedle návštěvy dalajlámy a neudělení vyznamenání Jiřímu Bradymu v uplynulých dnech hýbalo médii prohlášení čtyř nejvyšších představitelů České republiky. Zvedla se kvůli němu vlna kritiky, že jsme jako republika servilní a že se hrbíme před velmocí. Šéf české diplomacie Lubomír Zaorálek to v pořadu Partie televize Prima zdůvodnil, že mělo jen uhasit požár, který založil ministr Herman, a další lidovečtí politici všechno přiživili tím, že na ministerstvo také dorazili. „Šlo o řešení situace, kdy Česká republika přestala držet slovo. Česká republika udělala to, co si nedovolil ani prezident Obama, co si nedovolil ani prezident Kiska. Pan Herman tady vystoupil z řady a stal se hrdinou. Ale pro nás jako pro Českou republiku musí být v zahraniční politice držení slova to hlavní,“ vysvětlil Lubomír Zaorálek, proč k prohlášení ústavních špiček došlo.
„Naši, i ti nejvyšší, političtí reprezentanti se mnohokrát ‚hrbili‘. A máme o tom i obrazovou dokumentaci ze setkání Václava Havla hned se dvěma americkými prezidenty. Prezident Clinton byl před svým zvolením v českém tisku pomlouván div ne jako sovětský agent, protože se jako mladík při svém návratu z Moskvy zastavil v roce 1968 v Praze a setkal s bývalými komunisty Švermovou a Kopoldem. Ale už za několik let dostal Řád bílého lva, který mu pan prezident Havel osobně dovezl do Washingtonu. Bylo to jen krátce po projevech Clintonovy nezřízené sexuální asertivity v Bílém domě a lhaní před porotou. Pokud jsou slova pana ministra Zaorálka pravdivá, pak by si měli dojít setkání s dalajlámou přítomní ministři KDI-ČSL ke zpovědi a přijmout alespoň rozhřešení z rukou zpovědním tajemstvím vázaného duchovního pastýře. Anebo odejít z vlády, nikoli kvůli setkání někoho s někým, ale proto, že se zdá, že nemluvili pravdu, anebo ji tajili. A pokud lžou všichni, tak ať řeknou, kdo se, a hlavně před kým, vlastně ‚hrbí‘,“ doporučuje Zdeněk Zbořil.
V tažení proti hlavě státu byli viditelní zase staří známí. A to nejen umělci, ale v Show Jana Krause i bývalí politici jako Jan Ruml, tradiční petenti všeho, co jim dají podepsat, jako socioložka Jiřina Šiklová nebo havlomilové jako Michael Žantovský. Pořad se neodvysílal v původním čase, ale s jednodenním zpožděním. „Možná si na Primě uvědomili dříve než jiní, že jde o velmi podobnou ‚sandinistickou‘ scénu, jako bylo vystoupení ‚umělecké fronty‘ v České televizi na přelomu let 2000 a 2001. A že by mohli posloužit k vyvolání politické krize jako tehdejší Zpravodajství ČT. To, že projevili určitou obezřetnost, je pochopitelné. Soukromé televizi se nepromine to, co tzv. veřejnoprávní,“ myslí si politický analytik.
„To, že publikum té pokleslé Show Jana Krause tvořili aktéři bojů o Českou televizi, spacákoví hrdinové a ‚bojovníci za svobodu slova‘ z oné doby, je dost vážným varováním pro všechny, kteří se nechtějí dostat do hledáčku Chovancovy úderky ‚pro boj s vnitřním nepřítelem‘ nebo neméně nebezpečných Evropských hodnot. Ale koneckonců, bylo dobré, že to Prima nakonec odvysílala. Kdo chtěl, mohl pochopit, že nejde o ‚medaili‘ a dalajlámu, ale zase jen a jen o ‚Zemana‘, jak nazývají tito věční vyvolávači ‚občanského neklidu‘ prezidenta České republiky. O něm pak neúnavně prohlašují to, co všichni dávno vědí – ‚není jejich‘. Koneckonců ale přiznávají, že jde o zahájení volební kampaně pro ‚jejich kandidáta‘, o kterém se – zdá se – dosud nedohodli, kdo jím bude,“ říká pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
Při příležitosti státního svátku se na veřejnost obrátila skupina umělců sdružená v Petičním výboru na obranu demokracie. V rámci akce Týdny občanského neklidu by podle nich lidé, kteří se k výzvě připojí, měli zasílat stanoviska představitelům státu, otevřít školy, divadla či galerie diskusím, případně i stávkovat. Video s výzvou natočili herec a zpěvák Vojtěch Dyk a herec Jiří Bartoška. „Je trochu zvláštní, když už je řeč o Jiřím Bartoškovi, známého komerčními aktivitami už od tzv. Lotynky, po níž stát přišel o desítky milionů a palác U Hybernů i vzácnou památku dům U Černé Matky Boží, a samozřejmě řediteli Karlovarského MFF, mimochodem financovaného také z peněz daňových poplatníků prostřednictvím Ministerstva kultury, že se podepisují i ti, kteří jsou na podobné financování od Ministerstva kultury často i existenčně odkázaní,“ upozorňuje politolog na to, čím také může být podpora Daniela Hermana ze strany umělců motivována.
V Den státnosti 28. října se vpodvečer na Staroměstském náměstí konalo shromáždění, které svolal místopředseda Poslanecké sněmovny a předseda Starostů Petr Gazdík ……………….. (pokračování textu zde)
