Petr Kužvart
7.11.2016
Bitva samotná, to, co ji předcházelo i to, co po ní následovalo, to vše je nesporně poučné i pro dnešek. Pojďme se na věc podívat poněkud netradičně a nechme stranou běžně tradované, vlastně stále ještě obrozenecké stereotypy a mýty. K tomu nám napomůže zejména velmi kvalitní kniha Dušana Uhlíře „Černý den na Bílé Hoře – 8. listopad 1620“ (Ave, Brno 1998), kterou zájemcům o důkladnější vhled do tématu mohu vřele doporučit, a z níž tu zejména vycházím.
Začalo to dlouho před samotným střetnutím. Království „dvojího lidu“ po prožluklém kompromisu Kompaktát na konci husitských válek v roce 1436 (již současníky hanlivě přezdívaných „komprdáta“) nebyla ještě žádná osvícená nebo moderní náboženská tolerance, ale jen pragmatické, reálpolitické uznání vzniklé a relativně stabilní katastrofické rovnováhy politické a vojenské síly obou táborů, kdy prostě nebylo možno soupeře zničit, tedy bylo nutno se s ním domluvit. Ostatně katolická i husitská šlechta jako určující vnitropolitičtí garanti dohody byli vcelku spokojeni s výsledky, tedy zejména s oboustranně naprosto pragmatickým a zištným rozchvácením církevního majetku – a zloději se s druhými zloději většinou dohodnou docela rádi. Mezinárodně politicky to bylo také celkem jasné: nedalo se válčit do nekonečna, když vítězství nad kacířskými Čechami bylo i po řadě proválčených let v nedohlednu. Ale byla to situace, jež měla trvat po dobu existence oné katastrofické rovnováhy a pak (po jejím skončení nebo i jen oslabení či zpochybnění) se nevyhnutelně museli aktéři znovu střetnout, dříve nebo později. Podobně tomu bylo v Říši. Po letech selských a náboženských válek bylo třeba patovou situaci nějak řešit. V roce 1555 byl uzavřen „Augšpurský náboženský mír“, rozdělující Říši na evropský katolický jih a trpěný nekatolický prostor středo- a severoevropských států. Zde byla určena zásada „cuius regio eius religio“, vladaři v Říši měli ve své svrchované kompetenci určit náboženskou orientaci svého státu i svých poddaných. A poté v následujícím roce císař Karel V. Habsburský, důsledný nositel a rozhodný prosazovatel fascinující supervelmocenské koncepce katolického habsburského světového supersoustátí, abdikoval a dožil jako soukromník.
Ale už v době uzavření onoho říšského míru probíhal v rámci římskokatolické církve „ekumenický“ Tridentský koncil (1545 – 1563), na němž převládl ostře protireformační kurs a po jeho skončení bylo jen otázkou času a souhry okolností, kdy a kde začne nové střetnutí mezi reformovanými a nyní již militantně se formující útočnou rekatolizační protireformací. A český stát „dvojího lidu“ se určitě nabízel z řady příčin jako prvé bojiště, kde měření sil může být zostra zahájeno. Po pár desetiletích vzrůstání napětí, děsivých ozvěn pařížské „Bartolomějské noci“ (1572), množení lokálních konfliktů různě po Evropě (Valtellina, Jülich, Gradiška, Livonsko, Sedmihradsko), rekatolizačních čistek v českých státních úřadech, vzájemných provokací obou táborů (zavření evangelického kostela v Broumově a zboření evangelické modlitebny v Hrobu u Teplic – obě stavby ovšem stály na církevních pozemcích) se také opravdu bojovat začalo v Čechách. Nejprve šlo o ostrou politickou konfrontaci drtivě majoritní nekatolické české stavovské obce v Čechách s habsburskou vládu ve Vídni, posléze promluvily zbraně, aby neutichly v rozrůstajícím se celoevropském konfliktu celých třicet let.
Stavovské povstání nebylo nijak připraveno a vzniklo vlastně jako konflikt bezprostředně vyvolaný katolickými provokacemi v kontextu naprosté nerozhodnosti většinové stavovské obce, kde každý šlechtic, každé královské město všichni aktéři sledovali své individuální zájmy bez velkého nadšení pro riskantní společnou a rozhodnou akci vůči Vídni. Nekatolické stavy se i předtím nacházely – ukolébány Rudolfovým majestátem z roku 1609 – v pasivní, nerozhodné náladě, neochotné riskovat, bez pochopení vyvíjející se situace. Již o rok dříve, v roce 1617, většinově docela snadno a pasivně přijaly Ferdinanda II. Štýrského za svého krále, který nastoupí po svém strýci císaři a králi Matyáši Habsburském. Po spíše umírněném pragmatikovi nastupoval militantní odchovanec jesuitů, který již v Rakousích před tím názorně předvedl drsné rekatolizační represe. Přesto byl přijat většinovou evangelickou českou stavovskou obcí za českého krále! Už tehdy se mělo povstat… .
Nekatolické stavy šly ve své oportunitě, nerozhodnosti a zbabělosti tak daleko, že po obdržení „těžkého psaní“ císaře Matyáše (který pod hrozbou trestů zakazoval nekatolický stavovský sjezd v Praze) v březnu 1618, začali jednotliví šlechtici potichu opouštět Prahu. Nicméně sjezd se přes to nakonec v květnu 1618 uskutečnil, ale jeho postoje byly nerozhodné a mdlé. Tehdy skupina protestantských radikálů kolem Jindřicha Matyáše hraběte z Thurnu rozhodla provést radikální a spektakulární akci, která by i nerozhodné donutila přidat se k odporu proti Vídni. Po předchozí večerní domluvě šel ráno 23. května 1618 houf ozbrojených šlechticů i s ozbrojenou služebnou chasou na Hrad, dostali se do České kanceláře, zde zastihli vedle nižšího personálu i dva místodržící, tedy katolíky Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a také šéfa kanceláře Filipa Fabricia. Chvíli trvala hádka, schválně příchozími v čele s Thurnem eskalovaná, až bylo zaveleno, ven s nimi. Oba místodržící byli uchopeni a vyhozeni z okna. Kancelista Fabricius se jich zastával a snažil se zabránit nejhoršímu – a tak byl vyhozen taky (později ho za jeho „zásluhy“ císař povýšil do šlechtického stavu s cimrmanovsky zvoleným predikátem „von Hohenfall“).
Už tady je zřejmé, že akce nebyla dobře připravena a vzbouřenci začali selhávat, ani povstání ještě nezačalo. Je pravda, že ozbrojená chasa po vyhozených ještě z okna vystřelila z muškety, ale netrefila se. Dole pod okny bylo sice nevábné smetiště, nicméně prostor měl být před takovou akcí obsazen a defenestrovaní měli být na zemi buď doraženi nebo zatčeni a odvedeni do vězení. Ale oni se odbelhali a ani nebyli zadrženi! Absurdní tragikomedie pokračovala. Po defenestraci se hrabě Thurn stal faktickým diktátorem v Praze. Co tento budoucí stavovský generál-lajtnant udělal? Vsedl na koně, projížděl pražskými městy a nechal se oslavovat po ulicích jako pán města! Místo, aby předem instruované a posílené stráže střežící hradby zavřely brány a začalo zatýkání a také konfiskace zejména lehko zpeněžitelných katolických cenností. Všichni, kdo se v příštích hodinách a dnech pokusí opustit Prahu, měli být důkladně perlustrováni a katoličtí hodnostáři i aktivisté včetně pražských jesuitů nemilosrdně vsazeni do věže. Nic z toho se nestalo, místo státního převratu to připomíná spíše operetku.
Stavovské povstání začalo nešťastně, nepřipravené, bez pevného vedením, které přesně chápe, co je nutno udělat. Přes dílčí úspěchy (Thurnovo vítězství v bitvě u Lomnice nad Lužnicí nad generálem Karlem Bonaventurou hrabětem Bukuoyem de Longeval na podzim 1618, následné obléhání Vídně, dodatečné vtažení Moravy do povstání) bylo vnitřně slabé, podfinancované a nekvalitně vedené povstání v podstatě nešťastnou záležitostí. Mělo reálné šance jen zhruba v prvém roce svého trvání, než se zkonsolidovaly síly protivníka. Samotné povstání trpělo nedůsledností a egoismem členů stavovské obce, neschopností důrazné společné akce, polovičatostí a šlendriánem i nedostatkem účinné solidarity protestantských stavů v Říši (Unie říšských protestantských knížat stojící proti Lize katolických říšských knížat). Je známo, že anglický král Jakub I., tchán Zimního krále Friedricha Falckého, nechal svého zetě zcela bez podpory a spěchal ujistit španělský dvůr Filipa III., že jej opravdu nehodlá podporovat v jeho účasti v „české otázce”. Místo, aby se zbrojilo a pořádně platilo vojsko, tak si v Praze luteráni stavěli v době povstání kostely (sv. Salvátor na Starém Městě mezi Dušní a Pařížskou ulicí a Nejsvětější trojice na Malé Straně – dnes Panny Marie Vítězné – „U Jezulátka“). Ve chvíli, kdy začal španělský král posílat svému rakouskému příbuznému 50 tisíc zlatých měsíčně na financování stávajících a verbování nových císařských pluků, bylo v podstatě jen otázkou času, kdy bude povstání stavů Zemí Koruny české, které podporovaly říšské protestantské stavy více nežli váhavě, definitivně poraženo. Mělo šanci uspět jen do doby, než se katolický tábor (Liga říšských katolických knížat a habsburská Vídeň) zkonsolidoval a začal získávat převahu.
Zde je pár aspektů povstání i bitvy, jež se moc neznají:
Pražský historik prof. Karel Stloukal objevil koncem 20. let minulého století v Hannoveru protokol z výslechu dvou nejmenovaných zajatých důstojníků českého stavovského vojska. Dokument není datován, ale vznikl nepochybně ve druhé polovině roku 1619. Oba zajatci v něm pod přísahou vypovídají o poměrech v českém vojsku. Hned úvodem si stěžují, že české pluky leží v poli již více než rok a ač jsou nad protivníkem v přesile, nedosáhly ničeho, co by stálo za zmínku. Došlo prý sice k několika srážkám mezi jihočeskými rybníky, ale ukázalo se při tom, že v českém velení panuje zrada. Děla při hrázi sice mířila na nepřítele, ale dělostřelcům bylo přikázáno střílet pouze do vody. Když byl nepřítel poražen, muselo české vojsko stát po celou noc v dešti a velitelé mu nedovolili postoupit, dokud se nepřátelské jednotky nestáhly bezpečně do Budějovic. Město mohlo být přitom tehdy snadno dobyto. A takových nevyužitých příležitostí bylo prý více. Českým vojákům se prý dokonce pod trestem smrti zakazovalo napadat nepřítele a brát mu kořist, takže Buquoyovy jednotky mohly klidně křižovat krajem a loupit. Oba důstojníci potvrzují, že někteří čeští obristi se scházeli se samotným Buquoyem a popíjeli s ním. Na několika případech pak zajatci dokládají, že muselo dojít k vzájemnému srozumění mezi českým velením a Karlem Buquoyem. Vrcholem zrady pak bylo počínání českých velitelů v době bitvy u Záblatí. Už Pavel Skála ze Zhoře vyslovil vážné podezření, které dokládá svědectvím Oldřicha Vchyňského, jednoho z vysokých českých důstojníků. Oba zmínění zajatí důstojníci však hovoří v protokolu nepokrytě o zradě. Nejvyšší velitelé – jednalo se zjevně o generála Jiřího Fridricha hraběte von Hohenlohe a Linharta Colonnu z Felsu – prý přáli hraběti Arnoštu Mansfeldovi porážku, nehodlali mu jít na pomoc, takže „dobrý hrabě byl zcela zrazen a prodán”. Ke všemu dali údajně z české strany výstřely z děl a ohnivými signály Buquoyovi znamení, aby věděl, kdy má přijít. V závěru oba důstojníci poukazují na velmi špatnou morálku v českém stavovském vojsku a uvádějí, že správnost jejich výpovědi může pod přísahou potvrdit více než sto vojáků.
Nezaplacené, demoralizované a rozpadající se vojsko nemohlo samozřejmě odolat ofenzívě spojeného císařského a ligistického vojska na Prahu během podzimu 1620. Mohlo ovšem udělat něco, co již několik týdnů před bitvou doporučoval vrchnímu velení právě generál Mansfeld: místo vyčerpávajícího ústupu k Praze rozmístit vojsko v opevněných městech a donutit protivníka rozdrobit síly. Vývoj mu dal zapravdu, když i po prohrané bitvě se bez problémů řada opevněných míst držela ještě celou řadu měsíců.
K podezřelým vzájemným kontaktům důstojníků obou bojujících stran je třeba uvést, že to byli vše najatí kondotiéři, zachovávající navzájem určitý profesní kodex, který např. sejít se na truňk mohl v některých situacích dovolovat. Mimo to všichni vyrůstali a bojové zkušenosti získávali koncem 16. století a v prvých letech století následujícího ve válkách s Turky v Dolních Uhrách, takže se všichni důvěrně znali.
Pokud jde o bitvu před Prahou, přímo se nabízelo nešikovat stavovskou armádu k polní bitvě, před městem nechat po nezbytnou dobu jen zpětný odřad chránící ústup a sledující manévry protivníků a Strahovskou branou vstoupit do Prahy. Spolu s pražskou domobranou obsadit hradby a zavřít brány. Byl začátek listopadu a v těch dobách se bojovalo jen od jara do podzimu, pak se vojska rozložila v zimních kvartýrech a čekala na jaro. Spojené císařské a ligistické vojsko, to byla polní armáda, bez větší obléhací a bourací techniky, potřebné k dobývání pevností. A už je honil čas: bylo nutno se v nejbližších dnech začít stahovat do bezpečnějších končin k přezimování. Takže na delší obléhání velkého souměstí nemohlo být pomyšlení.
Je zřejmé, že tímto manévrem bylo téměř s jistotou možno odvrátit bělohorský debakl. Ovšem vzhledem k neschopnosti povstalecké vlády a vojenského velení by se asi situace povstání během zimy nezlepšila a na jaře by se povstání patrně stejně zhroutilo.
Bitva nebyla ani zdaleka z ryze vojenského hlediska předem prohraná. Stavovské vojsko bylo před Prahou první a mělo dost času se náležitě rozmístit na výšině, vykopat okopy a valy pro děla a také se sešikovat. Na přicházejícího protivníka se dívali shora a měli o něm dokonalý přehled. Navíc pod svahem tekl Litovický potok, tvořící zde mokřiny, takže bylo možno jej přecházet po jediném mostku, po kterém probíhala karlovarská silnice. Prvé dorazilo k Praze vojsko katolické Ligy pod velením generála Jana Tserklaese Tillyho. Generál Karel Buquoy s císařským vojskem měl asi hodinové zpoždění. Tilly po prvé srážce svého čelního odřadu se stavovkými mušketýry, kteří střežili mostek nabyl dojmu, že má před sebou celé stavovské vojsko a rozhodl se poněkud lehkomyslně před sešikovanou stavovskou armádou se svým sborem mostek přejít a v bitevním pořádku se seřadit až za ním. Ligististé procházeli po mostku jako hrdlem láhve, omezováni jeho šířkou a kapacitou. Když to shora viděli dva moravští velitelé, podplukovník Stubenvoll a plukovník Jindřich Šlik, rozjeli se od svých jednotek k vrchnímu veliteli, starému knížeti Kristiánovi z Anhaltu s upozorněním, že ligisté se nachází v choulostivé situaci, kdy jednotky ztratily při přechodu potoka vzájemný kontakt a Stubenvoll žádal o povolení, aby se svými rejtary směl zaútočit. Anhalt byl pro, ale vedle něj stál generál Hohenlohe, který si nepřál a zdůvodníl to tím, že postavení stavovského vojska na kopci je natolik výhodné, že mohou vyčkat protivníkova útoku. Kníže Anhalt byl sice českým stavovským vrchním velitelem (generalissimem), nicméně byl to spíš politik než voják, takže Hohenlohemu (který byl už v minulých letech v podezření ze zrady!) ustoupil. Byla tak promarněna velká šance k rozprášení alespoň části ligistického vojska ještě před příchodem císařského sboru. Něco takového už se nemělo opakovat. Takhle se v dějinách přichází o šance, tak se rozhoduje někdy i na stovky let dopředu… .
Je zajímavé, jaké koncepce se v bitvě vlastně střetly. Byla to koncepce vladařského absolutismu kombinovaná s obrozenou a náležitě útočnou protireformací. Na druhé straně stáli protestanté (většinou Němci,většinově luteráni a kalvíni) hájící stavovské svobody. Výsledkem jejich porážky byla sice česká politická a kulturní katastrofa (byla zlikvidována politicky a kulturně aktivní vrstva národa a došlo k tuhé „normalizaci“ – viz Obnovené zřízení zemské a zavedení povinného jedinověří), nicméně vítězství stavovských svobod by bývalo mohlo vést ke slábnutí státu až k jeho rozpadu, jak nám názorně ukazuje osud Polska v 18. století. Slabá stavovská monarchie může postupně vyústit ve stavovskou anarchii. Naproti tomu v delší historické perspektivě byla absolutní monarchie progresívním státním útvarem, schopným soustřeďovat síly v potřebné době a na potřebném místě, vytvářela také podmínky pro vývoj k moderní společnosti – zde jsou zárodky národohospodářského řízení (merkantilistické a fyziokratické koncepce), osvícenský absolutismus položil základ pro civilizační pokrok směrem k průmyslové revoluci a také k náboženské toleranci. V neposlední řadě to byly absolutní monarchie, jež poté, kdy se přežily, posloužily jako vítaný terč buržoazních revolucí.
V případě vítězství stavů bychom dost možná nyní mluvili všichni německy a opravdu byli spolkovou zemí SRN. Všechno je to prostě složitější a tak trochu nejednoznačné. Ovšem ujařmení svobody lidského ducha a likvidace náboženské tolerance při obracení české společnosti na jedinou samospasitelnou víru bylo ohavným násilím, za které se – pokud vím – žádný katolický hodnostář dosud neomluvil.
Hlavním ponaučením pro nás by mělo být, že s povstáním, státním převratem, rebelií nebo revolucí se nesmí nikdy žertovat. Pokud se do něčeho takového má opravdu jít, musí to být kvalifikovaně naplánováno, kvalitně připraveno, dobře zabezpečeno a vedeno schopnými lidmi na těch správných místech. Fušerství dějiny netolerují a neodpouštějí a bez lítosti trestají. A naopak: náhoda i dějiny vždy přejí připraveným !
