Tereza Spencerová
28.11.2016 LiterárníNoviny
Turecko se v praxi seznamuje s nepřekročitelnými „červenými čarami“ na Blízkém východě nebo v syrské válce. O to rozhodněji pak ale vystupuje vůči Evropské unii.
Zpočátku to vypadalo dost zamotaně. Turecko oznámilo, že „údajný“ syrský nálet zabil tři jeho vojáky, Sýrie vzápětí nálet popřela a New York Times sice použil jednoznačný titulek, ale fakticky coby možného pachatele přidal ještě Daeš. Ve skutečnosti bude přitom všechno pravda, protože se do jedné informace slily dva útoky, jeden proti tureckým oddílům podnikl Daeš 23. listopadu u Al Bábu severně od Aleppa, a při druhém, o den později, zaútočilo syrské letectvo, které vlastně popřelo jen to, že by útočilo onoho 23.listopadu…
Ve výsledku jsou tu tedy tři zabití turečtí vojáci (a deset zraněných) a turecká armáda v rámci své ofenzívy do Sýrie okamžitě slíbila „odvetná opatření“. Nicméně, nejprve Recep Erdogan zatelefonoval Vladimiru Putinovi, aby si mu na Syřany postěžoval a současně si ujasnil své mantinely. V Kremlu posléze vydali suché konstatování o detailním rozhovoru, který se týkal vzájemné „politické, obchodní a ekonomické spolupráce“, což v překladu nejspíš značí, že Moskva Ankaře připomněla, co všechno je ve hře v době, kdy se ekonomická situace Turecka drasticky zhoršuje a prezidenta kvůli tomu začínají kritizovat i dosud „souhlasící“ oligarchové.
Je navíc příznačné, že syrský nálet na turecký konvoj přišel v den prvního výročí tureckého útoku na ruskou stíhačku. Moskva v této souvislosti vyjádřila „naději“, že si z Turecko z této „tragédie“ vzalo „nezbytná ponaučení“, a Putin podle následných informací Erdoganovi – při druhém jeho telefonátu o den později — s vojáky zabitými v Sýrii jen „vyjádřil soustrast“. Jinými slovy, syrský nálet na tureckou armádu hluboko na syrském území z 24. listopadu byl svého druhu „klepnutím přes prsty“, který měl Recepu Erdoganovi ukázat jeho meze. V podobném duchu se ostatně vyjádřil i Írán, který Turecku připomněl shodu obou zemí na uchování územní celistvosti Sýrie a Iráku a nutnosti společného „boje proti terorismu“. Tuto formulaci lze ovšem chápat nejen jako „červenou čáru“ pro turecký postup v Sýrii proti tamním vládním jednotkám, ale současně i jako „zelenou“ pro postup proti Kurdům, které Turecko i Írán považují za teroristy.
Lze předpokládat, že Ankara – stejně jako ostatní „hráči“ — chce využít nynějšího bezvětří během „střídání stráží“ ve Washingtonu k dosažení co největších možných zisků v regionu, aniž by riskovala nadbytečné zásahy dalších vnějších sil. A výhodnou se jí pro tento účel může jevit i pokračující koncentrace Ruska, Sýrie a Íránu na osvobození východního Aleppa, byť poslední zprávy naznačují, že tato bitva se už fakticky blíží ke svému závěru – syrské jednotky se svými spojenci a čerstvými posilami v sobotu dostaly pod kontrolu i klíčovou čtvrť Chanáno, kterou až dosud ovládal Daeš a v níž džihád vládl už od roku 2012. Osvobozením Chanána armáda získává kontrolu nad linií palby i na další čtvrti východního Aleppa a tím i rozhodující výhodu, což přiznávají i džihádisté. Po Chanánu byly ještě o víkendu osvobozeny i čtvrti Džebel Badro a Bustán al Paša, přičemž z faktického zajetí džihádu ve východním Aleppu do syrských a kurdských čtvrtí města uprchlo už více než čtyři tisíce civilistů… V neděli večer se zdálo, jako by ve východním Aleppu zafungoval dominový efekt. A lze předpokládat, že z východního Aleppa bude ofenzíva syrské armády pokračování směrem na nedaleký Al Báb, o který nyní s Daešem bojují Kurdové, Turci a jejich předvoj tvořený oddíly Svobodné syrské armády (FSA). Přinejmenším právě těmito plány Damašku lze nejsnáze vysvětlit syrský útok na turecký konvoj, který se tak vlastně stal aktem svébytného „kolíkování“ prostoru.
Recep Erdogan původně vyslal armádu na sever Sýrie s osvědčenou „salámovou“ taktikou – operace formálně motivovaná bojem proti Daeši se brzy proměnila v boje proti oddílům syrských Kurdů a současnou proměnu severu Sýrie v jakési „bezpečné“ území, na které aktuálně – pod tureckou ochranu – ze stále většího počtu měst míří džihádisté, kteří se s Damaškem dohodli na zastavení bojů a složili zbraně. Z této „turecké“ oblasti v Sýrii (o rozloze asi pěti tisíc kilometrů čtverečních) chtěla Ankara podle všeho – i s údajně zamýšlenou vojenskou základnou — ovlivňovat nejen vývoj situace v Aleppu, ale usnadnit si i dostup k Rakká a především zabránit Kurdům v propojení svých „kantonů“ na severovýchodě Sýrie. Z hlediska těchto plánů bylo obsazení Al Bábu a okolí strategicky důležité. Nicméně, bez ruského souhlasu s leteckou podporou pozemní ofenzívy se boje jen protahovaly, až Damašek po řadě nevyslyšených protestů přistoupil k útoku. To ostatně jen dokládá, do jaké míry se v syrské válce se „hraje“ bez jasně domluvených, natož sepsaných pravidel, a jak se jednotlivé mantinely určují — ať už po telefonu nebo náletem — až „za pochodu“.
