Napsal/přeložil: Alexandr Kolotilo
25.11. 2016 Eurasia24
„Při návratu z bojového letu utrpěl vrtulník 43 průstřelů z velkorážního kulometu DŠK. Vraceli se domů na základnu zahaleni do oblaku kerosinu, který stříkal z prostřílených nádrží. Palivo pronikalo i do kabiny operátora. Brzo se ho v kabině nahromadilo tolik, že téměř přetékalo přes okraje operátorových vysokých bot.“
Během devětadvacetileté služby v armádě se toho v životě velitele vrtulníkové letky Andreje Kubrjakova stalo opravdu hodně. Během mírové mise OSN v Sierra Leone posádka jeho vrtulníku Mi-24P průběžně zajišťovala pro velení operace velmi přesné zpravodajské informace, za což byla i oceněna velitelem mírového sboru OSN – britským generálem, který jinak neměl Rusko příliš v lásce. Teď je se svou letkou v Sýrii. Jejich úkolem je provádění speciálních operací.
Kubrjakov (Ku): Bylo to tenkrát jak v té písni Poliny Rostovové, znáte ji?
V okraji oblak dešťových
nad zemí se vznáší bílý stín.
Jak rád bych plynul s ním…
Také moje posádka musela „v okraji oblak dešťových plynout nad zemí jak bílý stín“. Horké a vlhké tropické klima, náš vrtulník přestříkaný bílou barvou. Všechny „radosti a krása“ tropů – malárie a další nepříjemnosti… Ale vydrželi jsme. Celých osm měsíců.
Kolotilo (Ko) : Krásná představa, souhlasím s podplukovníkem Andrejem Kubrjakovem (jména účastníků operací jsou v článku z důvodu utajení zaměněna). Vznášet se nad zemí na kraji oblaků jako bílý stín… Když se ale dívám na vaše šediny, napadají mě jiné verše. Poslal mi je před měsícem můj dobrý přítel plukovník Vladimir Silkin – známý básník a spisovatel. Tohle jsou jeho verše:
Do vlasů zákeřně se plíží šediny
a vrásky rozbrázdit mu tvář již spěchají.
Však jestli někde válka zahrozí,
tu celí Muži hruď ji nastaví.
Ku : Lépe už to snad ani napsat nešlo. Díky jak vám, tak i vašemu příteli Vladimíru Silkinovi za krásné verše. Je to opravdový básník. Takhle to může napsat jen ten, kdo ví, co znamená být vojákem…
Ko : Váš životní příběh letce se odvíjí víc než 28 let. Pokud však mluvíme o vrtulníku Mi-24, tak jeho vývoj probíhal již od poloviny 60. let a sériová výroba od roku 1971. Lze tedy říci, že je vlastně váš vrstevník. Takže je pravděpodobně i váš hodinový nálet spojen s tímto vrtulníkem, kterému se svého času začalo říkat létající tank. Není Mi-24 už tak trochu zastaralým typem? Vždyť se během jeho existence objevila celá řada nových typů, včetně strojů bitevních a víceúčelových, jako je „čtyřiadvacítka“, ale podstatně modernějších?
Ku : Zdaleka nezastaral a sloužit nám bude ještě dlouho. I dnes je schopen plnit (a také plní) průzkumné a další speciální bojové úkoly a použít jej lze i jako výsadkový stroj. Má výborné letové vlastnosti, velkou palebnou sílu a účinnou ochranu posádky. Předurčen byl ke vzdušné podpoře vojsk v oblasti přímého dotyku s nepřítelem, ale také až do taktické hloubky protivníkova území. Jeho úkolem v bojové situaci je ničení menších pozemních obrněných a pohyblivých nepřátelských cílů.
Ko : Jaký je rozdíl mezi Mi-24 a Mi-24P?
Ku : „Péčko“ je jedna z modifikací základního typu. Zkonstruováno bylo v roce 1982. Oproti základnímu typu je tento vrtulník vyzbrojen pevně zabudovaným dvouhlavňovým 30mm kanonem GŠ-30, což je jeho velká přednost.
Ko : Dobře se pamatuji na Afghánistán na počátku osmdesátých let. Na to, s jakým obdivem jsme vzhlíželi k vašim strojům. Na to, jak mnohokrát pomohly našim chlapcům v těch nejsložitějších situacích: kryly je palbou, v případě nutnosti odvážely z bojiště zraněné nebo evakuovaly obklíčené. Jejich posádky se vědomě vystavovaly nebezpečí, ale na „své chlapce“ se nikdy „nevykašlaly“… A tak i dnes, když vidím Mi-24 na syrské obloze, cítím ten samý obdiv. Řekněte, jaké máte s vrtulníkem zkušenosti tady v Sýrii?
Ku : Loni na podzim posádka vrtulníku Mi-24P z naší letky plnila speciální bojový úkol v jedné z horských oblastí provincie Latákíja. Oba členové posádky, velitel major Filippov a letec-operátor kapitán Ščerbakov, jsou moji dobří přátelé. Během návratu z bojového letu utrpěl vrtulník 43 průstřelů z velkorážního kulometu DŠK. Vraceli se domů na základnu zahaleni do oblaku kerosinu, který stříkal z prostřílených nádrží. Palivo pronikalo i do kabiny operátora. Brzo se ho v kabině nahromadilo tolik, že téměř přetékalo přes okraje operátorových vysokých bot. Navíc začala jiskřit palubní přístrojová deska. K požáru ale naštěstí nedošlo a posádka tak mohla domovské základně Hmeimim nahlásit způsobené škody.
Na letiště se posádka „nedotáhla“ o deset kilometrů. Musela vynuceně přistát kvůli nedostatku paliva. V té době však již k poškozenému vrtulníku mířil záchranný Mi-8 s příslušníky pátrací a záchranné služby a společně s nimi i naši technici. Ti ucpali prostřílené přívody paliva, opravili a doplnili nádrže – a o tři hodiny později už poškozený stroj přistával na základně Hmeimim.
Poslední střelu vytáhli z trupu tohoto Mi-24P až v opravárenském závodě. Dnes už zase létá, i když jen v Rusku. Filippov a Ščerbakov byli vyznamenání medailí Za statečnost. Na tomto příkladu vidíte, jak velké ještě má náš vrtulník rezervy – tvrdím, že úžasné rezervy životnosti!
Podplukovník Kubrjakov je vojenským letcem 1. třídy a má nalétáno přes 2800 hodin. Na kontě má kolem stovky bojových letů, polovinu z nich absolvoval v Sýrii. Patří tak již mezi válečné veterány. Kromě Sýrie plnil bojové úkoly i na severním Kavkazu, v Zakavkazsku, zúčastnil se i operací mírových sil OSN v Sierra Leone. Ovládá pilotování vrtulníků Mi-2, Mi-8 i Mi-24.
Důstojníkem se stal v letech rozpadu Sovětského svazu. Studia zahájil na Saratovském vyšším vojenském leteckém učilišti, pilotní obor, a ukončil je jako absolvent Vyššího vojenského leteckého učiliště Ufa (bylo zrušeno v r. 1999 – pozn. překl.), zaměřeného na výuku a výcvik pilotů vrtulníků.
Ty doby si ještě všichni pamatujeme. Mnozí z absolventů odcházeli „do civilu“, někteří z pilotů byli po absolutoriu vzhledem k potřebám armády přeřazeni do funkcí velitelů čet pozemních vojsk. Možné bylo cokoli. K tomu málo peněz a malá naděje do budoucna. Ne každý to vydržel…
Ale Kubrjakov letectvo neopustil. Kousek od vesnice, ve které vyrostl, bylo letiště. Od dětství pozoroval, jak startují a přistávají letadla a vrtulníky a celou tu nepřetržitou, přesnou a koordinovanou činnost, která vždy kypí na vojenských letištích. A již tehdy se v něm zrodila touha stát se pilotem.
V Kubrjakovově letce slouží důstojníci, kteří plní zvláštní úkoly v Sýrii již podruhé. Letec-operátor major Borisov je navigátorem letky, má za sebou téměř 300 bojových letů a nalétáno 1800 hodin. Také on je již válečným veteránem. Je pilotem 1. třídy a nositelem medaile Za statečnost a medaile Něstěrova. Po ukončení Barnaulského Vyššího leteckého učiliště pilotoval letadla, později se přeškolil na vrtulník Mi-24. Palubní technik nadporučík Kirillov – specialista 1. třídy, nálet 1500 hodin.
Ku : Ptal jste se, jestli s námi pravidelně létá palubní technik… To je různé. Jinak se ale naši palubní technici přímo zúčastňují bojů. Členem mé posádky je dobrý přítel – major. Byl mimořádně povýšen za bojové zásluhy. A ten vždy vtipkuje: „Dvacet pět let píšu knihu za zády pilota.“ Palubní technik totiž během letu sedí za mým křeslem a, jak se říká, dýchá mi za krk. Otočím hlavu doleva – a vidím jeho tvář. Otočím se doprava – a vidím jej zas. A takhle on „píše knihu dějin“ všech našich letů. Vše, co se během letu stane, má přímo před očima.
Palubní technik před letem instaluje na otočnou lafetu jeden a někdy najednou i dva – na každou stranu trupu jeden – kulomety. (V tom případě není nutné kulomet v boji přehazovat ze strany na stranu a ztrácet tak drahocenné sekundy). Já v boji například řeknu: „Otáčím doleva“. Technik hned přenese kulomet na pravý bok trupu a pálí po nepříteli dávkami tak intenzívně, že ti, co po nás stříleli ze země, nemohou ani zvednout hlavu…
Ko : Hovořili jsme o výhodách kanonu – ráže 30 mm, navíc dvouhlavňový – to něco znamená….
Ku : Jistě. Je to velmi přesná zbraň a ráže 30 mm je pro leteckou výzbroj zcela postačující. Navíc jsme vyzbrojeni i řízenými a neřízenými raketami. Velitelská kabina Mi-24 patří z leteckého vybavení k tomu nejsložitějšímu. Ovládání všech systémů stroje s výjimkou ovládání řízených raket je soustředěno na panelech velitelské pozice. Vypuštění a navedení řízených raket na cíl má na starost pilot-operátor.
Ko : Trup našeho vrtulníku je velmi pevný. Vzpomínáte na příběh o 43 průstřelech trupu z velkorážního kulometu DŠK? A i takové poškození naše „mašinka“ přežila… Mi-24 je vrtulník, který se zúčastnil největšího počtu bojových střetnutí na světě. Své bojové schopnosti prokázal ve více než 20 zemích.
Ku : Došlo dokonce i k unikátnímu případu, kdy během války Iráku s Íránem na počátku 80. let byl neřízenými raketami vystřelenými z vrtulníku Mi-24 sestřelen stíhací bombardér F-4 Phantom.
Nejzajímavější ale je, že žádná výrazná modernizace našeho vrtulníku se neuskutečnila. Řečeno zcela lapidárně – je celý „nakřivo“. Nemyslím tím z vnějšího pohledu – z vnějšku vypadá nádherně. To slovo „nakřivo“ znamená, že jeho konstrukce je založena na optimálních úhlech náklonu; sklon má dokonce i podlaha kabiny. To vše má zajistit pohodlné řízení stroje, zlepšení letových vlastností a posílení jeho odolnosti. Vrtulník je lehký, rychlý a poslušný na řízení. Ani při něm nepocítíš, že váží 11 tun.
Ko : Jaké úkoly plníte tady na základně Hmeimim kromě podpory pozemních jednotek?
Ku : Provádíme strážní a průzkumné lety, na přístupech k vzletové a přistávací dráze zajišťujeme krytí všech letadel přilétajících a odlétajících ze základny Hmeimim a v případě, že by se objevily, jsme připraveni zničit všechny pomalejší nízkoletící cíle.
Když jsem tento článek dokončil, chtěl jsem se s velitelem letecké vrtulníkové letky ještě setkat. Ale už někam odletěl. A tak jsme se potkali až po několika dnech. Vyfotografoval jsem si jeho posádku po ukončení dalšího letu a pak jsme měli zhruba půl hodiny času, abychom si pohovořili o tom, co nás burcuje tady na základně Hmeimim a co je nám všem drahé doma v Rusku. Tím, že střeží nebe tady v Sýrii, tím jak tato, tak i všechny ostatní posádky vrtulníků spolehlivě chrání mír i v naší vlasti.
Alexandr Kolotilo, Hmeimim, Sýrie
Zdroj: otvaga2004.ru
