Jaká politika vede k hnědnutí společnosti? Kdo nás (ne)žene do záhuby…

Marek Řezanka
11. 11. 2016
Zatímco je nám vštěpováno, jak prezident Miloš Zeman svým jednáním fašizuje českou společnost (jen v žádných volbách se to ne a ne projevit), v sousedním Německu, kde je politika A. Merkelové týmiž lidmi, kteří nemohou přijít Zemanovi na jméno, dávána za vzor, sílí jisté hnutí, jehož barva je nepřehlédnutelná: „Na první pohled působí celé hnutí (Reichsbürger) velmi panoptikálně, ovšem jsou tu sílící „ale“. Například kromě propojení na pravicové extremisty je znepokojivá i skutečnost, že „reichsbürgři“ začínají nacházet ohlas i mezi policisty“: zde. Jaká politika tedy vede k hnědnutí společnosti?


Je čas vytáhnout roletu…

Blíží se nám výročí 17. listopadu. Zkusme se nyní podívat na stav „západní společnosti“. Všimněme si na chvíli ztracených generací mladých lidí v Řecku, ve Španělsku (a zdaleka nejenom tam), kteří jsou v podstatě nezaměstnatelní. Pokusme se na chvíli vidět amerického muže, který byl zvyklý zajistit své rodině určitý standard, a který je najednou nikým – propuštěn, nežádoucí, nepotřebný.

Nemůžeme přece nevidět hypoteční bubliny, skvělé důchodové zajištění viz Enron či Detroit jako „město duchů“.

Budeme snad tyto lidi přesvědčovat, že se nyní mají nejlépe ve svých dějinách?

Něco zkrátka není v pořádku. Jsme v krizi, která nekončí, jenom se natahuje. A východisko vlastně nemá nikdo – o čemž svědčí i právě skončené americké volby, na nichž považuji nejtristnější fakt, že ani jeden z relevantních kandidátů neakcentoval sociální otázku.

Jsme svědky procesu, kdy většinu občanů zastupují politici, kteří nehájí jejich zájmy – a naopak, často jednají proti zájmům této většiny. Tento proces lze vnímat jako popření demokracie. Roste frustrace lidí – nejvíce těch, kteří by chtěli pracovat, ale jsou pro systém nepotřební, ale i těch, kdo pracují, ale práce jim přijde zbytečná, nesmyslná a nepřinášející uspokojení. Lidé vlastně přežívají, nežijí. Nadto přežívají v pocitu neustálého strachu, kdy vypukne světová válka, která by jejich zmar toliko podtrhla.

Máme tu snad období bankrotu levice?

„Bankrot může nastat tam, kde něco bylo a již to není. U „levice“, jak ji já vnímám, tedy jako sílu antisystémovou, bankrot nastat nemůže jednoduše proto, že taková levice podle mne neexistuje. A netýká se to zdaleka jenom našeho „domácího dvorku“. Stačí se rozhlédnout po Evropě – Francii, Itálii, Spojeném království, Španělsku – ale i Německu a podobně. Pokud něco bankrotuje, potom hra na levici. Jenže dnes už mnohým lidem nestačí hezká slova, nad nimiž se zatetelí, aby pak zapomněli, že je vůbec kdy slyšeli. Řada lidí se dostává nad pomyslnou propast a potřebuje vidět někoho, kdo za nimi stojí. Ale s tím, že je neshodí do té strže, ale naopak je zachrání“: hra-na-levici-zbankrotovala.

Zesměšněni v přímém přenosu…

Žijeme ve společnosti, kde mainstream propaguje jediný správný názor – a jakýkoli jiný je zesměšňován, kriminalizován, degradován – a stejně tak je zacházeno s jeho nositeli. Stačí se podívat na postoje k občanské válce na Ukrajině.

Jsme ovšem svědky dění, kdy se média již dostala za hranu únosnosti. To, když nás dvacet čtyři hodin denně přesvědčují o něčem, co se v realitě odehraje zcela opačně. Ano, narážím na „informování“ o postojích lidí k Brexitu či o jejich preferencích ve volbách v USA. Kde jaké malé dítě už nyní křičí, že média nám nebetyčně lžou a realitu zkreslují. Ta samá média, která nám vykreslují prezidenta republiky jako notorického alkoholika, lháře a div ne agenta Kremlu.

Co pokládám za nejhorší, je, že jsme si odvykli diskutovat. Snažíme se překřičet jeden druhého, ale nevedeme spolu dialog. Kdo je za tento stav zodpovědný? Opět bychom se dostali k médiím a způsobu, kdy nepopisují, co se děje, ale líčí, co by podle nich být mělo – a navíc se tváří, že se to i děje.

„Ještě se však chvíli zabývejme onou neschopností diskuse. Tady právě svůj velký díl odpovědnosti nesou mainstreamová média. Na jednu stranu chce někdo trestat lidi na sociálních sítích, budou-li šířit hoaxy, nepravdivá tvrzení – a budou pomocí nich rozeštvávat společnost a vést ji k nenávisti. Na straně druhé proběhla navzdory všem faktům, jež vyvracejí ruskou invazi v Ukrajině, mediální kampaň, která z Putina udělala „Putlera“ a z Ruska „hrozbu míru“. Je příznačné, že v situaci, kdy je zjevné, že na Ukrajině žádná ruská invaze neprobíhá a že Rusové bojují proti takzvanému Islámskému státu někde úplně jinde, média Ukrajině pozornost nevěnují. Přitom by bylo co komentovat. Občanská válka tam neskončila. Oligarchové se perou o moc a korupce láme rekordy. Politická pluralita v zemi neexistuje a k demokracii snad neměla Ukrajina nikdy dál než dnes. Roste počet zbídačených lidí – nemluvě o uprchlících a těch, kteří na Ukrajině zůstali, ale živoří.
Přesto bude M. Zeman nazýván „prokremelským agentem“ a lidé jako Putna, Halík, Štětina či Šafr budou Rusko nekriticky odsuzovat. Někteří pak požadují Zemanovu demisi: zde.

Mnohokrát jsem upozornil, že jakmile je cokoli propagováno selektivně, ztrácí to na důvěryhodnosti. Česká internetová periodika Britské listy a Deník Referendum opakovaně kritizují různá média za „politickou nekorektnost“ či za „šíření rasismu“. Sama se však podle proklamovaných standardů neřídí. Například když se přiklánějí k názoru, že za „katastrofický scénář pro Evropu“ (způsobený podle nich odchodem Británie z Evropské unie) můžou starší lidé: zde to samé vyhřezlo po volbách v USA.

Všimněme si, jak nekriticky jsou ti, kdo se médiím nehodí do krámu, šmahem nálepkováni jako „nevzdělaní, staří, neperspektivní, hloupí“… Není toto náhodou hrubě nekorektní?

Už jenom k smíchu…

Usilujme o dialog navzdory médiím, akademické frontě i některým politikům. Snažme se na faktech ukazovat nesmírnou vlnu pokrytectví a šalby, které se na nás valí. Budou-li ti, kdo námi manipulují, jako kůl v plotě, budou už toliko k smíchu.