Ke „Dni veteránů“ 11. listopadu 2016

Avatar
Původní autoři

Petr Kužvart
10.11.2016

K tématu uvádím pouze několik stručných poznámek – aby bylo jasno!

Předně: je nebetyčný rozdíl mezi československými legionáři za První světové války i odbojáři z II. světové války – a dnešními profesionálními vojáky Armády ČR, kteří vyjíždějí na „zahraniční mise“. Po jejich návratu je dávat na roveň legionářům a odbojářům je prostě chucpe!

Za I. světové války to byli dobrovolníci z řad zajatců, kdo se svobodně rozhodli bojovat na straně Dohodových mocností proti Ústředním mocnostem za samostatný český (posléze československý) stát. Mám dva ruské legionáře v příbuzenstvu a ačkoli jsem je bohužel už nezastihl naživu, vím dobře, že v případě zajetí Rakušáky nebo Němci byli bez milosti věšeni jako velezrádci. Šlo ovšem o spontánní odbojovou akci, která obrovským způsobem přispěla k tomu, že dohodové vlády začaly s prof. Masarykem a jeho lidmi vůbec vážně jednat a že vznik samostatného státu ve válečném finále zahrnuly do svých záměrů a požadavků. Tolik tedy v úplné zkratce k povaze, významu a roli Československých legií.

Čs.legie v Rusku

Další velkou, ryze dobrovolnou a slavnou kapitolou byli českoslovenští Interbrigadisté ve Španělské občanské válce (1936 – 1939). Šlo o nestátní, spontánní víceméně komunistickou akci, provedenou navzdory zbabělé a pokrytecké politice „neintervence“ tehdejších klíčových demokratických mocností. Fašistické státy si naopak daly záležet na tom, aby rozhodující měrou zajistily zničení Španělské republiky a vítězství fašistické diktatury. Naši Interbrigadisté šli z vlastní vůle do nejistoty a do ostré války pro své přesvědčení. To nemůže znehodnotit ani do značné míry omezeně sobecká a intrikánská, velmocenská politika stalinského SSSR a jeho agenturní a výkonné struktury, kterou byla Kominterna. Českoslovenští i jiní dobrovolníci zde hráli důležitou roli v obraně Evropy proti fašismu, to se nedá popřít, to nezpochybňují ani stalinistické snahy o hegemonii a ovládnutí snah španělských demokratických sil. Naše země se jim následně odvděčila stalinskými čistkami, popravami, vězněním a všemožnou perzekucí. Národy Československa toto neměly nikdy dopustit. Je to nesporná historická hanba, která nás dodnes provází.

Čs.interbrigadisté ve Španělsku

Za II. světové války to bylo hodně podobné. Nešlo už ale zdaleka o komunistickou akci (českoslovenští komunisté dokonce od září 1939 do června 1941 zachovávali na pokyn Kominterny neutralitu a měli nařízeno se neúčastnit boje mezi buržoazními mocnostmi! Podle toho se s nimi také např. v britském exilu právem zacházelo). Českoslovenští dobrovolníci, často demobilizovaní vojáci, se už od března 1939 postupně zapojovali do domácího i zahraničního odboje, konspirovali, utíkali přes hranice zcela dobrovolně a do naprosté nejistoty, někteří přes Polsko, jiní třebas až přes Balkán a Blízký východ, aby se mohli dobrovolně a z přesvědčení zapojit do nejistého boje za obnovení zrádně zničeného a momentálně neexistujícího státu. A tito domácí i zahraniční českoslovenští dobrovolníci platili za své záslužné aktivity často cenu nejvyšší. Pokud neskončili v mučírnách Gestapa a na popravištích Třetí říše, pokud nebyli zabiti v bojích nad Evropou, Atlantikem, v severní Africe nebo v Tichomoří – prakticky na všech tehdejších bojištích – pak často po vítězné válce a obnově ČSR končili v mučírnách Reicinovy zpravodajské služby, v hradčanském “domečku”, na stalinistických popravištích, v lágrech a v uranových dolech. Chrabří lidé pokrytí slávou bitev, prachem bojišť celého světa, ti, kteří vybojovali obnovení Československé republiky a riskovali zcela dobrovolně a bez nároků na odměny, výsady, metály nebo žold nesčetněkrát úplně vše ! Další hanba, která nás pronásleduje dosud: tyto národy se tak barbarsky zachovaly ke svému bojovému výkvětu. Že byl jiný režim, stalinistická diktatura? Ovšemže, ale režimy přicházejí a zanikají, ale takovéhle selhání zůstává. Drsné represe probíhaly – a naprostá většina mlčela, byla netečná, zabývala se něčím jiným. Že byli omámeni vizí budování nové, spravedlivé společnosti? Ovšemže! Ale vize, iluze, ideály a záměry přicházejí a zanikají. Ale drsná realita nesporného skupinového selhání zůstává. Stává se varující historií, o které bychom chtěli raději nevědět, ale která nás může velmi aktuálně opět dohnat.

Ale kdyby jenom to! Stalinské poblouznění zářnými zítřky, nesvoboda v šíření pravdivých informací, naprosté reálné vykostření demokratických rozhodovacích struktur a procedur a celkové přechodné zpitomění dané změnou poměrů (jako po roce 1989, zpitomělí jsme byli nějakou dobu taky, vzpomínáte?), tyto aspekty mohou hodně vysvětlit a snad i omluvit. Ale je strašnou obžalobou již jen „zbytkového“ státu, tedy tzv. II. republiky, že se nepostaral o stovky a stovky německých antifašistům kteří ho byli připraveni bránit a kteří před nacismem prchali při záboru Sudet do vnitrozemí. Nejen že se o tyto lidi československý stát nepostaral, neuklidil je do bezpečí, ale on je dokonce nedobrovolně „repatrioval“ do Velkoněmecké říše. O tom se moc nemluví (hanba nás doteď fackuje!), ale dobře jsem zaslechl výpověď kteréhosi tehdejšího chlapce z německé antifašistiské rodiny, uprchnuvší do Prahy, jak němečtí utečenci dostali zprávu, že na jistém pražském nádraží se bude rozdávat jídlo a snad i další podpora, šli tam, na nádraží byli ale obklíčeni vojskem a nacpáni do vagonů vlaku, který je pak odvezl do Říše! Ten tehdejší chlapec o tom podal později svědectví díky tomu, že mezi zasahujícími vojáky byl – nedemobilizovaný, dosud v uniformě čs. armády i jeho otec, který ho vytáhl z vlaku a tak zachránil před odvozem. Takhle se naši předkové chovali k českým Němcům-antifašistům! Takhle!! A když se někteří po válce vraceli domů, do ČSR, protože přežili říšské lágry a perzekuci, vytvořili kolem nic „vlastenecky uvědomělí“ Češi takové klima, že rádi odcházeli a postupně skoro všichni dobrovolně – poměry donuceni – odešli do Německa, do některé okupační zóny, tak, jako odcházeli nuceně vysidlovaní Sudeťáci, se kterými oni sváděli před válkou nerovný zápas. Tak jsme se zachovali k veteránům sudetského antifašismu! Místo, abychom je po válce podporovali, dávali za vzor a učinili z nich autentickou německou naději do lepší, nefašistické budoucnosti. Věčná hanba !!

Ale ono je to všechno ještě horší: přejděme do žhavé současnosti. Při obraně Luhanské a Donbaské lidové republiky (jež vznikly na základě jednoznačného a nezpochybněného výsledku širokého lidového hlasování na dotčených územích a tedy naprosto legálně a legitimně zjara 2014 odtržením od fašisty a NATO ovládané Ukrajiny) se účastnili a účastní i dobrovolníci z Čech a ze Slovenska, Vzpomínám si, že jeden mladý Čech dokonce před 2 lety mluvil do médií a následně pak přišla zpráva, že v bojích padl. A nebyl tam zdaleka sám.

Opolčenec Ivo Stejskal z Brna padl v boji s ukrajinskými fašisty. Byl in memoriam vyznamenán georgijevským křížem 4. stupně! Spolu s ním padl 12.08.2014 při obraně vesnice Mijusninsk další český opolčenec Vojta Hlinka ze Žatce.

Jak se zachováme k těmto veteránům, pokud samozřejmě přežijí a vrátí se do vlasti? Opět represe, soudy, kriminály? Oni tam přece bojují za naprosto spravedlivou věc sebeurčení a spravedlivého uspořádání těch území, jež nemohou být z řady dobrých důvodů součástí dnešní unitární Ukrajiny! Ale kříží plány a záměry NATO, slouží v cizím vojsku (což je u nás trestné) a pokud se vrátí, budou na obtíž dnešnímu reálpolitickému establishmentu, tak hrdinskému, když jde o audienci pro tibetského představitele natruc vzdálené ČLR, ale tak zbabělému a bezcharakternímu, když jde o požadavky a dobyvačné choutky NATO a USA! Přitom tito dobrovolníci, soudobí čeští legionáři, by si zasloužili metál a všeobecnou úctu.

A což teprve čeští dobrovolníci a dobrovolnice, sloužící nyní spolu s mladými lidmi z celého světa v novodobých Interbrigádách v rámci kurdských milic v Sýrii? Až jejich bojového úsilí Amíci a jejich pohůnci využijí a zneužijí, bude také následovat jejich pronásledování, kriminalizace? Budou stíháni, zatýkáni a posíláni do vlasti k dalšímu řízení a exemplárnímu? Vůbec bych se nedivil. Přitom jde o lidi, zachraňující čest českého národa bojem za veskrze spravedlivou věc, jejíž význam daleko přesahuje hranice Sýrie nebo Blízkého východu. Činí tak navzdory a v příkrém kontrastu k české oficiální zahraniční politice a českému prožluklému „korektnímu“ reálpolitickému konformismu, se kterým máme z minulosti ty nejhorší zkušenosti. Cožpak represe „španěláků“, účastníků západního i východního odboje, ale i zrada na českých antifašistických Němcích nebyly vždy ve své době diktovány dobovým reálpolitickým konformismem? Dobovým oportunismem a dobovou politickou „korektností“ – jakkoli absurdní a zvrácenou?

Máme předplaceno na to, aby nás i v budoucnu – pokud jde o veterány – hanba fackovala! Pokud se nesebereme a neodepřeme dělat dál podobné prasárny, jako naši nedávní předkové. Jak se tak dívám, asi bohužel nesebereme! Anebo přece?

Tolik tedy ke „Dni veteránů 2016“.