Petr Kužvart
10.11.2016
K tématu uvádím pouze několik stručných poznámek – aby bylo jasno!
Předně: je nebetyčný rozdíl mezi československými legionáři za První světové války i odbojáři z II. světové války – a dnešními profesionálními vojáky Armády ČR, kteří vyjíždějí na „zahraniční mise“. Po jejich návratu je dávat na roveň legionářům a odbojářům je prostě chucpe!
Za I. světové války to byli dobrovolníci z řad zajatců, kdo se svobodně rozhodli bojovat na straně Dohodových mocností proti Ústředním mocnostem za samostatný český (posléze československý) stát. Mám dva ruské legionáře v příbuzenstvu a ačkoli jsem je bohužel už nezastihl naživu, vím dobře, že v případě zajetí Rakušáky nebo Němci byli bez milosti věšeni jako velezrádci. Šlo ovšem o spontánní odbojovou akci, která obrovským způsobem přispěla k tomu, že dohodové vlády začaly s prof. Masarykem a jeho lidmi vůbec vážně jednat a že vznik samostatného státu ve válečném finále zahrnuly do svých záměrů a požadavků. Tolik tedy v úplné zkratce k povaze, významu a roli Československých legií.
 |
| Čs.legie v Rusku |
Další velkou, ryze dobrovolnou a slavnou kapitolou byli českoslovenští Interbrigadisté ve Španělské občanské válce (1936 – 1939). Šlo o nestátní, spontánní víceméně komunistickou akci, provedenou navzdory zbabělé a pokrytecké politice „neintervence“ tehdejších klíčových demokratických mocností. Fašistické státy si naopak daly záležet na tom, aby rozhodující měrou zajistily zničení Španělské republiky a vítězství fašistické diktatury. Naši Interbrigadisté šli z vlastní vůle do nejistoty a do ostré války pro své přesvědčení. To nemůže znehodnotit ani do značné míry omezeně sobecká a intrikánská, velmocenská politika stalinského SSSR a jeho agenturní a výkonné struktury, kterou byla Kominterna. Českoslovenští i jiní dobrovolníci zde hráli důležitou roli v obraně Evropy proti fašismu, to se nedá popřít, to nezpochybňují ani stalinistické snahy o hegemonii a ovládnutí snah španělských demokratických sil. Naše země se jim následně odvděčila stalinskými čistkami, popravami, vězněním a všemožnou perzekucí. Národy Československa toto neměly nikdy dopustit. Je to nesporná historická hanba, která nás dodnes provází.
 |
| Čs.interbrigadisté ve Španělsku |
Za II. světové války to bylo hodně podobné. Nešlo už ale zdaleka o komunistickou akci (českoslovenští komunisté dokonce od září 1939 do června 1941 zachovávali na pokyn Kominterny neutralitu a měli nařízeno se neúčastnit boje mezi buržoazními mocnostmi! Podle toho se s nimi také např. v britském exilu právem zacházelo). Českoslovenští dobrovolníci, často demobilizovaní vojáci, se už od března 1939 postupně zapojovali do domácího i zahraničního odboje, konspirovali, utíkali přes hranice zcela dobrovolně a do naprosté nejistoty, někteří přes Polsko, jiní třebas až přes Balkán a Blízký východ, aby se mohli dobrovolně a z přesvědčení zapojit do nejistého boje za obnovení zrádně zničeného a momentálně neexistujícího státu. A tito domácí i zahraniční českoslovenští dobrovolníci platili za své záslužné aktivity často cenu nejvyšší. Pokud neskončili v mučírnách Gestapa a na popravištích Třetí říše, pokud nebyli zabiti v bojích nad Evropou, Atlantikem, v severní Africe nebo v Tichomoří – prakticky na všech tehdejších bojištích – pak často po vítězné válce a obnově ČSR končili v mučírnách Reicinovy zpravodajské služby, v hradčanském “domečku”, na stalinistických popravištích, v lágrech a v uranových dolech. Chrabří lidé pokrytí slávou bitev, prachem bojišť celého světa, ti, kteří vybojovali obnovení Československé republiky a riskovali zcela dobrovolně a bez nároků na odměny, výsady, metály nebo žold nesčetněkrát úplně vše ! Další hanba, která nás pronásleduje dosud: tyto národy se tak barbarsky zachovaly ke svému bojovému výkvětu. Že byl jiný režim, stalinistická diktatura? Ovšemže, ale režimy přicházejí a zanikají, ale takovéhle selhání zůstává. Drsné represe probíhaly – a naprostá většina mlčela, byla netečná, zabývala se něčím jiným. Že byli omámeni vizí budování nové, spravedlivé společnosti? Ovšemže! Ale vize, iluze, ideály a záměry přicházejí a zanikají. Ale drsná realita nesporného skupinového selhání zůstává. Stává se varující historií, o které bychom chtěli raději nevědět, ale která nás může velmi aktuálně opět dohnat.
Ale kdyby jenom to! Stalinské poblouznění zářnými zítřky, nesvoboda v šíření pravdivých informací, naprosté reálné vykostření demokratických rozhodovacích struktur a procedur a celkové přechodné zpitomění dané změnou poměrů (jako po roce 1989, zpitomělí jsme byli nějakou dobu taky, vzpomínáte?), tyto aspekty mohou hodně vysvětlit a snad i omluvit. Ale je strašnou obžalobou již jen „zbytkového“ státu, tedy tzv. II. republiky, že se nepostaral o stovky a stovky německých antifašistům kteří ho byli připraveni bránit a kteří před nacismem prchali při záboru Sudet do vnitrozemí. Nejen že se o tyto lidi československý stát nepostaral, neuklidil je do bezpečí, ale on je dokonce nedobrovolně „repatrioval“ do Velkoněmecké říše. O tom se moc nemluví (hanba nás doteď fackuje!), ale dobře jsem zaslechl výpověď kteréhosi tehdejšího chlapce z německé antifašistiské rodiny, uprchnuvší do Prahy, jak němečtí utečenci dostali zprávu, že na jistém pražském nádraží se bude rozdávat jídlo a snad i další podpora, šli tam, na nádraží byli ale obklíčeni vojskem a nacpáni do vagonů vlaku, který je pak odvezl do Říše! Ten tehdejší chlapec o tom podal později svědectví díky tomu, že mezi zasahujícími vojáky byl – nedemobilizovaný, dosud v uniformě čs. armády i jeho otec, který ho vytáhl z vlaku a tak zachránil před odvozem. Takhle se naši předkové chovali k českým Němcům-antifašistům! Takhle!! A když se někteří po válce vraceli domů, do ČSR, protože přežili říšské lágry a perzekuci, vytvořili kolem nic „vlastenecky uvědomělí“ Češi takové klima, že rádi odcházeli a postupně skoro všichni dobrovolně – poměry donuceni – odešli do Německa, do některé okupační zóny, tak, jako odcházeli nuceně vysidlovaní Sudeťáci, se kterými oni sváděli před válkou nerovný zápas. Tak jsme se zachovali k veteránům sudetského antifašismu! Místo, abychom je po válce podporovali, dávali za vzor a učinili z nich autentickou německou naději do lepší, nefašistické budoucnosti. Věčná hanba !!
Ale ono je to všechno ještě horší: přejděme do žhavé současnosti. Při obraně Luhanské a Donbaské lidové republiky (jež vznikly na základě jednoznačného a nezpochybněného výsledku širokého lidového hlasování na dotčených územích a tedy naprosto legálně a legitimně zjara 2014 odtržením od fašisty a NATO ovládané Ukrajiny) se účastnili a účastní i dobrovolníci z Čech a ze Slovenska, Vzpomínám si, že jeden mladý Čech dokonce před 2 lety mluvil do médií a následně pak přišla zpráva, že v bojích padl. A nebyl tam zdaleka sám.
 |
| Opolčenec Ivo Stejskal z Brna padl v boji s ukrajinskými fašisty. Byl in memoriam vyznamenán georgijevským křížem 4. stupně! Spolu s ním padl 12.08.2014 při obraně vesnice Mijusninsk další český opolčenec Vojta Hlinka ze Žatce. |
Jak se zachováme k těmto veteránům, pokud samozřejmě přežijí a vrátí se do vlasti? Opět represe, soudy, kriminály? Oni tam přece bojují za naprosto spravedlivou věc sebeurčení a spravedlivého uspořádání těch území, jež nemohou být z řady dobrých důvodů součástí dnešní unitární Ukrajiny! Ale kříží plány a záměry NATO, slouží v cizím vojsku (což je u nás trestné) a pokud se vrátí, budou na obtíž dnešnímu reálpolitickému establishmentu, tak hrdinskému, když jde o audienci pro tibetského představitele natruc vzdálené ČLR, ale tak zbabělému a bezcharakternímu, když jde o požadavky a dobyvačné choutky NATO a USA! Přitom tito dobrovolníci, soudobí čeští legionáři, by si zasloužili metál a všeobecnou úctu.
A což teprve čeští dobrovolníci a dobrovolnice, sloužící nyní spolu s mladými lidmi z celého světa v novodobých Interbrigádách v rámci kurdských milic v Sýrii? Až jejich bojového úsilí Amíci a jejich pohůnci využijí a zneužijí, bude také následovat jejich pronásledování, kriminalizace? Budou stíháni, zatýkáni a posíláni do vlasti k dalšímu řízení a exemplárnímu? Vůbec bych se nedivil. Přitom jde o lidi, zachraňující čest českého národa bojem za veskrze spravedlivou věc, jejíž význam daleko přesahuje hranice Sýrie nebo Blízkého východu. Činí tak navzdory a v příkrém kontrastu k české oficiální zahraniční politice a českému prožluklému „korektnímu“ reálpolitickému konformismu, se kterým máme z minulosti ty nejhorší zkušenosti. Cožpak represe „španěláků“, účastníků západního i východního odboje, ale i zrada na českých antifašistických Němcích nebyly vždy ve své době diktovány dobovým reálpolitickým konformismem? Dobovým oportunismem a dobovou politickou „korektností“ – jakkoli absurdní a zvrácenou?
Máme předplaceno na to, aby nás i v budoucnu – pokud jde o veterány – hanba fackovala! Pokud se nesebereme a neodepřeme dělat dál podobné prasárny, jako naši nedávní předkové. Jak se tak dívám, asi bohužel nesebereme! Anebo přece?
Tolik tedy ke „Dni veteránů 2016“.
