Intelektuál, a přesto idiot (k reakcím nejen na US volby)

Nassim Nicholas Taleb
10. 11. 2016

Nassim Nicholas Taleb, autor kultovní eseje Černá labuť, nabízí k hlasitým nářkům liberálních kruhů kontext v sarkastické poznámce nazvané Intelektuál, a přesto idiot:

Od Indie přes Británii až po Spojené státy jsme dnes po celém světě svědky vzpoury proti vnitřnímu kruhu politiku provádějících „úředníků“, kteří ani sami nenastavují svou kůži, novinářských insiderů, proti té třídě paternalistických polointelektuálních expertů se vzděláním z Břečťanové ligy, Oxfordu/Cambridge nebo podobně honosných škol, kteří nám ostatním říkají 1) co máme dělat, 2) co máme jíst, 3) jak mluvit, 4) jak myslet a 5) koho volit.

Problém ale spočívá v tom, že jednooký je veden slepci: tito samozvaní členové „inteligence“ nejsou s to najít kokos na Kokosovém ostrově, čímž míním, že nejsou natolik inteligentní, aby inteligenci definovali, a tudíž se zacyklují – a jejich hlavní schopností je udělat zkoušku, kterou sepsali stejní lidé jako oni. Psychologické studie replikují asi 40 procent už napsaného, dietní rady se po 30 letech odvracejí od fobie z tloušťky, makroekonomické analýzy fungují hůř než astrologie, farmaceutické testy vycházejí v lepším případě ve třetině případů, a proto mají lidé plné právo spoléhat se na instinkty svých předků a naslouchat svým babičkám (nebo Montaignovi a podobným osvědčeným klasickým moudrům), protože tak dosáhnou většího úspěchu než ti šašci, kteří rozhodují o politice.

IPI považuje za nenormálního kohokoli, jehož činy nechápe, aniž by si uvědomoval, že je to právě jeho chápání, které je v takovém případě omezené. Myslí si, že lidé mají jednat ve svém nejlepším zájmu a on přece ví, jaký zájem to je, obzvláště, pokud je řeč o „vidlácích“ nebo těch anglických hlupácích, co hlasovali pro Brexit. Když plebejci udělají něco, co jim dává smysl, ale jemu nikoli, okamžitě o nich začne mluvit jako o „nevzdělancích“. To, co obecně označujeme za podíl na politickém procesu, IPI popisuje dvěma různými pojmy: „demokracie“, když to zapadá do jeho chápání, a „populismus“, když si plebejci dovolí hlasovat proti preferencím IPI. Zatímco bohatí lidé věří v „jeden zdaněný dolar, jeden hlas“, ti humánnější dokonce v „jednoho člověka, jeden hlas“ a třeba koncern Monsanto v „jednoho lobbistu, jeden hlas“, IPI věří v „jeden doktorát z Břečťanové ligy, jeden hlas“, ovšem s přihlédnutím k některým podobně elitním zahraničním školám a akademickým titulům, protože ty jsou v klubu žádoucí.

IPI obvykle zvládá logiku prvního řádu, ale nikoli už druhého (nebo ještě vyššího), což ho činí zcela neschopným v komplexnějších sférách. Z pohodlí svého předměstského domu s garáží pro dvě auta obhajuje „odstranění“ Kaddáfího, protože to byl „diktátor“, aniž by si uvědomoval, jaké důsledky takové „odstranění“ má (připomeňme si, že IPI nechodí se svou kůží na trh a neplatí za výsledky). IPI se – historicky – mýlí v otázkách stalinismu, maoismu, geneticky modifikovaných organismů, Iráku, Libye, Sýrie, lobotomie, městského plánování, nízkouhlohydrátových diet, přístrojů v posilovně, behaviorismu, transnasycených tuků, freudiánství, teorii portfolia, lineární regrese, gaussiniánství, saláfismu, dynamického stochastického modelu všeobecné rovnováhy, bytových projektů, sobeckého genu, Bernem Madoffovi (před zatčením) a hodnot p-value. Přesto je ale přesvědčený, že jeho aktuální názor je správný…

Celý článek najdete v Literárních novinách