Jiří Jírovec28. 11. 2016
Upozornění pro MVČR: Následující text se opírá výhradně o informace ze solidních (západních) zdrojů. Jakákoli podobnost s názory (pro)ruských serverů je čistě náhodná.
Premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) míní, že: “[zesnulý] Fidel Castro nejdřív jako revolucionář ztělesňoval v lidech velké naděje, postupně se z něj ale stal diktátor”.
Fidel Castro se dostal k moci v roce 1959. Kuba byla v té době vedena proamerickým Fulgenciem Batistou, který diktátořil po převratu v roce 1952.
Batistova vláda byla záhy uznána americkou vládou. Arthur M. Schlesinger, Jr. analyzoval situaci na Kubě takto: “Korupce ve vládě, brutalita policie, nezájem vlády k potřebám společnosti, jako vzdělání, lékařská péče, bydlení a společenská a ekonomická spravedlnost jsou pozvánkou k revoluci.
John F. Kennedy (1960) uvedl, že americké společnosti vlastnily v roce 1959 40% půdy na které se pěstovala cukrová třtina, takměř všechny dobytčí farmy, 90% dolů a těžebních konsesí, prakticky celý naftový průmysl a ovládaly 2/3 kubánského dovozu.
Havana byla centrem prostituce a drogy byly stejně dosažitelné jako panák rumu. K tomu lze dodat, že prostitutky, drogy a kasina uspokojovaly poptávku bílých Američanů. Traduje se, že Batista, do některých podniků “jen pro bílé” nesměl, protože měl viditelnou kapku míšenské krve.
Tím se dostáváme do roku 1959, kdy Castro, jak náš sociálně uvědomělý premiér uvádí, “ztělesňoval v lidech velké naděje”.
Revolucionář nemůže jen žvanit, ale musí konat. Castro se v rámci revoluce postavil Američanům, což je věc pro české politiky nepředstavitelná. No, nasral je do té míry, že použili všechny možné prostředky, aby revoluci zvrátili. Základem bylo hospodářské embargo.
Američanům samozřejmě nešlo o nějaká lidská práva. Castro se ostatně dostal k moci v době, kdy v USA vládla hluboká rasová segregace a americké společnosti odsávaly bohatství z většiny zemí latinské Ameriky.
Diktátoři jim nikdy nevadili. Šlo o to, že se Kuba vymkla z jejich vlivu a začala dělat škodlivé věci. Mezi jiným vytvořila universální zdravotní systém a odstranila negramotnost.
Teprve o mnoho let později se začalo mluvit o pronásledování disidentů, tedy osob, které jsou v aktivní opozici vůči zavedené doktrině, politice nebo instituci.
V moderním pojetí je disident osoba, která je třetí stranou využívána nebo i placena, aby bylo dosaženo trvalé změny (zničení) nežádoucího politicko-ekonomického systému.
Po dosažení cíle se disident stává postradatelným až nežádoucím. Když se chartista Milan Kohout pozastavoval v Traiskirchenu nad tím, že tak dlouho čeká na povolení odjet do USA, bylo mu řečeno, že byl disident a takové, že tam nemají zrovna rádi. Bývalí čeští disidenti většinou pochopili, že svoji roli dohráli a tak ekonomicky výhodně splynuli s establishmentem.
Disent nepatří mezi lidská práva. V zavedených demokraciích je disident přejmenován na anarchistu nebo přímo na teroristu, tedy na osoby hodné konečného řešení.
Každá moc se brání změnám a bojuje proti nepřátelským ideologiím. Příslušný řídící princip může znít až takto zrůdně:
“Nepřátelské ideologie, proklamované jednotlivci nebo skupinami, jsou v rozporu se statutem quo a současným rozložením moci v naší společnosti.
Praxe spočívající v tajném sledování politických protestů je z právního hlediska snahou o odhalení případů, které lze soudně stíhat. Z politického hlediska jde o vytvoření atmosféry strachu z disentu.”
Zde je příklad z praxe:
“Při akci, zaměřené na ochranu politického jednání na nejvyšší úrovni, byli mezi disidenty nasazeni tajní policisté, udavači a 500 narychlo najmutých špiclů. Jejich informace zaplnily 70 000 stránek. Sedmnáct nejnebezpečnějších disidentů mělo být souzeno.”
Pokud si na tomto místě chcete odplivnout směrem k StB nebo podobné komunistické instituci, zadržte slinu. Mohla by letět nežádoucím směrem.
Jde o drobnou mystifikaci: Uvedené citáty pocházejí z informace kanadské CBC o činnosti Joint Intelligence Group, která je součástí Kanadské jízdní policie. Týkala se opatření proti disidentům před dvoudenní schůzkou G20, která proběhla v roce 2010 v Torontu. (viz zde)
Pokud si chcete hnout žlučí, vězte, že ochrana účastníků schůzek G20 a těsně předcházející G8 stála přes 900,000,000 kanadských dolarů.
Tím se dostáváme k druhé části Sobotkovy teze, totiž k odsudku, že se Castro stal diktátorem.
Sobotka by možná mohl vysvětlit, jak se plní “v lidech vzbuzené velké naděje”. Se slibováním má zkušenost. Vždyť se prolhal k volebnímu vítězství slibem nápravy církevních restitucí.
Jak asi měl Castro chránit Kubu před ideologickými a ekonomickými tlaky, když měl daleko mocnější soupeře než nějakého kardinála. Měl snad založit nějakou Stranu mírného pokroku v mezích zákona?
Co když Kubánci posuzují disidenty jako lidi, kteří chtějí zničit, co se přes všechny potíže podařilo na Kubě vybudovat. Chtějí, aby se jejich zem zase vrátila, samozřejmě pod rouškou liberalizace ekonomiky, do rukou zahraničních investorů?
