Jiří Bureš 9. 11. 2016
Otázka války a zachování míru není jen záležitostí celostátní úrovně. Tyto problémy zajímají všechny občany! A to zejména v dnešní době – v době stále více rozdmýchávané válečné psychózy a hledání nepřítele. Denně v mediích slyšíme, vidíme a čteme, kde se válčí, kdo koho bombarduje a jak je třeba se připravit na válku, která je málem na spadnutí. Má snad v této situaci občanovi stačit sdělení ministra vnitra – cituji výňatek z výroční zprávy BIS: “Nemáme dnes informace, že by hrozil bezprostředně nějaký teroristický útok, ale to neznamená, že můžeme být v klidu.
“ Nechci v tomto směru pana ministra poučovat, ale bezpečnost občanů nespočívá pouze v tom, zda hrozí nebo nehrozí nebezpečí terorismu – i když nechci tuto otázku bagatelizovat. Ale válka je přece jen něco silnějšího. Napadá mě, co kdyby pan ministr použil alespoň jednu větu z Výroční zprávy jiné zpravodajské složky ČR – Vojenského zpravodajství – které m.j. kdysi patřilo mezi světovou zpravodajskou špičku. V analýze vojensko – strategických trendů evropských i neevropských států je uvedeno, cituji: „Ruská federace nemá zájem na přímé konfrontaci s jinými vojensko-politickými bloky, pokud nebudou ohroženy její životní zájmy.“ Jsem přesvědčen, že toto sdělení by občany uklidnilo. Mimoto by se nemusely hledat způsoby, jak zabránit údajnému „proruskému působení“ alternativních médií na myšlení českých občanů. To by se ale vládní elity musely zříci poslušného přitakávání rétorice Spojených států, avšak to je pro ně zřejmě i z osobních důvodů nepřijatelné.
Narůstá psychóza strachu z války, doprovázená a také podporovaná častými velkými cvičeními a to i cizích armád na našem území. Zejména manévry cizích armád na našem území dávají podnět k různým úvahám, obzvlášť ve spojitosti s prioritami NATO, přijatými na summitu ve Varšavě. Tyto priority samy o sobě vzbuzují nedůvěru. Rozmístění vícenárodních sil na východním křídle NATO, budování černomořské flotily, nových protiraketových základen a prakticky obsazení pobaltských států. Navíc to vše v rozporu s platnými smlouvami o nerozšiřování NATO. Toto zákonitě musí vyvolat protiopatření. Dále je k tomu nutno přidat aktivní zapojení AČR do probíhajících válečných konfliktů, nový zákon o ozbrojených silách ČR a některé další připravované zákony, v nichž je možno spatřovat omezení svobody informací apod. Nedobře také působí dlouhotrvající válečné konflikty, jejichž výsledkem je bezpečnostně neošetřená migrační tsunami, ale příčiny řešeny nejsou. To vše dohromady generuje neklid ve společnosti a obavy z budoucnosti. Stále více se potvrzuje, že stávající bezpečnostní architektura – jak regionální, tak v globálním měřítku – je nevyhovující a není schopna narůstající problémy řešit.
Stále se objevují noví vojenští a bezpečnostní analytici, kteří však pouze popisují současný stav, ale bez hledání a stanovení příčin a východisek. Rozhodující pro válku, nebo mír, bude rozhodnutí USA, zda se smíří se skutečností ztráty role světového hegemona a spokojí se s pozicí jedné ze světových velmocí v dalším řízení světa.
K tomuto Zbygniev Brzezinski v pojednání „Vstříc globální restrukturalizaci“ uvádí: „Skutečnost je taková, že žádná skutečně „dominantní“ globální velmoc nikdy neexistovala do doby, než se na světové scéně objevila Amerika… Rozhodující novou globální realitou byl nástup Ameriky na světovou scénu, jako zároveň nejbohatšího a vojensky nejsilnějšího hráče. Během druhé poloviny 20. století se jí žádná jiná mocnost ani nepřiblížila. Ta éra teď končí.“
O tomto problému také hovoří prof. Oskar Krejčí ve stati „Čeká nás nový svět. V něm bude Západ hrát druhé housle!” Prof. Krejčí uvádí: „Předně, Spojené státy nejsou a nemohou už být hegemonem, jakým byly po skončení studené války. A za druhé, nikdo nemůže Spojené státy na pozici hegemona nahradit. Svět je a bude multipolární. Mocnosti se musejí naučit v novém světě žít. Přesněji řečeno, měly by se naučit.”
Z dosud probíhajícího vývoje v oblasti globální bezpečnosti, ze které se odvozuje bezpečnost regionální, lze vyvodit dvě zásadní možnosti dalšího vývoje:
1. USA uznají ztrátu role hegemona dalšího řízení světového vývoje a zařadí se k ostatním velmocem, především Rusku a Číně, a ke společnému rozhodování. Tento vývoj může trvat poněkud déle a v tomto období bude ještě docházet k lokálním nebo regionálním střetům;
2. USA se nespokojí s rolí jedné ze světových velmocí ve společném řízení světových procesů a budou dále usilovat o roli hegemona. Toto období může být poměrně krátké, zakončené střetem, ve kterém se USA nemusí utkat pouze s Ruskem, ale i s Čínou a možná i dalšími regionálními mocnostmi. Byla by to sebevražda USA a možná i světová katastrofa.
Je tedy nezbytné, dát Spojeným států zcela zřetelně na srozuměnou, že přestávají být hegemonem a svět se nebude řídit podle jejich představ. Je třeba dál stupňovat mírové aktivity v rámci kampaně proti NATO (s vyvrcholením v dubnu příštího roku k výročí založení NATO). V rámci předvolební prezidentské kampaně USA jsme poslali předsedovi Sněmovny reprezentantů Kongresu Spojených států dopis, ve kterém upozorňujeme, že případný konflikt bude mít na území a občany USA stejný dopad, jako v Evropě. Je třeba akce proti NATO, směřující k oslabení postavení Spojených států na mezinárodním fóru, realizovat v širším mezinárodním měřítku.
Asociace Vojáci proti válce vystupuje s výše uvedenými požadavky i na mezinárodním fóru již řadu let. A zcela určitě by se podobné požadavky našly i v archivních materiálech KSČM z 90. let minulého století, tedy ještě před vstupem ČR do NATO, kdy se naše země pokoušela navrhovat východiska, aby se zabránilo válečným konfliktům.
plk. v.v. Jiří Bureš je předseda Asociace Vojáci proti válce
