Spisovatel Vondruška: Společnost nerozdělují ti s legitimním mandátem, ale ti, kteří neustále a za každou cenu hlásají názory, s nimiž ve volbách prohráli. A nejspíše prohrají znovu. A jistý textař, který na Staromáku prozřel…

Avatar
Původní autoři

rozhovor s Vlastimilem Vondruškou
7. 11. 2016  ParlamentníListy

Půl roku psal spisovatel a historik Vlastimil Vondruška pro ParlamentníListy.cz týden co týden své postřehy k tomu, co se kolem nás děje. Teď, když se na nějakou dobu musí odmlčet, protože začíná psát pátý díl Husitské epopeje, přiznává, že díky svým glosám a následným reakcím čtenářů si udělal malou sondu do naší národní duše, do politické vyspělosti a korektnosti. Musí však konstatovat, že to nebyl vždycky veselý pohled.

Půl roku jsem každou neděli psal pro ParlamentníListy.cz své poznámky k tomu, co se kolem nás děje. Teď se na nějakou dobu odmlčím, protože začínám psát pátý díl Husitské epopeje a chci mít na psaní klid, neboť tahle románová řada je z mé literární tvorby rozhodně nejnáročnější. A když už svou práci nedělají odpovědně politici, neměli bychom být stejní jako oni. Pokud totiž napíšete špatně zákon, můžete ho donekonečna novelizovat a svádět chyby na opozici. Pokud napíšete špatně román, nic novelizovat nelze a odpovědnost je jen na autorovi.

Půl roku je dlouhá doba a pro mne bylo psaní postřehů velice zajímavé, protože jsem si mohl prostřednictvím reakcí čtenářů udělat malou sondu do naší národní duše, do politické vyspělosti a korektnosti. Musím říci, že to nebyl vždycky veselý pohled. Mýlit se může každý, autor i komentátor, nicméně omyly druhých bychom měli vyvracet argumenty a nikoli hrubostmi. Přiznám se, že primitivní arogance některých příspěvků však byla spíše k pousmání než k pláči. Tak u článku o marnosti Senátu jsem se dozvěděl, že na mne čtenář plive, protože Senát jsem založil spolu s Havlem a teď křičím. O perlách, které někdy vyšperkovaly diskusi k problémům migrace a vlastenectví, se raději ani nezmiňuji.
 

 
Pouze Česká televize a aktivisté ani po roce dikci k uprchlíkům nezměnili

Každého na druhou stranu samozřejmě potěší souhlasné názory. V mém případě ovšem nikoli z prosté autorské ješitnosti, tou rozhodně netrpím, ale proto, že je hodně lidí, kteří vidí svět podobně jako já. V tom je naděje, že se věci začnou měnit k lepšímu. Ostatně, když jsem před více než rokem vstoupil do mediálního prostoru článkem „Špatně mne vychovali, aneb o vlastenectví a vlastizradě“, rozhodně jsem to nedělal pro slávu. To bylo v době, kdy si skoro nikdo netroufl říci křivé slovo o těch chudácích, kteří k nám prchají a musíme jim dát nový domov a s otevřenou náručí je přivinout na hruď. A kdo si to nemyslí, je netvor a všichni by ho měli poplivat. Alespoň tak to prezentovala Česká televize, aktivisti a ti novináři, kteří ochotně přisluhují vladařům. Srovnejte, jak se za rok dikce změnila (s výjimkou České televize a aktivistů, samozřejmě).

V románech se vždycky snažím respektovat zásadu, jakou má umění od nejstarších časů – dávat lidem naději a víru v život. A stejně tak se snažím ve svých úvahách hledat analogie v historii, abychom si uvědomili, že není katastrofa, pokud nás něco ohrožuje, ale katastrofou je, pokud nic nepodnikneme. Pokud se nezačneme o svou svobodu a budoucnost sami rvát, pokud složíme ruce do klína a budeme jako ovce čekat, až to někdo za nás zařídí. Nezařídí. Každý člověk má osud ve svých rukách, my, muslimové, pravoslavní Rusové, budhističtí i ateističtí Číňani, globální Američani i hladovějící Afričané. Ale zvítězí ten, kdo ví, co chce a kdo to umí prosadit. Láska a pravda totiž v dějinách nikdy nezvítězila a nezvítězí!
 

 
Jistý textař prozřel, že bez něj přijdeme na buben, a obětuje se pro nás

Občas dostávám od některých čtenářů výzvy, abych vstoupil do politiky, a poté, co začali kandidaturu na prezidenta ohlašovat zájemci, nad jejichž jmény se mnoho rozumných lidí otřáslo hrůzou, kohosi napadlo, abych taky kandidoval. Pár nominací jsem už získal a nesmírně si té důvěry vážím. Ale ten nápad nepovažuji za správný a rozhodně do politiky nevstoupím. Na rozdíl od některých osobností to ovšem myslím vážně a určitě nebudu jako jistý textař, který nás nechával napjaté, protože stále nevěděl, až před několika dny na Staroměstském náměstí prozřel, že bez něj přijdeme na politický buben a rozhodl se pro nás obětovat.

Politika je řemeslo jako každé jiné, a stejně jako nelze na stará kolena začít s živností, o níž nemáte vůbec žádné ponětí, platí to i v politice. Politika je řemeslo podivné, rozhodně ne zrovna čestné, vyžaduje schopnost intrikovat, neříkat celou pravdu, hledat kompromisy navzdory zdravému rozumu a vlastní cti, více mluvit než doopravdy dělat. To vše k tomu řemeslu patří, a není to nic pejorativního, protože čistá politika neexistuje a je naivní představa, že by se tak někdo mohl jako politik chovat. Za národní zájmy se rozhodně bít budu, ale ne jako politik, protože účast ve vládě nebo práce zákonodárného sboru určitě není jediná možnost, jak se podílet na chodu věcí veřejných. K němu přece patří rovněž prezentace myšlenek. Vědět a rozumět, to je pro naši budoucnost to nejdůležitější. A je na nás donutit politiky, aby jednali podle našich představ a potřeb, a ne aby si vyřizovali své soukromé účty a kšeftíky.

Problémem je arogance politických elit a na ně přisátých médií i umělců

Při psaní komentářů jsem se dotkl mnohých neduhů dneška, ale pokud bych měl jeden vyzdvihnout jako kardinální, pak to nebude migrační vlna, nebude to zápas o národní hodnoty, nebude to ani impotence Evropské unie, to vše jsou až následky.

Za hlavní problém považuji aroganci politických elit a na ně přisátých médií, aktivistů, umělců a rozmanitých nýmandů. Už dávno neplatí, že hlas lidu je hlasem božím. Pokud si troufnou evropské i naše politické špičky tvrdit, že je lid hloupý, protože se mu nelíbí, co jeho vrchnost dělá, pak jsme přesně v té situaci, kdy se blíží katastrofa.   …. …. …. ….  (dokončení textu zde)