Stanislav A. Hošek
7. 11. 2016
Premiér v uběhlém týdnu konečně veřejně vyhlásil brzkou obměnu své vlády. Podle mého gusta se rozhodl příliš pozdě. Do sněmovních voleb už nezbývá tolik času, aby se nový člen vlády iniciativně, nadtož úspěšně, uplatnil při předkládání nových zákonů, pro něž je procedura ve sněmovně víc než zdlouhavá. Oprávněně si občané mohou klást otázku, jaký je skutečný důvod avizovaného počinu.
V prvé řadě si myslím, že hlavním důvodem je intrikaření v samotné ČSSD. Sobotka hledá cesty, jimiž by posílil svou pozici v krajských organizacích, z nichž cítí ohrožení svého postu lídra strany. Soudím tak podle hodně diferencovaných ohlasů na výsledky nedávných voleb z jednotlivých krajských organizací ČSSD.
Za druhé chce poněkud nepovedeně odvést pozornost členské základny od neúspěchu své strany v nedávných krajských volbách. V průběhu volební kampaně se totiž až příliš hodně angažoval svými spanilými jízdami po republice. Bezprostředně po volbách navíc zbrkle prohlásil, že v letošních krajských volbách dominovala celostátní témata. Čímž sám sebe dostal do pasti. Nyní sice veřejně vytkl, bohužel ne jmenovitě, některým vedoucím funkcionářům krajských organizací malé nasazení, ale to už nesmylo odér jeho viny na příliš zřetelně prohraných volbách.
Za třetí se, poněkud opožděně, snaží posílit ve vládě svou pozici proti už zjevně silnějšímu koaličnímu partnerovi. Nesleduji zdaleka každé jednání vlády, ale přece jenom jsem několikrát zaznamenal jasnou převahu týmu ANO nad někdy až podivně nejednotným chováním členů vlády z řad ČSSD. Dovoluji si tvrdit, že Babiš je snadným terčem pro korporátní a dokonce i veřejnoprávní média, čehož Sobotka nejednou doslova zneužil v soutěži o dominanci ve vládě. Kdyby nebylo ze zákulisí nejmocnějších a nejvlivnějších této země, ba i zahraničí, provedeno několik velice tvrdých, až podrazáckých útoků na Babiše, musel by Sobotka už dávno dát svou funkci prezidentovi k dispozici.
Za čtvrté jde o skoro zoufalý pokus zviditelnit další osoby z řad ČSSD, které by se tak mohly stát tahouny k úspěchu ve sněmovnách volbách.
Nehodlám analyzovat podrobněji fungování vlády, ze kterého by možná vzešly další důvody Sobotkova současného počínání. Ale odpovědně tvrdím, že slibované změny nebudou mít nic společného se zefektivněním práce vlády a už vůbec nic, co by prospělo občanům vemě
Hlavním motivem k napsání tohoto textu ale není možná rekonstrukce vlády, nýbrž podstatně něco jiného. Je jím chování člena vlády, ministra kultury, Daniela Hermana. Musím to napsat tak oficiálně celé, neboť patřím ke generaci, které při slovním spojení „ministr Herman“ vždycky vyvstane na mysli jiný Herman – totiž Hermann Göring.
Jmenovaný ústavní činitel podle mne působí na veřejnosti natolik autonomně, že mi to připomíná chování autisty. Zásadně povyšuje své přesvědčení nad interní dohody členů vlády a příliš okatě dává veřejnosti na vědomí, že se necítí dokonce vázán doslovným textem koaliční dohody. To v mých očích budí důvodné přesvědčení, že má podporu silnějších „hráčů“, tedy mimo jiné i vlivných skupin v zahraničí. Každý, kdo zná jeho kariéru a především, na původního klerika, až příliš pružné životní přesvědčení, musí proto přemýšlet, proč byl do vlády vůbec jmenován a také kdo jej tam nominoval.
Jsem toho názoru, že Herman měl být předsedou vlády ze své funkce odvolán již po květnové návštěvě mítinku sudetských Němců. Za jeho vystoupení na onom sjezdu pak měla být dokonce premiérem minimálně veřejně varována celá zbývající část vládního koaličního spojence, jejímž je Herman příslušníkem.
Po extempore s dalajlámou měl být Herman z vlády bezodkladně odvolán a premiér měl začít jednání o nové koaliční smlouvě, eventuelně i bez Lidovců. Když nic jiného, mohli si tak nejvyšší ústavní činitelé ušetřit blamáž se silně diletantským pročínským prohlášením a tak možná zásadně oslabit účinek celé připravené zpravodajské hry, v níž Herman měl hlavní roli.
Ve spojení incidentu s dalajlámou a dlouhodobě režírovaného omedajlování rodinného příslušníka já osobně vidím tak vysoké riziko ohrožení bezpečnosti státu, že bych se nespokojil jenom s odvoláním Hermana a revizí koaličního partnerství pro Lidovce, ale nechal bych vyšetřovat veškerou Hermanovu činnost, buďto přímo sněmovnou, jíž je bohužel členem, sněmovnou, nebo dokonce zpravodajci. Jsem navíc přesvědčen, že pokud zpravodajská služba z vlastní iniciativy nebude ve věci konat, tak je v celé zmíněné hře sama angažovaná, tedy alespoň některá její vlivná skupina.
Na závěr pouze dva závěry. Jeden pro současnost a druhý pro veškeré koaliční vlády, možná i v krajích a obcích. Premiér Sobotka se prozatím ukázal jako velmi slabý vůdce své vlády, nepřesvědčuje ani jako předseda své strany a především není pro ni, ani stát perspektivní. ČSSD by ve vlastním zájmu měla nalézt jiného lídra.
Všechny budoucí koaliční vlády by koaliční smlouvu, ale i pozdější interní dohody vlády, měly doplnit o jasně kodifikované sankce. On totiž každý právní akt bez jasných sankcí, je pouhou deklarací, čili prakticky žvaněním, i když možná dobře míněným. Zveřejněné sankcionování nedodržení závazků je navíc prostředkem občanské kontroly celého fungování vlády. Pomohlo by zvýšit důvěryhodnost stran koalice, vlády jako celku i jejích jednotlivých členů. A v konečném důsledku by možná i zvyšovalo i volební účast. I krajské „vlády“ a koalice na obcích, by se měly chovat podobně, neboť bez sankcí veškeré smlouvy a dohody postrádají smysl. Koaliční smlouva je pak jenom šachovnicí, na které hráči hrají skoro bez pravidel, jenom s ohledem na měnící se mocenské a vlivové vztahy, čili kabinetní pletichaření a podléhání vlivným lobby.
